Za dveřmi cestovky nás přivítal usměvavý mladík, který holkám rovnou nabídl několik listů papíru a pastelky. Zřejmě se s rodinnými návštěvami nesetkal poprvé. Zatím co si holky čmáraly, my se usadili do pohodlných křesel a shrnuli, co bychom chtěli a o čem jsme přemýšleli. Definitivně jsme se rozhodli pro Tunis. Pro Evropany nikdy nenavštívenou Afriku (prý) přijatelnější stát. Mladík nám oznámil, že Egypt by nám doporučil až po první návštěvě černého kontinentu. Tuniská republika byla prvním stupínkem při zvykání. Pak k nám střídavě mluvil a ukazoval snímky na obrazovce. Většinou mluvil v superlativech a naše obavy (z jiné kultury) víceméně vyvrátil. Dlouho v hledáčku byl a konečným vítězem se stal resort Thallasa Sousse. Pochopitelně do rozhodnutí zasahovaly i naše holky. Ty měly ale jasno hned, kvůli obrovskému, barevnému aquaparku s bohatým výběrem atrakcí. Že byly vodní radovánky i naším záměrem jsme jim neříkali. Během pobytu jsme měli možnost využít i výletů. Domů jsme odcházeli se smlouvou v deskách, plní nadšení i lehkých obav. Byl konec dubna.

Zakoupením zájezdu jsme se zmocnili, jak jsme později objevili, i dost silný motivační nástroj. Pokaždé, když jsme řešili nechuť potomků plnit domácí úkoly, laxní přístup k učení, anebo nepříliš povedenou písemku, stačilo poukázat na možnost storna zájezdu a bylo hned všechno v richtiku. Až se kolikrát zdálo, že odstoupení od smlouvy je na denním pořádku. Ale holky přinesly v poslední školní den jedničky od shora až dolů a tak bylo jasno. K moři pojedeme.

Abychom si mohli dovolené užívat i my, rodiče, čekala nás výměna již prošlého pasu a študování místních zvyklostí. Lucka, která se do hledání pustila s plnou vervou zjistila snad vše, co se najít dalo. Že se v zemi platí Tuniským Dinárem (který má hodnotu zhruba sedmi Korun), co si do země můžeme dovést a co naopak vyvézt nesmíme, kolik co stojí a jak se chovat. Troufám si říci, že jsme o cestování do této destinace měli zjištěno skoro všechno.

Balení nebylo nijak náročné a složité. Do kufru putovalo cokoliv, co mělo velmi krátké, anebo žádné rukávy, holek všechny šaty, čtvery plavky a kila opalovacího krému. Manželka (vedena intuicí) se ale rozhodla nenandat všechno oblečení do velkých zavazadel. Zamyslela se nad alternativou, že bychom se nemuseli na Monastirském (kde jsme přistávali) letišti s nimi hned setkat. A co bychom pak na pokoji dělali? Do příručního batůžku jsme tedy přemístili to nejdůležitější. Tedy Terezčina muchlíka a zajíčka Julinky.

Prázdniny byly v plném proudu, dny trávené v práci střídaly dny volna a termín odletu se blížil. Nastalo devátého srpna, pátek. Protože nás odlet čekal až ve večerních hodinách, nemuseli jsme chvátat hned od rána. V jednom z informativních emailů, kterými jsme byli v průběhu čekání zásobeni, jsme byli vyzváni k samoodbavení. Protože zpráva slibovala bezchybný a ničím nerušený průchod na letišti, využili jsme toho. Po několika minutách klikání jsem obdržel zelenou fajfku a ujištění, že s námi počítají. Dobalili jsme, zavazadla opatřili zámky a novými (pro ty Lucka ještě běžela) visačkami a v půl čtvrté vyrazili na autobus.

Naše první kroky na Terminálu 1 (což byla velká změna) vedly k odbavení. Tam čekala spousta panelů a jedna paní v letištní uniformě jako dozor. Po delším laborování jsme zjistili, že svými silami nad přístrojem nevyhrajeme a museli jsme požádat o pomoc lidskou bytost. Ta nás mentálně navedla (očividně nemohla zmáčknout ani jeden čudlík) a když už to vypadalo, že máme vyhráno, bytost se odebrala pomáhat dalším zoufalcům. V tu chvíli jsem manželku překvapil přiznáním, že jsem do kufru zabalil i powerbanku. Než jsem elektronické zařízení z kufru vyndala uložil do batohu, počítač se odporoučel. Stáli jsme a čekali, na obličejích jsme si nastavili zoufalé výrazy. Druhý pokus (na jiném terminálu) dopadl dobře, oba kufry zmizely neznámo kde a my měli volné ruce. Jen Julinka byla krapet nesvá z obav, že svou panenku (spící uvnitř zavazadla) již neuvidí.

