Ve chvíli, kdy jsem mu oznámil, že budu doma sám se rozzářil (to bylo cítit i přes telefon) a nabídl mi, jestli s ním nechci jet na chalupu. Dle jeho slov bychom pokecali, smočili bychom se v nedalekém lomu a následně ve vířivce, opekli bychom buřtíky a hlavně, vypili bychom spolu nějakou tu "jedničku". Souhlasil jsem. I když zatím velmi opatrně. Plán se mi tak líbil, že jsem se bál ukvapenosti a toho, že k setkání nakonec nedojde.

Postupem dní se toho mnoho změnilo. Ale nic nevedlo k úplnému zrušení. Naopak. Z původního pátečního příjezdu a sobotního poobědového odjezdu se stala celovíkendová událost. Navíc přibyl výlet na kole a možná návštěva hudebního festivalu. To už jsem svým emocím dal plný průchod a těšil se jak malý kluk.

Ve čtvrtek jsme dopilovali detailíky a v pátek mě chvilku po třetí Zdenda vyzvedl doma. Naložili jsme kolo, jezevce a mě. Z repráku se linula netradiční hudba (Zdenda přešel na českou pop scénu) a my jsme radostně komentovali všechno dění kolem nás. Protože jsme měli již nakoupeno (jako zboží) jeli jsme přímo do Pardubického kraje.

Cesta byla díky brzkému opuštění hlavního města bez kolon a po hodině a čtvrt Zdenda zastavil u vrat, za nimiž se rozléhala krásná zahrada se žlutou chalupou. Byli jsme na místě. Kolo jsme zaparkovali do garáže, obsah tašek nasoukali do lednice anebo na sebe a Zdenda mě provedl. I když jsem znal tohle místo z několika fotografií, naživo to vypadalo daleko hezčí. Vnitřek byl krásně zabydlený a z každého koutu na mě dýchala pohoda a domácí prostředí. Venku jsem obdivoval upravenost, rozmanitost a promyšlenost. Všechno mělo své místo z nějakého důvodu. Ale než se ještě víc rozplynu, budu pokračovat ve vypravování.

Bylo krásně, bylo vedro a bylo málo hodin. Nasedli jsme tedy na kola a jeli se vykoupat na nedaleké koupaliště Mělice. To mělo pěknou písčitou pláž a nedaleko něj byl stánek s občerstvením. Takže než jsme odhalili svá těla a smočili je ve vodě, udělali jsme si tekutou radost. Voda se po chvilce plavby nezdála tak studená, jako na začátku. Ale dvě návštěvy nám stačili. Navíc sluníčko už začalo klesat k horizontu a nehřálo tak, jak bych si představoval. Stejnou cestou, kterou jsem si pochopitelně nepamatoval a pořád jezdil Zdendovi do cesty, jsme se vrátili zase na chalupu.

Kolem osmé jsme zasedli kolem ohniště a opekli si každý pár špekáčků. K tomu jsme popíjeli jedenáctkového kozlíka, poslouchali muziku a vzpomínali. A z plných plic se řechtali. Zdenda přikládal nejen do táboráku, ale topil i vedle. Pod vířivkou, abychom si tam následně mohli vlézt. S teplotou byl spokojen až po několika nakládkách. Poté, co bylo okolí dokonale zahalené tmou, aby nás nikdo neviděl, jsme si vlezli do bazénu. Voda byla teplá. Dokonce teplá tak, že jsem se i pod hladinou potil. Tenkrát jsem se nedozvěděl a stále ještě nevím, jestli mě Zdenda připravoval na peklo, anebo prostě přiložil o poleno více. Čučeli jsme na hvězdy, pokračovali v pro jiné nepochopitelných komentářích a vnitřně se chladili pivkem. No a pak si šli lehnout.

V sobotu se mi vstávalo přesně tak, jak by se mi po pár hodinách spánku a několika pivech vstávat mohlo. Tedy radostně a pozitivně. Zdenda byl zcela nepřekvapivě vzhůru. Ale nebylo důvodu se zdržovat v peřinách. Abychom mohli nastartovat náš metabolismus, nejprve jsme si museli nějakou potravinu sehnat. Zahrádku jsem pochopitelně zplundrovat nehodlal a následoval Zdendu na kolo a pro snídani jsme si dojeli do místního koloniálu.

