Dohodli jsme se, že oběd budeme řešit až na silnici, podle toho, jak na nás přijdou návaly hladu. Nejdůležitější bylo vymotat se z Prahy. První pokus o pořízení něčeho jedlého a rychlého, i když nezdravého, skončil na čtyřicátém kilometru hrubým nezdarem. Buď toho dne probíhala masivní kampaň, anebo se západní obyvatelé rozhodli přemístit na druhý konec republiky. Už při příjezdu nás kolony aut upozorňovaly na výjimečnou situaci. My ale zatím neztráceli naději a zařadili se do fronty. Když se ani po pěti minutách žádné z aut před námi nehnulo, ale parkoviště opouštělo již páté, bylo nám cosi divné. Začali jsme pátrat a zjistili, že automobily stojící před naším předním sousedem cosi postrádají. Lidský faktor. Cestující v neutuchající touze po hambáči prostě zaparkovali na příjezdové cestě a hotovo a vytvořili tak mrtvou frontu. Po tomto zjištění Lukáš bleskurychle zareagoval, propletl se bludištěm a zaparkoval na právě uvolněném místě.

Vypravili jsme se dovnitř. Jakmile jsem spatřil mraky lidí u pokladen, bylo mi jasné, proč skleněné vstupní dveře šli tak špatně otevřít (člověk a voda jsou nestlačitelní). Bez jediného slova, jen pohledem, jsme si s Lukášem sdělili, že čekání vzdáváme a pojedeme zkusit štěstí k jinému kilometru. Já jsem si pohyb ve stísněných prostorech přeci jen vyzkoušel, když jsem se rozhodl navštívit toaletu. Přežil jsem, opět se setkal s Lukášem a my mohli pokračovat k Moravě.

Na silničářské chloubě Vysočiny (D1) jsme krom klasického drncání a několika zúžení nepoznali nic zajímavého. Jen mě trochu vyděsilo, když Lukáš předjížděl kamion a já mohl spatřit šrouby nápravy z pár centimetrů. Když jsem po Lukášovi hodil vystrašený výraz, jen se usmál a ujistil mě, že se vejde. Další šance najíst se nastala po stech ujetých kilometrech. Tentokrát jsme nezajeli k žádnému okénku s houskami, ale zastavili jsme u restaurace. Z bohaté nabídky jsme si vybrali a s napěchovaným tácem si sedli k oknu s cílem v klidu se najíst. Tu a tam do našeho žvýkání přišlo rozptýlení a trocha veselých scének. Jednou to byla parta růžových holčin počítající kalorie, podruhé zase německé městské autobusy (asi špatně odbočily) přijíždějící na parkoviště restaurantu.

Dojeli jsme k Brnu, tím projeli a Lukáš zaparkoval kousek od areálu, kde jsme se měli zaregistrovat. Místo plakátů, šipek a navigačních cedulek jsme na místě objevili pouze jednu zmatenou ženu, která si nám postěžovala, že organizátor nic nepřipravil a ona, starající se o technologie (jestli jste to nepochopili, nic si z toho nedělejte, my s Lukášem také ne) se tomu nemůže věnovat. Poslala nás přes most překlenující bazén a zaúkolovala nás. Vydali jsme se tedy udaným směrem, překonali narychlo umístěnou mříž a ocitli se na betonové terase. A stalo se něco, co jsme nečekali. Hned dvakrát po sobě jsme dostáli vynadáno. Jednak za to, že jsme překonali zábranu a podupali květináč s hynoucími pampeliškami a jednak za to, že se domáháme lepší organizace, když byl začátek akce stanoven na šestnáctou hodinu a ono je teprve půl čtvrté. Stejně, jak rychle jsme se na před ředitelem pochodu objevili, jsme také zmizeli.

Odebrali jsme se vyřídit si ubytování. Naštěstí kemp, kde v nadcházející noci složíme hlavu i zbytek těla, byl jen pár desítek metrů. Paní, která zrovna dělala dozorčího, nám ukázala louku (no, loučičku) a řekla, že je úplně jedno, kam si stan postavíme. Zbudovali jsme si ležení a přemýšleli, co s načatým dnem, protože do večerky bylo ještě daleko. Shodli jsme se na procházce centrem Brna a vykročili směrem, kde jsme tušili (a navigace ukazovala) Špilas.

