Dlouhé a nudné věty, které sumarizují přípravy a balení přeskočím a přenesu se rovnou na středu posledního července. S velkým mozkovým zapojením jsme naskládali věci do auta. Naše stanová novinka - skládací skříňka, nevypadala v kufru tak malinká, jak se zprvu zdálo a tak zaklapnutí kufru předcházelo opakované vyndavání a skládání. Jak asi tušíte, podařilo se. A každá komponenta našla své místo. Včetně igelitky obsahující obsah ledničky a jiné chatrné potraviny.

Průjezd Prahou nebyl úplně plynulý a bezproblémový, ale s tím jsme ani nepočítali. Já jsem se navíc rozhodl (už doma), že nebudu používat navigaci, ale budu se orientovat podle instrukcí vypsaných na lístečku. Na D1 jsem neudělal jedinou chybu. Naopak. Dokonce jsem vyslyšel akutní přání holek (všech třech) a zastavil jim na komerčním plácku, aby si mohly odskočit a na zpříjemnění cesty jim pořídil zmrzku. "Odskočné" zastávky byly ještě dvě. Přičemž u jedné z nich zanechala naše Terezka v pangejtu dědictví budoucím generacím. Snad do toho nikdo nešlápl.

Odklon od trasy nastal až ve chvíli, kdy jsme sjeli z dálnice, u Velké Bíteše se napojili na silnici číslo 399 a po několika kilometrech měli odbočit na tři sta devadesát dvojku. Copak o to, k odbočení došlo. Ale bohužel na druhou stranu, takže jsme směřovali místo k jihu na severozápad. Moje milovaná, která mi věří, ale raději kontroluje si omylu všimla hned v příští obci. Proto jsem papírek opustil a nechal se raději vést elektronickým pomocníkem. Bylo to rychlé a bezchybné.

První Déjá-vu přišlo na betonovém, lehce vydroleném mostíku klenoucím se přes říčku Rokytnou. Chvilka jízdy po prašné cestě končila u zdvižené brány do kempu. Na travnaté ploše stálo pár stanů a zaparkováno zde bylo i několik karavanů. Manželka zaskočila za správcem, což byl starší, ale moc milý pán, který nám vyměřil kus trávníku. Na něm by si představoval stát naše skromné obydlí. Zapadající slunce nám ke stavbě moc přirozeného světla neposkytlo. Trochu kvapně jsme se pustili díla a stan i tak postavili naprosto excelentně. Téměř nejdokonaleji, jak se nám to kdy povedlo. I když poslední kolík jsme zatloukali za svitu baterky. Stěny byly vypnuté, kolíky zapuštěné až po ohyb. Při prvním kroku do právě zrozené předsíně jsme objevili nedostatek. Zapomněl jsem přibalit koberec (ne, to není vtip, ale izolační podložka). Chvilku jsme si nadával a pak montoval lehátka. Holky zajistily od správce přívod elektrické energie, přičemž mu místo do rozvodné skříně svítily na nohy. Ten při manipulaci s kabelem hodnotil náš stan. S vážnou tváří se nás zeptal, jestli budeme přistavovat ještě jedno patro, anebo se tam nějak vejdeme.

Na novou sestavu obýváku jsme si museli chvilku zvykat. Stolek jsme totiž vystrčili ven a všechny věci Lucka schovala do skříňky. Z domácích zbytků jsme si poskládali večeři, tu zhltli a chystali se na kutě. Cestou na večerní hygienu jsme si s Luckou začali vybavovat a připomínat jednotlivá místa kempu. Všechno bylo tak, jak jsme to před jedenácti lety opustili. Ale někdy neměnné je stále stejně krásné. Z prvního jihomoravského dne moc nezbývalo, zalezli jsme si do spacáků a popřáli si dobré noci. Ta byla klidná, tichá a hlavně teplotně akorát (ani zima, ani vedro).

Ráno jsme procitli do nádherného jitra, nasnídali se, přivítali se s obyvateli kempu (hlavně správcem, který stanoval nedaleko umývárny) a vypravili se za cílem dne. Dovolenou jsme začali hned dávkou kultury. Prvním navštíveným místem byl totiž zámek Lednice. Počasí nám přálo, stejně jako volná místa na prohlídku. Krátce poté, co jsme vstoupili do areálu začínal námi vybraný okruh a my si mohli prohlédnout zámecké pokoje a sály. K mému velkému překvapení bylo možno v interiérech cvakat foťákem, takže jsem se kromě poslechu věnoval i zvěčňování vybavení.