Protože Lucka nalezla informaci o možnosti pronést skrz osobní kontrolu pití pro děcka, byli jsme blíže k letadlu vpuštěni i s dvěma plnými půllitrovými lahvemi. Děcka ani manželka nepískala, já si musel sundat a zase nandat pásek. Na informativním panelu jsme objevili třiceti minutové zpoždění našeho letu. Do oblak se tedy nevzneseme v půl osmé. Několikahodinový pobyt na letišti jsme vyplnili pochodováním a hledáním krtečka, procházením a obdivováním "levných" cen obchodů a návštěvou dětského koutku a kantýny. Cena polévky, pití a dortíků byla více než příjemná a rozhodně nezapadala mezi ostatní cifry.

K informacím o našem letu přibyl i gate. Přemístili jsme se tedy k onomu místu a vyčkali přistavení letadla. I když se na palubu mělo nastupovat po sekcích, zřejmě kvůli předcházení chumlu u dveří a pro plynulé nasedání, nemělo to na chování cestujících žádný vliv. Všichni se v transu narvali k bráně a hráli strkanou. My, jakožto poslední vyvolaní jsme prošli plynule a usadili se na svá místa. Následovalo divadelní vystoupení o poutání, nafukování vesty a unikání. Pak zařvaly motory, zem nám zmizela pod nohama a my se na dvě a půl hodiny ocitli ve vzduchu. Pohled z okna na rozsvícenou Prahu byl stejně hezký, jako na Monastiru. Hlavními aktivitami letu pro nás byla četba, poslech hudby a odpočívání. Jediný, kdo se nevěnoval poslední zmíněné byla Lucka. Ta byla holkám polštářem a sama nemohla zaujmout tu správnou spací polohu.

I když moje hodiny ukazovaly půl jedenácté večer, kvůli časovému posunu bylo 21:30. Pilot posadil éro hezky na zem a i přes to sklidil nepochopitelné zatleskání. Já se na opuštění letadla velmi těšil, protože mladík vrtící se na sedadle přede mnou mým kolenům způsoboval nemalé trable. Lucka bojovala s oběma mladými dámami, které nešlo vzbudit. Naštěstí se povedlo a všichni čtyři jsme se ocitli pod Tuniskými hvězdami. Jako facku jsme okamžitě pocítili vedro. Po schůdkách jsme se přesunuli do autobusu, který nás vyklopil u letištní haly. Šli jsme s davem, vyzvedli si kufry (kupodivu jsme se s nimi setkali), prošli pasovou kontrolou (snědý kontrolor s našimi dcerami dokonce skotačil) a dostavili se ke stánku označeném logem cestovní kanceláře. U něj nám slečna předala lejstro s několika informacemi, poukázala na zítřejší schůzku s delegátem a poslala nás k autobusové zastávce.

Všechno klaplo, my jsme prastarý dopravní prostředek s naším číslem nalezli, umístili kufry a posadili se na sedadla. Kromě nás se na palubu nalodila další spousta Čechů. Každý ovšem mířil do jiného hotelu. Projížďka nočním Tunisem odhalila nejen krásy měst, ale i polorozbořené budovy a časté skládky. Všude ale vládl noční ruch. Život místních jsme mohli pouze do té doby, než se okna autobusu zamlžila kompletně. Po třiceti minutách jízdy a několika zastávkách oznámil řidič jméno našeho hotelu. Byli jsme na konci dnešní cesty. Vystoupili jsme, popadli kufry a polospící děti a štrádovali si to skrz parkoviště a prosklené dveře k pultu recepce.

Naplno započala moje konverzace v angličtině. Hezky jsem pozdravil, představil se, podstrčil recepčnímu ubytovací voucher a vznesl prosbu k přidělení pokoje. Na oplátku jsem obdržel čtyři lupeny na vyplnění. Dopsat jsme měli jméno, příjmení a další osobní informace. S krapet zádrhely jsme potřebné data vyplnili a já je znovu odnesl mladíkovi za recepčním pultem. Ten všechno zkontroloval, spokojeně zabručel a vyzval mě, abych zaplatit vstupní poplatek - tedy vzdušené. Lucka, která byla za svou důvěryhodnost hlavní správkyní našich financí mi podsunula dvacku a já jí podal zaměstnanci. Částka, kterou jsme uhradit byla 16 EUR. Tunisan si bankovku vzal a pronesl k mým uším pro mě komplikovanou větu, z které jsem (i po zopakování) vyrozuměl, zda si přeji vrátit zbylou hodnotu ve stejné měně, anebo v jejich TND. Chvilku jsem přemýšlel a pak suverénně pronesl, že mi na tom nezáleží. Recepčnímu se rozšířil úsměv a velmi hezky poděkoval. Na pultík nepřistála ani jediná mince a já pochopil, že jsem se zmýlil.