S každým nadcházejícím krokem jsme se ujišťovali, jací jsme blázni, když ráno vyrážíme na pochod, ale už bylo pozdě. Vystoupali jsme až k hradu, prošli se okolo a Lukáš, který Brno služebně několikrát navštívil, mi ukázal památky centra. Při cestě nazpět jsme se stavili v obchoďáku. Tentokrát jsme nekupovali potraviny (tedy krom energetických krychlí), ale Lukáš se vybavoval věcmi z dosti zvláštního seznamu. Na pomyslném papírku si poznačil trencle, tričko a kartáček na zuby (dalo by se to nazvat i kompromitující výstrojí).

S krásnými pěti kilometry v nohách jsme se znovu ocitli před branami kempu a rovnou se šli optat do vývařovny, jestli bychom mohli dostat něco k jídlu. Byli jsme ujištěni, že samozřejmě ano a dostali na výběr z utopenců a guláše. Vzhledem k tomu, že venku bylo ještě poměrně teplo a my byli rozehřátí z procházky, obě dvě varianty jsme odmítli. Naskákali jsme do auta a odjeli do stejných míst, která jsme před půl hodinou brázdili. Lukáš mě zavedl do restaurace Mamut kousek od vlakového nádraží. V suterénních prostorách se nacházely stoly s pípami (samovýčepem). Hned u vchodu jsme potkali číšníka (monsieur garcon) a zeptali se ho, jestli si můžem sednout, jestli mají volno. Číšník nechápavě pohledem přejel úplně prázdný lokál a neobsazené stoly a s lehkým pousmáním kývl, že můžeme (vždycky je lepší se zeptat).

Já jsem si samozřejmě řekl o půllitr, abych si vlastnoručně načepoval plzínku, Lukáš, coby nepivař, si objednal okurkovou limonádu. Nejdřív mi to připadalo úsměvné, ale potom, co jsem ochutnal zelenavý mok jsem změnil názor. Byla to dobrota. Ale já zůstal u pivka. Jak jsem říkal, Lukáš sice pivo nepije, ale rád ho čepuje. A tak jsem pivko dostal z jeho rukou. Probírali jsme se nabídkou jídelního lístku a objednali si. Lukáš kuřecí maso v bramboráku, já hamburgera. Čekání na jídlo jsme si krátili sledováním televize, ve kterém se čísi národní hokejový tým snažil zuřivě změnit výsledek utkání. Naprosto marně. Pak však přišla jiná zábava. Rozporuplně labilní Péťa a jeho pěstouni.

Přestože se cizí rozhovory poslouchat nemají a normálně to neděláme, výjevy narušeného pubescenta se prostě vkrádaly do uší samy. Abych alespoň okrajově nastínil zmiňovaný objekt, o kterém jsem si dlouhou dobu myslel, že se jedná o ženu, byl klasický případ dvou postav v jednom těle. Otázky si podával sám sobě a pak si na ně se zaujetím sám odpovídal. Co nám ale nejvíce utkvělo ve vzpomínkách byla jeho nerozhodnost při objednávce. Po několika desítkách minut prohlásil, že se nenávidí a poprosil spolustolovníky, jestli by neměli minci. Až tam mu pomohla se rozhodnout, co si dá k večeři. Jeho přání bylo i tak velmi nevšední. Grilovaná žebra s hranolky. Asi proto měl dospívající teenager nějaké to kilíčko nadváhu.

Po návratu do kempu jsme se pídili po místnosti, kde bychom uskutečnili základní hygienické návyky. Setkali jsme se s nepochopením a bylo nám oznámeno, že zuby si můžeme vyčistit na toaletách. Dobrý pocit z prováděné očisty nekompromisně narušovala záchodová atmosféra. Tu jsem přestal vnímat poté, co se mi nešťastnou náhodou (doufám) kartáček prošel po zemi a pak prošel mýdlovou očistou.

Vlezli jsme do spacáků, Lukáš pustil několiko veselých scének na mobilu a šli jsme spát.