Vzal jsem si jogurt, koblihu a několik housek (i na pak). V originálním nákupním košíku, umístěném na řídítkách, nám Zdenda nákup přivezl domů. Snídani jsme rozprostřeli na venkovní stůl a pod širým nebem otevřeli konzumací nový den. Mezi kousáním jsme sestavovali harmonogram. Poněvadž se v okolí platilo výhradně hotovostí, potřeboval jsem navštívit bankomat. Zářící slunce nás přesvědčilo, že i dnes by bylo více než vhodné navštívit koupaliště a Zdenda přislíbil návštěvu své mamce. No a zbytek (jako oběd s večeří, dopolední a večerní program) pořešíme operativně.

Sbalili jsme ručníky a vyrazili. První kroky (i když se to vzhledem k jízdě na kole nehodí) jsme nasměřovali ke Zdendově mamince. Tam jsme se moc dlouho nezdrželi. Jen po dobu krátké, ale intenzivní rodinné konverzace. Pak jsme do toho šlápli a Zdenda mě přes pěšiny, zkratky, jedno fotbalové hřiště provezl až k místní raritě - akvaduktu. Vlastně mimoúrovňové křižovatce dvou vodních toků. Chvilku mě trvalo pochopit, že most přes který teče voda nad tekoucí vodou není úplně obyčejný jev. Zdenda se mnou měl však trpělivost a pochopení pozoruhodnosti mi nechal dostatečný čas a přidal ještě hrst informací.

Hned nato jsme vyrazili k tábořišti s krásným výhledem na rybník Tomášek. K dokonalému zážitku jsme si dopřáli Rampušáka (pivko). Nápoj chutnal vzhledem ke svému jménu překvapivě velmi chutně a jeho konzumace nám mnoho času nezabrala. Znovu jsme osedlali své dvoukolové oře a vypravili se do Přelouče, ulevit bankomatu. Ponížení zůstatku na účtu mi nikdy radost nedělá, ale tentokrát jsem měl dobrý pocit z toho, že už nadále nebudu věčně žebrající sockou bez koruny v kapse. Bohužel budova peněžní instituce výdejní okénko neměla a tak jsme si půllitrem neťukli.

Další zastávkou byl koupák v Mělicích. Tentokrát jsme příjemné ochlazení spojili ještě s ukojením hladu. Konzumaci smaženého sýru v housce s extra hranolkami nám zpříjemnili dva malí nezbedníci. Zřejmě sourozenci. Z neznámého důvodu neunikla jejich pozornosti modrozelená reklama na nealkoholový nápoj. Železná konstrukce byla potažená látkou a dle vybledlých barev zde lákala návštěvníky již hodně dlouho. Starší z chlapců provedl opatrnou penetraci tkaniny a když prst prolezl na druhou stranu, pokračoval v trhání. Reklamní plátno začalo obsahovat více a více děr různých rozměrů. V tu chvíli se ale přidal druhý klučina, který se tvorbou dírek vůbec nezdržoval. Navázal na úsilí staršího a jedním trhem obsah síťovinu zmenšil o dobrou čtvrtinu.

Pak už nic nestálo v cestě úplně demolici. Naštěstí síla obou výtržníků nebyla tak velká a ocelová konstrukce vydržela. Destrukce mohla trvat zhruba dvacet vteřin. Nechápavě jsme se Zdendou na dílo zkázy hleděli i po jejich odchodu a pak nechápavě koukli na sebe. Zdenda mi pak prozradil, že si ten stojan pamatuje už opravdu dlouho. Jak vidno, nic tu není věčně.

Tato krátká epizoda byla jen útržkem toho, co jsme na pláži zažili. Z nepohodlných lavic jsme se přesunuli, když jsme dojedli, do plážových lehátek a probírali kromě smyslu života asi všechno. A protože témat bylo mnoho, nezůstalo pouze u jednoho kelímku. Když se na beachvolejbalové hřiště přiřítila partička dětí a jeden z nich se rozhodl házet do očí ostatních písek, stočili jsme hovor k výchově dětí. Chvilku jsme si notovali nad tím, co považujeme jakožto otcové za důležité. Ale pak se stalo něco, z čeho nám spadly brady. Nejmenší capartík, který si potřeboval odskočit, zkropil jednu ze seslí a s nějakým odskakováním si hlavu nedělal. Muž, který měl půlku těla pokreslenou jak obraz narušeného malíře a nejspíš nebyl otcem, to popsal celkem nevybíravým monologem.