Ťuknutím do malého zvonku přivolal recepční pikolíka, podal mu klíč od pokoje (prý naprosto dokonalého) číslo 235 a tím byla přijímací procedura u konce. Klučina vážící asi 30 kilo popadl oba kufry a vyrazil druhými prosklenými dveřmi. Protože cesta z recepce až před naše dveře nebyla z nejkratších (museli jsme obejít bazén), měli jsme možnost prohlédnout si areál. Ve větru se jemně pohupovaly palmy, tlumená světla ozařovala rozlehlý bazén a lehátka a kolem dokola byly postaveny jednopatrové, bílé domečky. Náš nosič se zastavil u správných dveří, odemkl a naše zavazadla postavil doprostřed pokoje. Protože ve všech článcích pojednávajících o doporučeném chování v Tunisku bylo doporučeno dávat všimné, odlehčil jsem Lucce o další jedno a půl Eura. Vstoupili jsme do našeho nového domova a spokojeně si oddechli. Jsme na místě.
Upozornění:
Pokud již máte do hotelu Thallasa Sousse zaplacený zájezd, prosím další pokračování nečtěte. Pokud se však k návštěvě teprve chystáte a nemáte zaplaceno, anebo zvažujete pobyt, netrpělivě očekávejte další díl.

Bohužel ten druhý odhaloval jemné detaily. Samostatné lůžko nebylo nijak rozkládací a my jsme tedy usoudili, že na manželské posteli se máme uvelebit tři. Černý Petr padl bez losování na Julinku, která při spánku nevykazuje tolik pohybu. Dalším faktorem, že se v tomto bungalovu (jak bylo oficiální pojmenování) počítá pouze se třemi obyvateli, bylo množství polštářů, ručníků a osušek. Všechno bylo po třech. O dekách nemluvím, ty byly pouze dvě. Dcerky, které se mezitím chystaly do postelí zjistily, že prkénko není s mísou pevně a hlavně nerozebiratelně spojeno a uživatel při činnosti lehce plave. Kvůli značné únavě (bylo totiž dvacet minut po půlnoci) jsme nad vším tím zjištěním pouze mávli rukou, narychlo jsme vybalili a uložili se do postelí. Jak se říká, ráno moudřejší večera. Já jsem si dal pod hlavu alespoň holek cestovní nákrčníky.

Bohužel nám ráno neukázalo lepší barvy. Poté co nám budík otevřel oči jsem já pocítil v oblasti krční páteře nepříjemné bolení. Manželka se kvůli neustálému boji o deku také moc nevyspala. Obě naše dcerky vypadaly spokojeně a usmívaly se. Roztáhli jsme závěsy a nechali do pokoje vniknout již ostré Tuniské slunce. Bohužel jsme díky tomu objevili, že nábytek na terase není v nejlepší kondici a čistotou také neoplýval. Že na zdi chybí sušák (důkazy o jeho původní přítomnosti byly patrné) jsme zatím nevěděli. Oblékli se a vyrazili na snídani. Na tu jsme se těšili všichni.

Velkou, prosklenou a tedy i prosvětlenou restauraci jsme nalezli bez problémů. Tušili jsme jí hned u recepce a nemýlili se. Mezi stoly a u nich byl čilý snídaňový ruch. Společně jsme se odebrali na obhlídku pultů a prohlédli si vše nabízené. Nejblíže stolům byly salámy, sýry, máslo, zeleninové saláty, pomazánky a marmelády. U velkého sloupy byl stůl s pečivem a za ním dva rovnoběžné teplé pulty. Ve výdejním okně, nacházejícím se za rohem chystali pekaři nepřetržitě sladké croissanty, buchtu, rolky s čokoládou a kapsy. Pochopitelně nemohl chybět ani stůl s kovovými zásobníky na horkou vodu, kávu a mléko. Terasa, na kterou se chodilo přes zahradu navíc nabízela i možnost nechat si od kuchaře připravit palačinku, lívanec, anebo vajíčka na různý způsob. Nezbývalo nic jiného, než si vyzvednou talířek a nandat si dle chuti.

Každý si snídani připravil jinak a po jídelně se pohybovali každý sám. U stolu jsme se ale nakonec sešli všichni, popřáli si dobré chuti a pustili se do jídla. Ti z nás, kteří si na talířek naservírovali i salám anebo sýr, hořce litovali. Z čeho byl salám přesně nevím, ale jsem si celkem jistý, že kvůli němu nezahynulo jediné zvíře. Sýr známky "přírodna" také moc nevykazoval. Ostatní se celkem dalo i když nám přišlo líto, že k dispozici nebyl jediný kousek ovoce (byli jsme zmlsaní z předloňské dovolené).