Po prohlídce holky zaujala cedule a u ní postávající pán s ptákem na ruce. Byl to člen skupiny Zayferus, nabízející letové ukázky dravců v unikátní show. Protože byl čas představení několik desítek minut vzdálen od aktuálního času, šli jsme se projít do zámecké zahrady. Původním úmyslem bylo navštívit Janův hrad, ale jeho vzdálenost se neshodovala s nadcházejícím plánem. Proto jsme se nechali vést zámeckou Dyjí a opsali okruh, během něhož jsme kromě vzrostlých stromů spatřili i bývalou vodní elektrárnu přestavěnou na kavárnu. Procházku jsme zakončili u pokladny společnosti.

I když jsem si vybavoval, že představení bylo opravdu velmi povedené, cenu za vstup pro celou naší rodinu jsem odmítl zaplatit. Pustil jsem tedy holky do jeviště a sám se šel projít k Minaretu. Z původní myšlenky, že se bude jednat o pohodovou procházku rychle sešlo a já celkem festovně rázoval, abychom se s holkama zase sešli a nemuseli na mě čekat. Asi z toho důvodu na mě lidi, které jsem předcházel (spíš předbíhal) koukali nechápavě.

Na oběd jsme zašli (na blind) do Hospůdky u korunky. Slunečné a teplé počasí přímo zvalo k posezení na venkovní terase. Tam byl přístřešek připomínající (hlavně rekvizitami) starou stodolu. Stejně příjemné, jako bylo prostředí, byla i obsluha. Objednali jsme si a moc pochutnali. U stolu, u kterého jsme neseděli sami, se nám přihodilo něco nepředvídatelného. Když jsme holkám popisovali nedávný zážitek z Hamerské krčmy, kterou jsme navštívili s Aničkou při putování na Vysočině, dvojice která seděla u nás na to reagovala. Mladá paní nám oznámila, že ta milá žena je její sestřenice. Anebo s ní byla jinak spojená. Měl jsem štěstí, že jsem se zrovna nevěnoval své oblíbené činnosti - pomlouvání, ale byl ticho a cpal se.

Po zaplacení v hotovosti (novodobý nešvar) jsme se vrátili k autu a po zbytek odpoledne se procházeli po Mikulově. K návštěvě zámeckých pokojů již nedošlo. Nezbýval čas. Nicméně o pořízení zmrzliny na náměstí jsme ochuzeni nebyli. Nakoukli jsme do zahrady a zámek po jeho obvodu obkroužili. Díky tomu se nám nabídla odpověď na dlouho nezodpovězenou otázku, na kterém zámku (v minulosti již navštíveném) je obří sud, do kterého se vejde celá zámecká kapela. Od zámku jsme se přes náměstí dostali zpět k autu, které nás dovezlo do kempu.

Obrovský areál nabízel dvě patra všemožných pokusů, vysvětlení a názorných ukázek snad od všeho možného. Dokonce jsme měli možnost změřit si hluk, které vydávají naše hlasivky. Já jsem jako vítěze tipoval naší maminku. Intenzivněji, i když o pár decibel, křičela Terezka. Vítězem jsem se však překvapivě stal já. Kromě prvního místa jsem si na doživotí odnesl i titul největšího řvouna rodiny. Provedli jsme malý experiment u oddílu zdraví. Zjistili jsme, že pokud člověk spořádá pytlík bramborových lupínků, musí pak hodinu žehlit, hodinu vysávat, hodinu myslet a hodinu vařit (bez ochutnávání). Dopoledne jsme se taky zúčastnili doprovodného programu v laboratořích na téma voda.

Smíšená dvojice mladých badatelů osobně a jedna slečna potápěčka na obrazovce nám ukazovali, jaké taje má obyčejná voda. Zhruba půlhodinový program jsme absolvovali se zatajeným dechem a odcházeli (alespoň já) s novými poznatky. Voda je průzračná, mokrá, studená anebo teplá a pokud jsem v ní, není nad hladinu vidět. Na oběd jsme se stavili v suterénu, kde se nalézala jídelna s celkem dostačujícím výběrem. Když už jsme měli dojem, že jsme navštívili všechny oddělení a na všechno si řádně sáhli, nechali jsme holkám čas pro vlastní skotačení a odebrali se do kavárny. Já jsem si dal kávičku a společně jsme ochutnali mufínek.