Pak se celá skupinka dospělých i dětí někam odsunul a ztratil naší pozornost. My jsme na pozicích ještě chvilku vyčkali a poté zajeli za Karlem na točenou Poličku. Tam, stejně jako kdekoliv předtím Zdenda zkoumal program a detaily festivalu ve Valech. Váhy našeho rozhodnutí, zda se tam také vydáme se pohupovaly na obě strany. A nedá se říci, že bychom byli rozhodnutí, zda jít či nikoliv. Z vychlazených půllitrů, které byly servírovány na porcelánových táccích, jsme pili až do třiadvacáté hodiny večerní. Nejprve na terase a i následně uvnitř soukromého klubu. Tam jsme už sami nebyli a Zdenda ze svých známých, kteří seděli u sousedního stolu, dychtivě tahal vyprávění o předcházejícím ročníku festivalu.

Že bychom se tam a zase zpět nedopravovali na kolech bylo jisté v tu chvíli, kdy nám taxislužba telefonicky potvrdila poplatek za jízdu. Dopili jsme a zaplatili, skočili na kola a za velmi slabého svitu pouličních lamp se dopravili na chatu. Převlékli jsme se, nasytili se posledním studeným buřtem a chystali se na odjezd. Jenže situace se rapidně změnila. Z původního přistavení drožky do několika minut byla najednou hodina. A to se nám nechtělo. Takže jsme podnikli něco jiného.

Oblečeni jsme zůstali a vydali se pěšky do "Taverny u Petřičky". Což bylo mimo jiné místo, kde jsme měli obědvat, ale narozeninová párty nám to překazila. V tuhle pozdní dobu už tam bylo ale celkem prázdno a vstup nám byl umožněn. No, možná nebyl umožněn, ale nikdo nám to nezakázal. Uvelebili jsme se u baru a s paní výčepní se pustili do rozhovoru. Tedy mluvil hlavně Zdenda. Já, jakožto ten méně komunikativní jsem mlčel a srkal kozlíka. Zdenda chtěl vědět kdo co slavil, kolik bylo lidí, kolik se toho vypilo a další zajímavosti. Pak plynule přešel k místní historii a s obsluhou, která si toho už dost pamatovala, probíral proměny budovy, ve které jsme se právě nacházeli.

A pak šlápl opravdu vedle. Tvrdil, že jeden z objektů (naprosto netuším co a kde to bylo) sloužil jako rybárna. A to neměl. Velmi silně narazil jak u barmanky, tak i u křížence majitelky a kuchařky. Což byla sice milá dáma, ale v levé paži měla rozhodně víc síly než my dva dohromady. Spustila se debata, přecházející místy v hádku. Zatímco Zdenda vývojem byl částečně potěšen a přiléval každou další větou oleje do ohně, obě dámy zesilovaly své hlasy a přidávaly na argumentech.

Nakonec jsme z dialogu vyvázli živí. Taverna totiž zavírala a my jsme byli odejiti. Temnou a ztichlou obcí jsme se doloudali domů. Tam jsme si jen vyčistili zuby a ulehli.

Nastala neděle. Chalupu jsme poklidili, Zdenda zušlechtil zahradu, do auta jsme naskládali věci (včetně kola, které jsem tam málem zapomněl) a vyrazili jsme do Prahy. Protože jsme se navraceli právě v čase oběda, skočili jsme si ještě na vynikající svíčkovou do Cobolis. A ta se teda povedla. Nehorázně přežraného mě Zdenda vyhodil před barákem, kde jsme se rozloučili.

Zdendovi moc děkuji za naprosto neuvěřitelnou a do nejmenšího detailu povedenou spontánní akci. A nebýt toho, že jsme se za pár týdnů viděli na stejném místě znovu napsal bych, že se těším na další podobné setkání.