Nerad bych tady začínal nějaké kulturní boje, vzbuzoval dojem začínajícího rasismu, anebo odsuzoval mimoevropské návyky, ale co nás hned při prvním jídle šokovalo bylo stolování některých hostí. Že spousta rodičů dosahuje vzornosti a spokojenosti svého potomka u jídla tím, že mu ke žvanci a hrnečku naservíruje ještě mobil, nás nepřekvapilo. Ale co pro nás bylo naprosto šokující, jak může stůl po odchodu strávníků (konkrétních) vypadat. Nastláno na stole i pod stolem. Původní barva ubrusu se dala určit jen podle cípu a mezi nánosem se povalovaly spousty nesnědeného, ale znehodnoceného jídla. Doslova jsem zíral na sedm vrchovatě nandaných talířů, které zbyly po trojčlenné rodině (dva dospělí a jedno čtyřleté dítě). Šok přerostl ve vztek, když se ihned dostavila servírka, zbytky z talířů seškrábla do koše na svém vozíku a celý ubrus zabalila do balíku a odnesla.

Abychom se stačili před desátou hodinou, kdy byla schůzka s delegátem, ještě vykoupat, dlouho jsme se na snídani nezdržovali. Velmi poctivě jsme se napatlali padesátkou a s ručníky v plážové tašce se vydali hledat lehátko u bazénu. Těch bylo kolem vody umístěno vskutku hodně, ale na většině z nich byla provedena rezervace položenou osuškou. Nakonec jsme uspěli, věci uložili na jedno volné a okamžitě zamířili do vody. Ta byla čistá, mokrá a teplotou pro mě naprosto vyhovující. Ani teplá, ani studená. Jediné, co bylo líto nejen mě, ale hlavně holkám, byly zatím nefunkční skluzavky a tobogány. Když jsem se vydal pátrat po informacích, nalezl jsem pod schody atrakcí cedulku. Použití v době od sedmnácti hodin, až do osmé ranní je možné pouze na vlastní nebezpečí, protože plavčík nebude přítomen. Mrknul jsem na hodinky a zjistil, že je chvilku před devátou. Holky mé zjištění přijaly, ale radost rozhodně neměly.

Pár minut před desátou byla v recepci slyšet hlavně čeština. Kýváním jsme se pozdravili se spoluobčany-spolubydlícími a vyhlíželi delegátku. Když se dostavil příjemný chlapík připomínajícího Řeka v košili v barvách cestovní kanceláře s deskami v rukou a zeptal a oslovil nás, jeden z hostů ho upozornil, že zde čekáme na delegátku. Evidentně rodilý Tunisan se rozesmál a pronesl, že pokud čekáme dámu, mrzí ho že nás zklame, ale žádná dáma nedorazí. Jméno, které je uvedeno na pozvánce je mužské, patřící jemu. Pak nás pozval do zadní části, kde nebyl takový ruch jako u recepce. Bohužel zde zase nefungovala klimatizace.

Během hodinové schůzky jsme se dozvěděli snad všechno, co jsme se dozvědět mohli. Od organizace v hotelu, přesných časů jednotlivých událostí (kdy obědvat, kdy večeřet), nabídek výletů a možností pořízení suvenýrů. Pán, jehož jméno si bohužel nepamatuji (a nepamatoval jsem si ho ani pár vteřin po představení) usměvavě a vlídně vytvořil v mé hlavě pořádek. Dozvěděli jsme se, že dopolední svačina podávaná není. Odpolední ano. Barů je k dispozici spousty a jednou za pobyt můžeme povečeřet v jedné ze dvou místních restaurací. Popsal nám i široké okolí resortu, doporučil cukrárnu a k dobru dodal i informaci, kam naopak lézt nemáme. Na závěr vyzval všechny ty, kteří ještě nemají identifikační náramek (jako jsme byli my), abychom ho po ukončení schůzky následovali na recepci. Pak předal slovo nám. A na jeho hlavu se snesla spoušť námitek. Bohužel nebyli jsme jediní, kdo zaznamenal v pokoji závady. Ale podle toho, co jsme zaslechli jsme si rozhodně neměli nač stěžovat.

Jako vosy kolem opuštěné limonády jsme následovali delegáta k pultu recepce a všichni čtyři obdrželi náramek opravňující nás ke konzumaci jídla a pití. Lucka a já jsme byli dekorováni modrým (jakožto první obědová a večeřová vlna) a holky dostaly hnědý. Který neopravňoval držitele ke konzumaci alkoholických nápojů. Lucka ještě s delegátem otevřela problém chybějícího polštáře, ručníků a deky. Ten to ihned konzultoval s obsluhou recepce a výsledkem bylo zapsání našeho pokoje na papírek (velmi důležitý akt). Během našeho loučení (a děkování) s delegátem nám bylo kladeno na srdce, abychom přetrvávající nedostatky neprodleně řešili s ním.