Když se i holky dostavily celé uběhané a unavené, začali jsme se s vědecko-fantastickým areálem loučit. V suvenýrech jsme nic neodolatelného neobjevili, takže jsme odcházeli jen s vizitkou a sadou turistických známek do deníčků. Ke stanu jsme to brali napřímo, neboť jsme očekávali v pozdních odpoledních hodinách návštěvu. Na víkend měla přijet teta Pája. A nejen s Toníkem a Terezkou. Ale i Vaškem a jeho dvěma dcerami. A zatím nic nenaznačovalo tomu, že by k návštěvě nemělo dojít. Dorazili jsme tedy do kempu a napjatě očekávali příjezd našich přátel.

Z Prahy to nějakou tu chvilku trvá, ale dočkali jsme se. Na příjezdové cestě se objevila dodávka a za oknem usměvavá a mávající Pája. Vozidlo zastavilo hned vedle nás (místo jsme bedlivě střežili) a z něj se vysypaly dvě děti, jedna menší a druhá větší slečna a dva dospělí. Přivítali jsme se, seznámili a v tu chvíli jsme pozbyli dcery. Chumel čtyř ratolestí uprchl na hřiště a na dlouhou dobu jsme o něm nevěděli.

Já jsem byl Vaškovi ku pomoci se stavěním stanu. Pro Vaška i pro stan to byla premiéra, ale dali jsme to a nafukovací hangár (nosné tyčky nebyly) během chvilky stál. Kolaudaci nám provedl správce a pochopitelně si neodpustil vtipnout poznámku. Tedy, možná narážku na zabrání více než jednoho stanového místa myslel vážně, ale my jsme se tomu jen zasmáli a nijak to nereflektovali. Pak se Vašek pustil do stavby (přesněji řečeno postavení) lůžka. To bylo připraveno pro snadnou instalaci uvnitř vozu. Nicméně i přes důmyslnou konstrukci a zjevný Vaškův talent (truhlářský) nebyla montáž otázkou minut. Zřejmě proto, aby bylo dílo hotové za soumraku a ne až za absolutní noci jsem potřeba nebyl.

Kromě občasného zamračení oblohy nakonec předpověď nevyšla a my jsme doufali, že se naopak zítřejší prognóza vůbec nezmění. Mělo být totiž teplo, slunečno, prostě ideální na pobyt venku. S touto milou vyhlídkou jsme si popřáli dobré noci a každý si zalezl do svého stanu. Noc jsme přečkali mrknutím oka, ráno se probrali do krásného rána a po snídani (lehce společné) vyrazili do Oslavanského zábavního parku Permonium. S nápadem přišel Vašek. Místo znal, několikrát jej s dětmi navštívil a vylíčil ho v samých kladech. A na parkoviště areálu nás dovedl. Když jsem vylézal z auta, trochu ve mě hrklo a bál jsem se, že místo zábavy zde ochutnáme tvrdou dřinu. Za branou se tyčila nepřehlédnutelná těžní věž. S lehkými obavami jsem následoval ostatní. U pokladen, se kromě lístků prodávali i roztomilí permoníci různých velikostí, barev a materiálů. Oddechl jsem si. Namísto sbíječky jsem nafasoval papírový náramek na ruku a byl vpuštěn dál.

Děti se pochopitelně rozprchly různými směry (vždy však alespoň po dvou) a naším úkolem ty ovečky hlídat a usměrňovat. V některých rukách se manuálně poháněná (nožně) stříkačka proměnila ve zbraň s cílem pokropit plavící se trosečníky. Naproti tomu mírumilovná skluzavka vedoucí nejkratší a nejrychlejší cestou k začátku důlního pole potrápila jedno (Pájino) sedací ústrojí. Jako paradoxně naprosto bezpečná se ukázala věž. Sice nepočítaně schodů nabízelo možnosti, kde zakopnout, ale nestalo se tak. Prolezli jsme si jí odspodu až navrch a kromě exponátů využívaných hojně při těžbě objevili i pár postav místních legend. Protože prvotní zkoumání Permonia bylo chvilku sem, chvilku zpátky, nejsem schopen to srozumitelně obsáhnout. Snad Vám jen nabídnu atrakce, které je možné zde navštívit.