Všechny omyly však byly napraveny, Zdenda nás vrátil na správnou cestu a my se zanedlouho objevili před kýženým plůtkem. Z našeho auta se vyřítily princezny a utíkaly se přivítat s Nikolkou a Zizi. My s Luckou jsme posbírali všechny věci a s vážností dospělých jsme je následovali. Ála se Zdendou nás provedli svým vysněným zámkem, ukázali nám, kde budeme spát a kam si máme dát věci a začali plánovat první společné dobrodružství. Do tašky naskládali snad cokoliv, co se dalo použít k hraní. Mezi uchy tak skončily ping-pongové míčky, pálky k nim, několik kelímků, cvrnkací kuličky, pétanque a další propriety. I samotný nudný přechod na dětské hřiště za hospodou Na Haldě Zdenda vylepšil drobnými hrami. Chvilku jsme poskakovali po kamenech, chvilku v okolí hledali všechno možné a nakonec odhadovali zbývající počet kroků k určenému místu.

Když jsme vyskládali obsah tašky na desku jednoho ze zahradních stolků, propuklo najednou několik sportovních klání. Ála, Zdenda a Zizi házeli barevné koule na prasátko. Mladší holky chvilku pobíhali po hřišti a zkoušely všechny prolézačky, houpačky a skluzavky a my s Luckou jsme se zastavili u stolního tenisu. Společnost se znovu setkala u pivního ping-pongu. Vzhledem k absenci alkoholu (samozřejmě k nízkému věku hráček) jsme kelímky nechali prázdné, ale oddanost hraní a nasazení všech účastníků bylo ohromující. Nechybělo skandování, prožívané "Óóóch" při neúspěchu, ani neskrývané výbuchy radosti. Sportovní klání, jak se patří.

Následující hrou se na dlouhou dobu stalo "ucho - cink". Za tímto tajuplným a spíše pracovním názvem se skrývala kombinace orientačního smyslu, gymnastiky, orientálních tanců a rychlosti. Ve stručnosti to zkusím popsat. Vybraný jedinec se měl po areálu hřiště pohybovat s vlastní viditelností omezenou na nulu. Ostatní hráči se pohybovali libovolně a měli nevidomému unikat tak, aby se jich nedotkl. Ovšem oproti slepé bábě to bylo vychytanější. Slepec mohl kdykoliv během svého hledání pronést slovo "ucho" a na něj museli všichni ostatní hráči reagovat hlasitým "cink". Další takovou zbraní v rukou pátrajícího bylo heslo "ucho, zem". Pokud se v tu chvíli některý z unikajících ocital na zemi, byl automaticky vyřazen.

Je mi jasné, že textový popis není ani zdaleka tak zábavný, jako reálná hra. Ta nám totiž na několik desítek minut zkrátila čekání na oběd kopou zábavy. Polední jídlo Zdenda rezervoval na třináctou hodinu Taverně U Petřičky. Poskládat nárazově osm lidí k jednomu stolu je totiž většinou problém. Dostavili jsme se na čas a byli rychle usazeni. Tam však rychlost končila. Velmi svižně létající dvě číšnice bohužel nestíhaly odbavovat požadavky hostů. Bylo to velkou měrou množstvím zákazníků, bohužel svůj podíl na tom měla i chabá spolupráce.

Samozřejmě nebylo naším cílem poukazovat na nedostatky podniku, nicméně jsme byli časem nemilosrdně tlačeni. V nedalekých Kladrubech se totiž od 15 hodin konalo slavnostní setkání Kladruby naruby. Proto jsme jemně na svůj spěch upozornili a jídlo tak dostali v celkem rekordním čase (na místní poměry). Nutno podotknout, že jídlo bylo perfektní a čekat se vyplatilo. I s placením jsme opustili lokál včas tak, abychom se na Kladrubskou slavnost stačili dostavit s malou rezervou.

Zdenda, jakožto místní domorodec a znalec, nás nenechal tápat v hledání volného parkovacího místa. Protáhl nás spletitými uličkami a dovedl nás ke krásnému a opuštěnému místu. Zanechání vozidel nebylo stoprocentně čisté, ale riskli jsme to. Jak jsme se blížili k areálu, počet lidí narůstal a dalo se tušit, že akce není nic neznámého a malého. Vytyčená parkoviště byla nacpaná k prasknutí a lidé se motaly nejen stále přijíždějícím autům, ale i sami sobě. Pevně držící své ratolesti jsme se protáhli skrz davy kolem stánků až k zadnímu plotu travnaté plochy před tribunou. Tam jsme nalezli pár metrů místa.