Měli jsme za to, že všechno bude už jen hezky barevné, vyřeší se a my si dovolenou naplno užijeme. Při opětovném oblékání (a mazání) do plavek jsme si všimli, že zábavní aquapark, i tobogány u našich bazénů jsou v plném proudu. Proto jsme čas do oběda trávili u vody. Holky cákáním a potápěním, my plaváním.

Oběd a večeře probíhaly podobně jako snídaně. Jen s tím rozdílem, že kromě drobků se na některých ubrusech objevila i omáčka. Já jsem na rozdíl od zbytku rodiny ochutnal polévku. Na talíři jsme si pak přinesli od všeho kousek. Velký lákadlem byl pak sladký pult. Zjistili jsme ale, že rozdíly mezi jednotlivými zákusky jsou pouze v barvě. Na chuť to nemá větší vliv. Ale bylo hodně z čeho vybírat. A objevilo se zde i ovoce.

První den, seznamovací uběhl velmi rychle. Zažili jsme si co kde hledat a nastavili se nějaká pravidla. Jakých dobrodružství se ale ještě dočkáme jsme rozhodně netušili.

Od prvního dne pobytu jsme byli náhodně zdraveni, oslovováni a zastavováni místními. Mladík (většinou) nám věnoval milý úsměv a po pozdravu následoval dotaz, odkud jsme. Pochopitelně jsme se hlásili k České republice a tak tázající pronesl několik slov v našem rodném jazyce (něco jako "ježíš-marjá, hezky česky" a podobně). Pak přešel rovnou k nabídce. Ta se týkala výletu na pirátskou loď, malování na obličej (pro naše dcery) anebo účast ve společenské hře v rámci animačního programu. Odmítat cokoliv bylo postupně náročnější a zdlouhavější. Obchodníci totiž rozšiřovali délku konverzace a tu a tam mi pokládali záludné otázky, do kterých jsem se leckdy zamotal. I přes nespočet pokusů musím ke své obhajobě uvést, že jsem podlehl pouze třikrát.

Jeden případ, kdy jsem se nechal ukecat a zlanařit, bylo hraní šipek v rámci dopoledního animačního programu. Mé přemlouvání dlouho netrvalo, protože je mi házení na terč daleko bližší a milejší než šplouchání ve vodě v rámci aerobiku, či poskakování na pěnové podložce v rámci cvičení. Poprosil jsem manželku, aby mi držela palce a odkráčel k připravenému terči. Kolem něj se tlačily dobré dvě desítky soutěžících a tak jsem měl strach, abych stihl oběd. Počítal jsem totiž s tím, že se bude hrát podle pravidel. Ale zmýlil jsem se. Snědý mladík v klobouku (zpod kterého mu vykukovaly melírované vlasy) prosadil vlastní pravidla. Každý hráč obdrží tři šipky z nichž jednu bude vrhat klasickým způsobem, druhou po několika otočkách během kterých budeme pokřikovat jako indiáni. No a při třetím, poslední pokusu, budeme stát zády k terči a šipku budeme házet mezi stehny (svými). Nadšení a radost mých spoluhráčů neznala mezí, lidé odpočívajících na lehátkách pár metrů za terčem se pomalu stěhovali do jiných částí areálu. Pochopitelně během turnaje nepadaly žádné rekordy. Pro některé se stalo úspěchem už trefení desky (ke které byl terč přimontován) prvním hodem. Byli ale i tací, kteří se trefili i mířící hlavou mezi koleny. Já jsem hodil krásnou jedničku a pak se dvakrát netrefil do terče. Na závěr nechyběla společná fotka s nařízeným nadšením.

Ještě než budu odhalovat další útrapy pobytu, nemůžu zapomenout na peripetie s polštářem a dekou. Jak jsem již uvedl, první reportování nedostatku bylo v sobotu dopoledne. Toho dne se nestalo nic. Abych si zcela nepochroumal páteř, složil jsem si pod hlavu deku nalezenou ve skříni (to taky moc nepomohlo), Lucka začala spát pod ručníkem. Pak jsem se na recepci znovu připomněl v neděli ráno. A stejný požadavek jsem vznesl i u pokojského. V obou případech bylo číslo našeho pokoje zaznamenáno na papírek. Ani dopoledne, natož dopoledne nepřineslo na naše lože nic nového. Až před večeří se Lucka rozhodla řešit tento problém radikálnější, kontaktovala delegáta a ten nám doporučil, abychom se ihned (zrovna jsem měl mastnou hubu) zastavili u recepce. Šéfovi prý nařídil nám vydat polštář a prostěradlo. Otřel jsem si ústa a rázným krokem jsme se vydali k pultu. Prvotní reakce bosse nás zaskočila. K ruce si vzal papír a zeptal se na pokoj. K tomu jsem pochopitelně nepřistoupil a odkázal se na nedávný telefonát. Pracovník se zamračil a vyzval nás, abychom ho následovali. Zmizel ve dveřích, něco tam kutil a po chvilce se vrátil s plnou náručí. Balíčku, který držel v rukou vévodil polštář, pod ním bylo složeno několik bílých textilií. Nadšeně jsem donesl nadílku na pokoj, polštář si nainstaloval do postele a prostěradlo (deku) připravil Lucce k užití. Protože mi bylo záhadou, co je ve zbytku, prozkoumal jsem to. K mému velkému překvapení jsem objevil osm kusů povlaků na polštář. Ale to už jsem se jen zasmál, lůžkoviny odložil a již dál neřešil.