Oběd jsme se rozhodli zrealizovat na místě. Bohužel se čekací doba neočekávaně protáhla a na lavičkách a pak u stolu ve věži (venku se rozfoukalo a bylo chladno) jsme trávili daleko delší dobu, než jsme odhadovali. Nicméně břicha byla naplněna a čas na hraní ještě zbýval. Lucka s Pájou přišli odpoledne (kolem třetí) s nápadem, že bychom se mohli pustit do řešení úkolů ukládaných v rámci interaktivní hry Magic Permon. Vyfásli jsme deníček, jakousi klíčenku na přihlašování k počítači pustili se do luštění. Procházeli jsme všemi atrakcemi Permonia a hledali správné odpovědi. Jednou to bylo číslo, jednou písmeno. Protože jsem hru jistil odzadu, většinu otázek, stejně jako správných odpovědí nevím. Má omluva, že jsem chtěl tým podpořit hlavně duševně, nějak neprošla a já byl označen za lajdáka.

Protože slunce začalo znatelně prodlužovat stíny a večeře začala pomalu klepat na dveře, oznámili jsme dětem smutnou zprávu, že pobyt mezi permoníky končí a s pohádkovým místem jsme se rozloučili. Šestá večerní ale ani zdaleka neznamenala konec dne. V kempu, kam jsme bez problémů dorazili, jsme se rychle najedli a šli se vykoupat. Gumový člun "Kapřík" znovu spočinul na hladině a i přes jizvy z Vltavy děti hezky vozil. Zábavy jsme se dočkali i my, dospělí. Již potemnělým kempem jsme vyrazili do hospůdky. Ta totiž kromě klasických návštěvníků (vesměs štamgastů) hostila i trio kytáristů, kteří svým hraním zpříjemňovali letní pohodu. Našli jsme stůl a zabrali ho. Abych rozptýlil pochybnosti o tom, že jsme zabrali místo pro deset, uvedu že děti se hlídaly sami. Vaškova Vendulka ukázala našim holkám tajuplný kufřík plný gumiček na tvorbu náramků, prstýnků a jiných barevných ozdob. A kdo nepletl pružné provázky, hrál si na hřišti.

Struny cinkaly, my jsme si povídali a čas utíkal. Bohužel konec, ať jakkoliv nechtěný, nakonec přišel a my jsme si podruhé mezi stany popřáli krásného spánku.

Po čtvrt hodině se nebesa umoudřila a pršet přestalo. Z plátěných obydlí začali pomalu vylézat lidi a Vašek s Pájou, mohli pokračovat v pakování. Intenzita byla tentokrát daleko větší, protože podle původního plánu měli být v aktuální čas zhruba půl hodiny odsud. Nakonec se všechno podařilo, tašky a další zavazadla byla umístěna (leckdy teatrálně) do vozidla, stejně jako cestující. Rozloučili jsme se, zamávali si a smutně pozorovali odjíždějící návštěvu. Zase jsme osaměli.

Pochopitelně jsme měli připravený plán. Chystali jsme se navštívit pavilon Anthropos Moravského zemského muzea. Budova byla umístěna v parku Anthropos (jak nečekané) a já, protože jsem očividně nebyl zcela při smyslech, přehlédl nedaleké parkoviště určené pro návštěvníky a auto zanechal na soukromém pozemku firmy. Spoléhal jsem na to, že v neděli se nepracuje a nikdo si našeho Adíka nevšimne. Znovu zlehka zkrápěni jsme přehopsali Svratku přes Pisárecký most a hezkou zelení se dostali až ke vstupním dveřím.

Paní pokladní v nás zřejmě poznala západní (jako Pražáky) návštěvníky a mírně řečeno, nás nechala tápat při zakoupení vstupenek (dělala z nás blbce). Musím složit poklonu mojí manželce, která celý pohrdavý dialog ustála s noblesou. Kupovat lupeny já, asi bych po chvilce umístil paní k exponátům. Vstoupit jsme mohli mezi pralidi, kteří obývali stálou expozici, či dvě dočasné výstavy. Jedna věnovaná Amazonii a druhá zvala k obdivování pravěkých obrazů kreslených Zdeňkem Burianem.