Trasa byla velmi dobře značená (jako vždycky) a nebylo důvodu zmatkovat. Navíc postup Lukáš kontroloval na elektronické mapě. Všechno šlo jako po másle do té doby, než jsme dorazili k místu, kde se značky tak nějak vylučovali navzájem a tvořili nepochopitelný obrazec. Díky této situaci jsme přišli na fakt, že nám v batůžku chybí jedna podstatná věc. Mapka. Naštěstí za námi postupoval stejně zmatený dav, od kterého jsme mapu vyžebrali. Zorientovali jsme se a nabrali znovu správný směr. Druhou věcí, kterou jsme tak nějak nezabalili byla voda (měli jsme jen PETku s trochou tekutiny na dně). S tímhle trablem nám pomohl domorodec cvičící u pumpy studny. Nabídl se, trochu zabral a flašku jsme měli rázem plnou. Nebylo nač si stěžovat.

Trasa doposud šla kolem Brna, Brnem a za Brno. I když se to zdá nemožné, znovu jsme měli spousta témat k diskuzi a bylo pořád co probírat. Checkpointů bylo na trase celkem sedm, takže bylo pořád na co se těšit. Navíc se kolem pochody nacházely dva exempláře Hitlerových dálničních mostů. První z nich nás hodně zklamal. Ne, že bychom čekali svastikou ozdobený viadukt, ale rozhodně jsme nečekali betonový kvádr uprostřed pole. Ať jsem se snažil objekt vyfotit jakkoliv, rozhodně se nejednalo o nic hezkého a rozhodně to nepřipomínalo historickou památku. Spíš to na to obilí.

U Brněnské přehrady si dal Lukáš rychlou sváču v podobě párku v rohlíku. Mezitím co čekal na cibulí vylepšený hotdog, já jsem doplňoval naše tekuté zásoby. Dopadlo to tak, že terasa před stánkem byla pokryta dvoucentimetrovou vrstvou vody. Znovu jsme procházeli městem, v nohách jsme už cítili bolení a Lukáš se přiznal, že bodavá bolest v koleni mu přináší nemalé trápení. Ale stejně jako před týdnem, odmítal jakékoliv úlevy. Náladu mu nezlepšil (ani mě ne) druhý Hitlerův most. Jednalo se totiž o stavbičku, kterou jsme málem přehlédli, neboť jsme jí považovali o jakýsi kanál.

Zbytek cesty jsem Lukáše vyzpovídával. Dozvěděl jsem se tak průběh cvičení, každodenní život vojáka i kde je na jeho posádce umístěn muničák (pro kontráše - jedná se samozřejmě o vtip). Po posledním kontrolním bodě se už Lukáš nekoukal na mapu, aby nevěděl, jak daleko je cíl. Z jeho tváře se naprosto vytratil úsměv a v půlce jednoho nehezkého stoupáku byl nucen převázat si koleno. Z těchto skutečností jsem odtušil, že mu není hej (z jeho úst totiž doposud nepadlo slovo stížnosti). Bez jakéhokoliv očekávání se před námi objevil můstek, z kterého jsme vycházeli a my se tak ocitli v cíli. Konečně. I já, bez jediné fyzické újmy, jsem pociťoval únavu a bolení. Od moravských slečen jsme obdrželi medajle, diplom a gratulaci a umístili svá těla na lavičku. Oddech podpořili klobásou a Zulu limonádou a pak spokojeně odťapkali do kempu.

Na vyprázdněné louce opět vládl jen náš stan. Nebylo před kým se skrývat a tak jsme se lehce svlečení vykempili na sluníčku a odpočívali. Po hodince (vylepšené kávou, kterou obstaral Lukáš) jsme si zabalili věci, vlezli do auta a odjeli. Poprvé se mi povedlo během cesty z pochodu neusnout. Možná to bylo tím, že po pár kilometrech cesty jsme stavili na pozdní oběd a na jedné benzině nedaleko domova jsme poskytovali auto-pomoc nestartujícímu meďáku.

Děkuji svému kamarádu a pochodovému parťákovi za společnost při dupání a pevně doufám, že dostojí svému slibu a před dalším maršem si nechá nohu dát do pořádku.