Celkem elegantně jsme vyřešili i problém s pitím. V rámci all-inclusive byly totiž nápoje podávány do plastových, zhruba deckových kalíšků. A to by se jeden uběhal při hašení žízně. Nechali jsme se tedy inspirovat ostatními, navštívili místní prodejničku se smíšeným zbožím a opatřili si čtyři kusy 250 ml kelímků. Personál se nijak kriticky netvářil a naléval i do našich nadstandardních. Někdy ovšem dost nelíbivým způsobem. Podávanými nealkoholovými nápoji (dle dostupnosti) byla Fanta, Sprite a Coca-Cola. Ty byly buď plněny přímo z lahve tak, aby sladká tekutina opatlala kelímek zvenku, anebo z automatu. Problém pěnění a nutného čekání byl vyřešen Šalamounsky. Obsluha točila sycený nápoj to nádoby, z které jej pak rozlívala do kelímku (pochopitelně s upatláním). Oranžový drink s bílou pěnou, který nelze označit za pivo mi byl v jednom případě podáván na dvakrát. Nejprve přelil barman do mého pohárku již načepovanou várku a vzápětí ji dotočil do hladinky. No v Plzni by měli vskutku radost. Prostá a obyčejná voda byla na vyžádání. Přeci jen, jednalo se o místo s nedostatkem. Abychom obdrželi jednu petku, nejprve jsme museli vystát frontu na recepci, požádat o lístek a s ním pak vystát frontu u baru. Ten však otevíral až v deset.

Za zdi resortu jsme se vydali dvakrát. Poprvé v pondělí, kdy jsme si šli obhlédnout suvenýry a zkontrolovat avizovanou cukrárnu se zmrzlinou. V druhém případě (čtvrtečním) to byla čistě výprava za účelem pořízení věcí na památku. Pokaždé jsme vyrazili za šera, po večeři. Sice ulice byla trochu ponurá a tajuplná, ale nízká viditelnost alespoň zakryla rozpadlé domy a skládky. Drželi jsme se přesně pokynů delegáta. Hned za bránou resortu jsme zahnuli vlevo a striktně se drželi na chodníku této strany cesty. Ne všechno, co jsme na dvoukilometrové (jeden tam, druhý zpátky) procházce viděli a cítili bylo příjemné. Na druhou stranu nelze říci, že bychom se prodírali džunglí. Bylo vidět, že se městský život nezastaví ihned po schovaným sluncem. Právě naopak. Z kaváren a restaurací, které jsme míjeli, zněl na ulici radostný výskot. Menší obchůdek se suvenýry, o pár metrů blíže k hotelu jsme sice navštívili, ale nenadchl nás. Druhý, před jehož vchodem postávali kamenní sloni, se nám zamlouval daleko více. Již při první návštěvě si Terezka vybrala líbivé tričko. Druhé navštívení bylo kromě dlouhého vybírání okořeněné i Terezčinou nutností navštívit toaletu. Personál byl více než ochotný a dcerku vystavit ostudě nenechali. Julinka, která přišla po chvilce se stejnou žádostí, to vydržela až domů. Zmrzka holky samozřejmě ochutnaly. A dle reakcí stál kopeček za každý dinár.

Rovnou můžu navázat tím, proč že jsme byli pro zmrzlinu pouze jednou když byla tak dobrá a proč jsem si musel složitě připravovat větu, že dcera potřebuje na záchod. Odpověď je jednoduchá. I přes veškerou opatrnost, konzumaci jen balené vody (včetně jejího používání při čištění zubů) a dalších restrikcí mé tři dámy navštívil Faraon se svou kletbou. Spotřeba ruliček papíru se značně zvýšila, stejně jako počet spláchnutí. Naštěstí začaly holky trpět až v druhé polovině (od středy) pobytu a při návratu domů k žádnému akutnímu řešení nedošlo. Já jsem zůstal ušetřen.