Bezkonkurenčně největším úspěchem u holek měl mamut. Uvítal nás hned v prvním sálu. Pak jsme si procházeli nálezy z dob dávno minulých (šperky či nářadí), nechali jsme se vzdělat textem poukazující na rozdíly mezi člověkem starým milion a třicet tisíc let a studovali kostry pravěkých zvířat. I Amazonie přinesla spousta zajímavých věcí. Nejprve se holky vstupu bály. Starší paní, která nás u dveří přivítala a uvedla, nás upozornila, že celé výstavě dominuje obrovitý had. Ale ukázalo se, že plaz je dětskou prolézačkou, navíc hezky barevně provedenou a roztomilou. V této části pavilonu nám byl poodhalen život domorodců. Díky krátkým videoukázkám jsme mohli slyšet jejich řeč a seznámit se s jejich kulturou. Na samotný závěr jsme si nechali výstavu obrazů. Některé z děl byly doslova děsivé.

Počasí venku se nezměnilo. Bylo zamračeno a mžilo. Zcela nahodile jsme nalezli restauraci U Karla. A měli jsme neuvěřitelně šťastnou ruku. V lokále s velmi příjemným prostředím bylo místo. Z těch všech volných židlí holkám učarovaly ty vysoké. U vysokého stolu. Servírka nám hned přinesla jídelní lístky a my jsme s Luckou měli jasno. V nabídce totiž byla pečená kachna. Terezka si objednala svíčkovou a Julí plněné knedlíky uzeným masem. Já, bez potuchy co nás čeká, jsem si objednal i polévku. A ne zrovna nízkokalorickou. Boršč.

Zanedlouho se na našem stole objevily sklenice s pitím a hluboký a po okraj plný talíř výborné polévky. Tušil jsem, že odsud neodejdu se zapnutými knoflíky. Šok ale přišel s první kachnou. Protože talíř zabíral polovinu stolu, navrhla nám paní číšnice přesednutí. Jak my, tak i holky souhlasily. Před námi se objevily porce pro dva dospělé. Vůně dokonale podtrhovala vizáž. Pustili jsme se do toho s plnou vervou. A libovali si. A naprosto nelidsky se přežrali. Tedy alespoň já. Protože jsem nemohl nechat na porcelánu ani kousek zelíčka, knedlíku a už vůbec ne masa. Stydlivě musím přiznat, že jsem se málem nevešel za volant.

Zbytek uplakaného dne jsme přečkali ve stanu. Až navečer se pršení slitovalo a přestalo. Toho jsme využili a od hraní stolních her vylezli ven. Abychom alespoň trochu odčinili obžerství fyzickou aktivitou, vydali jsme se na nohejbalové hřiště s tenisákem a dvěma páry "chytacích placek" na rukách. Vytvořili jsme si vlastní pravidla a hráli zápas mezi maminkou a Julinkou a Terezkou a mnou. Zápas to byl lítý, vyrovnaný a krapet bolestivý. To když hod nebo přihrávka skončila místo na pálce na obličeji hráče.

Večer jsme si za odměnu dali ještě partii fotbálku. Všichni zúčastnění bojovali ze všech sil a tak se stůl nepodlézal ani po jednom zápase. Poslední vhozenou mincí (a že jich pár bylo) skončil kromě stolní kopané i dnešní den. Zalezli jsme si do spacáků a těšili se na pondělní, dle informací slunečný den.

Auto jsme zanechali na parkovišti v Pavlově. Od něj jsme po asfaltové silnici stoupali mírně vzhůru a protáhli se kolem hřbitova. Na druhé straně cesty holky utrhly z větve čouhající přes plot několik švestek (slívek) a místo očekávatelného vynadání, na které jsme v hlavním městě zvyklí, byly naopak majitelem vyzváni, aby si ještě vzaly. S nadcházející křižovatkou jsme se napojili na část "Stezky Českem". Ta nás hnala stále do kopce a vyvedla nás až k zřícenině hradu Děvičky (Dívčí hrady). Za drobný poplatek jsme byli vpuštěny mezi prastaré zdi a památku si prolezli. Výhled do kraje byl nádherný. Všude samá pnoucí se réva.