Na ploše kolbiště se za jásotu publika a komentování průvodce objevily dva týmy koního fotbalu. Spíše než trikoty jsme jednotlivé členy družstev rozeznali podle zbarvení koní. Byli to bílí proti černým. Přesný výsledek si nepamatuji, ale vybavuji si, že ke konci poločasu došlo ke zvratu a obrovská koule sloužící jako míč putovala mezi jeden pár kuželů (branky) častěji. Během pozorování jsem nepobral ani taktiku, ani pravidla. Pozoroval jsem, co dělají ostatní a snažil se zapadnout.

Pak bylo hřiště vyklizeno a velká většina návštěvníků dychtivě vyhlížela příjezd slavnostního spřežení. Na dnešní den byl kromě jiného ohlášen pokus o překonání nového Českého rekordu. Zápřež 24 starokladrubských koní. Protože jsem naprosto netknutý touto problematikou, netušil jsem, jak náročné to je. Když se však černobílé (strakaté) stádo táhnoucí vůz nakonec objevilo, nadšeně jsem tleskal a obdivoval. Kolos se několikrát prohnal po obvodu travnaté plochy a pak zase zmizel. To nám jako ochutnávka ze slavností plně stačilo a vydali jsme se zase zpět. Zastávka u stánků se pochopitelně odehrát musela. Protože byla Terezka v ráji, koupila si na památku tričko s koníkem. Julinka byla k financím obezřetnější a nekoupila si nic. Krátkou zastávku jsme uskutečnili ještě u hasičského auta. Ne, že by snad holky holdovaly technice. Jen je lákalo šplhat na střechu a zase z ní slézat.

I samotná cesta domů byla protkaná několika akcemi. Jednak jsme po Kladrubech naháněli zmrzlinu. Bohužel u Zdendova oblíbeného stánku byla obrovská fronta, takže holky nedostaly kopečkovou, ale balenou na tyčce. Úspěch měla sladkost stejný. Druhým přerušením bylo zastavení u ohrady za účelem pohlazení koníků. Pak už jsme se konečně dostali k chatě. Tam se celá skupina rozpadla na několik částí. Děti, které se odebraly do horního patra, se oddávaly hrám s malými neživými zajíčky. Dospělí si posedali u hrnků naplněných kávou či čajem. Jediný adolescent si zábavu našel vlastní (mobilní). No a Zdenda kmital sem a tam, protože připravoval vířivku. Ve chvíli, kdy teplota koupaliště byla uspokojivá se děcka ponořila do vody. A my dospělí připravovali večeři.

Nejednalo se však o nic obyčejného, nýbrž grilované pochutiny. Kromě buřtů a sýrů se na kovovém plátu objevila i zelenina. Prostě dokonalá hostina. Protože na krajinu pomalu padal soumrak, museli se s námi Zizi a Ála rozloučit. Důvodem bylo brzká zítřejší sportovní aktivita. Zůstali jsme tedy jen v šesti. A chvilku poté se čtyři z nich uložili ke spánku. Lucka a holky. Zdenda jim navíc pro krásné usínání pustil pohádku. Anebo možná proto, abychom mohli bez pocitu viny proběhnout brankou a stavit se v taverně ještě na pár pivek. A to se povedlo.

Zdenda se klasicky postavil k pultu a vedl s paní výčepní dialog. I tentokrát chtěl vědět od pamětnice, jaké aktivity je možné v okolí navštívit. A i tentokrát mluvila paní za výčepem hlavně na mě a na své odpovědi si u mě hledala potvrzení. Že jsem jí opakovaně oznamoval fakt, že místní kraj neznám, nebrala nijak vážně. Kolik bylo těch pivek si nepamatuji, ale rozhodně jich nebylo takové množství, jako když jsme byli na chalupě sami. Jako uvědomělí dospělí jsme se tiše odebrali do svých postelí.

A tím skončilo druhé Semínování. Každé bylo jiné, každé bylo něčím typické, ale ani jedno z nich nebylo lepší, než to druhé. Moc děkujeme za pozvání, protože jsme si to užili a získali nové zážitky. Tentokrát nebudu psát, že doufám, že dojde k dalšímu setkání. Mohlo by to totiž vyznít jako touha brzo se znovu nakvartýrovat.