O naše pohodlí, žaludky a čistotu se staralo nespočet lidí. Z té obrovské skupiny jsme přicházeli do styku, anebo nám utkvěli v hlavě zejména tito:
Čičmunda - usměvavý hubený mladík s brýlemi na nose, který měl na starosti úklid našeho pokoje (a nejen jeho). Právě v jeho společnosti jsem si nejvíc procvičil angličtinu. Frekvence jím vypouštěných slov byla hodně vysoká. Na vstřebání, poskládání a následné přeložení věty jsem potřeboval více času, než byl čičmunda ochoten čekat. Vystřelil na mě novou dávku, přičemž lehce pozměnil slovosled. A já byl zase na začátku. Největší potupou pak byl jeho dotaz "do you understand?". Na druhou stranu musím podotknout, že díky němu jsme měli pravidelně vyměňované ručníky a uklizeno pokaždé, když jsme ho o to požádali.
Hodňousek - ne, opravdu není v názvu překlep. Tímto přídomkem označila Terezka staršího pána, který byl číšníkem. Pokaždé, když procházel kolem našeho stolu nás pozdravil, popřál nám dobrou chuť a pochválil naše holky. Na nikom nešetřil úsměvem. Opravdu galantně se k nám zachoval poslední den, kdy jsme ho požádali o laskavost. V den odletu byl naším posledním jídlem oběd, ale autobus byl přistaven až k večeru. Číšníka jsme tedy poprosili, jestli bychom nemohli holkám vzít na cestu dvě jablka svačině. Ta ležela již na talíři, protože Terezka pravidelně nosila ostatním překvapení. Muž se jen optal, jestli to skutečně stačí, pak se vzdálil a přinesl nám dvě bagety zabalené v papírovém ubrousku. Ty jsme si měli rychle schovat do batohu.
Merci beaucoup - byl zřejmě nejstarší člověk z personálu, jehož anglická jazyková výbava byla zřejmě ještě horší, než moje. Na starosti měl patrně úklid, neboť jsme ho potkávali hlavně s odpadky v ruce. Z jakého důvodu jsme mu padli do oka nevíme. Ale pokaždé, když nás potkal, zdvořile nám děkoval. Více slovních spojení, než "merci beaucoup" jsme z jeho úst neslyšeli.
Elegán s Hollywoodským úsměvem - pracoval za denním barem a již z dálky ho charakterizovala přesně česaná pěšinka. Objednávky přijímal s noblesou a nápoje servíroval gentlemansky. V obou případech s vydatnou dávkou milého úsměvu. Několikrát namíchal našim ratolestem pití obohacené o sirup a brčko. Když jsem požádal o kávu, nabídl mi ještě něco ostřejšího k tomu, anebo alespoň pivo.
Trpaslík - se holkám nejdřív vůbec nelíbil a měly z něj vlastně strach. Jednalo se totiž o liliputána, který se náhodně zjevoval v areálu. Po jedné návštěvě večerní zábavy Lucka s Terezkou zjistily, že se jedná o člena animačního týmu. Strach a obavy se rozplynuly, bohužel. Jednoho krásného dopoledne si to trpaslík štrádoval kolem našich lehátek a klasickým způsobem započal obchodní jednání. Tedy nejdřív pozdravení následované otázkou odkud jsme přijeli. Abych jedinci úplně nekřivdil, zavzpomínal ještě k událostem minulého večera, kdy vystupoval v představení. Když jsem mu jeho herecký výkon pochválil, vytáhl z ledvinky nadvakrát přeložený katalog triček a bez jakýkoliv okolků mi oznámil, že v prodeji spočívá jeho živnost. Mě, ani vedle sedící Lucce triko nenabízel, ale zaměřil se na naše princezny. Nejdříve poslal mě samotného, vybaveného vzorky, abych dcerám trička nabídl, ale když jsem přišel se zamítavou odpovědí (a to jsem je neovlivňoval), nechal si je zavolat. Samozřejmě holky svým okázalým působením nalomil a obě z nich zapíchly prstík ke konkrétním obrázku. Trpaslík si objednávku zaznamenal a poděkoval. Měl radost. Mě se radost vytratila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl cifru za jeden kus. Cena byla dvojnásobná, než jsem očekával.
Na závěr podotknu, že jsme se s výše uvedenými rozloučili nejen podáním ruky. Vzpomněli jsme si na prosbu delegáta, abychom byli k místním ohleduplní a uvědomili si, že pro nás nezajímavá částka (téměř drobné) může být pro někoho jiného štědrý dar. Jen trpaslík dostal přesně. Ten si poděkoval sám.