Dostatečně pokochaní jsme se pustili po modré (naučné stezce Děvín) na jihozápad, abychom obešli vrchol Děvín (Moravský) zprava. Po dvou a půl kilometrové pěšině, která byla stejně příjemná, jako její začátek, jsme dorazili k Obřímu kameni. Přírodnímu úkazu, který stál za zastávku. Pauzu jsme mimochodem využili pro krátký odpočinek a svačinu. Hned za vysokými skalami se nacházela dvojice děr v zemi - bývalé lomy (Pod Trůnem a Perná). Tím putování po modré trase končilo. Pokračovali jsme po červené až k přístřešku, kudy procházela zelená. Ta nás provedla kolem druhého svahu Děvína a kromě nádherných výhledů na záplavu vinic nám nabídla i setkání s roztodivnými broučky. Příjemnou, zhruba osmikilometrovou procházku jsme ukončili zase u zříceniny.

Vyzvedli jsme auto a odjeli do Mikulova. Kromě zmrzky a něčeho sladkého jsme zatoužili (hlavně já) ještě po výstupu na Svatý kopeček. Nápad nebyl dvojicí dcer zprvu pozitivně přijat a já byl vystaven kritickým poznámkám, nakonec jsem však dosáhl svého. Vystoupali jsme až na vrchol. I když nejsme věřící, byla pro nás přítomnost křížové cesty vítána. Holky od jednoho výjevu napjatě postupovaly k dalšímu a byly zvědavé, jak bude vyobrazeno další zastavení. A hlavně potřebovaly zkontrolovat, jestli sedí číslice. Prohlédli jsme si kapli svatého Šebestiána i Božího hrobu. Slunce pomalu se blížící k horizontu oznamovalo, že čas dnešního dne pomalu dochází ke konci. Přejeli jsme zpátky do kempu a připravovali plán na poslední plnohodnotný den naší moravské dovolené.

Ne snad proto, že nám na naší "turistické" zdi chyběla magnetka, jsme navštívili zámek Vranov nad Dyjí. Uvítání jsme se dočkali již při příjezdu a já jsem si v hlavě poznamenal nutnost pořídit snímek ze serpentin, které k zámku vedou. Na nádvoří, zalitého sluncem, jsme vyhledali pokladnu, zakoupili lístky (nával byl vskutku úctyhodný) a počkali na průvodkyni. Ta nám ukázala komnaty, sály i pokojíčky, které bohatá šlechta ke svému potěšení obývala. Pochopitelně musela padnout otázka nejdůležitější. Jaká pohádka byla ve zdejších zdech natáčena. A nemýlili jsme se. Ani tenhle zámek nezůstal filmařům utajen.

Na oběd jsme se přesunuli do Znojma. Našli jsme restauraci, která nám svou nabídkou vyšla dokonale vstříc. Kromě meruňkových knedlíků (na které jsme měli s holkami chuť) nám číšník přinesl "bezednou" polévkovou mísu. Mohli jsme si nabrat, kolik jsme chtěli. Vzhledem k pozitivům musím pochopitelně zmínit, že se jednalo o Restauraci "U Karla" na Mikulášském náměstí. Pokud se snažíte na název klikat, děláte to marně. Internetové stránky jsem nenašel.

Poslední prohlídkou dnešního dne byla návštěva Znojemského zámku. Průvodcem nám byl mladík, z jehož informací bylo cítit zapálení pro historii, nikoliv pouhé zaměstnání. Kromě interiérů nám popsal i zajímavosti za okny zámku. K hlasitému smíchu nás dohnal v hudebním salónku. Tam nám totiž představil hned tři hudební nástroje, které měly společnou nefunkčnost. Jedno piano bylo rozladěné, druhé nehrálo vůbec a třetí vydávalo při stisknutí jakékoliv klapky stejný zvuk. Sečteno a podtrženo, prohlídka stála za to.

Do další památky, Znojemské rotundy, jsme se nedostali. Důvodem nebyla ani pozdní doba, ani množství návštěvníků. Návštěvu nám překazila teplota. Stupně Celsia totiž nekompromisně určovaly dostupnost románské stavby.

A tím naše jihomoravské putování skončilo. Nezbývalo nic jiného, než pobalit vše, co jsme si přivezli a nezapomenout co jsme si pořídili. S panem správcem jsme se pochopitelně rozloučili a slíbili (hlavně sobě), že se příští rok zase vrátíme. Mě totiž tahle krajina dokonale učarovala.