Zaměstnanců hotelu ochotných, milých a usměvavých jsme potkali velké množství. Ne z každým jsme měli možnost prohodit slovo (nebyla příležitost, anebo se to nehodilo) a ne všem jsme mohli dát pár drobných na přilepšenou. Bohužel na druhé straně hřiště existovala spousta hostí, kteří svá přání a objednávky prostě jen vyštěkla: "býr, vótr", anebo se ani nenamáhali otevřít dutiny ústní a jen ukazovali, co jim má obsluha položit na talířek. Protože jsme s některými z nich mluvili stejným (rodným) jazykem, byla mi hanba. Se svou angličtinou jsem na úrovni žáka základní školy, Lucka se anglicky nikdy neučila a slovní zásoba našich studentek se zatím omezuje na zvířátka a místnosti domu. Ale pronést "hello" a pousmát se jsme zvládli. A reakce na druhé straně pultu byla vždy stejná. Rty roztažené do úsměvu.

Moře nám bylo přístupno přes písčitou pláž. Krapet klikatou, nicméně pohodlnou cestou skrz resort. Během našich návštěv se nestalo, abychom nenalezli volné lehátka pod slunečníky. Je pravdou, že jsme vždy hledali v ošklivějším koutě pláže. Moře bylo teplé a pochopitelně slané. Pouze jednou jsme nalezli na stožáru žlutou vlajku. To když byla hladina hodně neklidná a vlny nebyly k jemnému pohupování na hladině nijak příznivé. Všechny pobyty na pláži jsme si užívali. Jak cachtáním, holky potápěním, opalováním či stavěním pískové pevnosti. Pravidelnou, ale ne zrovna chtěnou aktivitou bylo odmítání prodejců. Jeden nabízel čaj, další sladké pečivo, třetí osušky či sazenice palem. Právě posledně zmíněný (mladík) mi hodně napěnil krev. Když se během jednoho z našich plážových pobytů ukázal již popáté a vyžadoval se pozornosti pro své hadry, věnoval jsem se dál stavbě pískové stavby. On se k mé ignoraci postavil stejně a také jí ignoroval. Po pár vteřinách popošel k naší stavbě na centimetr a nakonec překročil hradby a postavil se hned vedle věže. Poprvé za svůj život jsem pronesl dosti agresivně (a snad i gramaticky správně) delší cizojazyčnou větu. Mladík s kyselým úsměvem odešel, aniž by hrad pobořil. Naštěstí pro něj. Na všechny ale naprosto spolehlivě platila procházející ostraha. Jakmile se objevil v dálce, zaprášilo se a maník byl v trapu. Holky pobyt v moři sabotovaly od objevení vyplavené modré (a velké) medúzy. Navíc obavy z mořského tvora posílila starší paní, která považovala za nutnost nám oznámit, že před chvílí objevila nedaleko břehu další dvě. K žádnému žahnutí naštěstí nedošlo.

Holkám se nejvíc líbil pobyt v bazénu. Chvilka opatrnosti z neznámého prostředí pominula velmi rychle a po chvilce už holky plavaly i v místech, kde nestačily. Také samotný vstup do vody si začaly velmi rychle zkracovat skákáním. Od jejich původního "kufru" se celkem bravurně posunuly k nácviku šipky. Tu Terezka vybrousila k dokonalosti a pustila se i do opravdového majstrštyku v podobě salta. Spíš než na hladině se holky pohybovaly hlavně pod ní. Někdy se zdálo, že brýle byly součástí jejich těla a pod ušima jim začínají rašit žábry. Ale pochopitelně jsme byli rádi, že se holky vody nebojí. Vodních radovánek jsem si užil i já, když jsem dělal holkám parťáka na atrakcích aquaparku. Povinnou výbavou na nich byl jedno, anebo dvouděrový nafukovací kruh. To sice znamenalo čekání, ale zážitek stál za to. Od obyčejného kroužení v tobogánu jsme měli možnost ochutnat i velikou U-rampu, která mi naháněla nehezké pocity v oblasti břicha. Tyhle drsnější kousky jsme jezdily jen s Terezkou. Julinka z toho neměla dobrý pocit a dávala přednost nižšímu levelu. Nadmíru si užívala prolézačky, tobogánečky, sprchovátka, skluzavky a obrovské převracející se vědro umístěné ve vodním světě pro menší. Maminka pár dní odolávala, neboť i ona není přívržencem stavu beztíže. Ale nakonec svůj strach překonala a několikrát se svezla jak s holkama, tak i se mnou.

Večerních zábav jsme se moc neúčastnili. Poprvé se holky ocitly na minidisco, když je odtáhl maskovaný klaun připomínající postavu z thrillerů. Vyrazil neznámo odkud a cestou posbíral všechny děti. Stejně jako ostatní, chytly se i naše dcerky, ale společná cesta skončila se slzami, protože je postavička ve žlutých kalhotkách zatáhla až do amfiteátru o jehož existenci jsme neměli ponětí. Šestice mladíků poskakujících po pódiu předtančovala dětem na známé i neznámé šlágry. K vidění byli slečny i mladíci, velcí i malí. Vše se vlnilo, skákalo a hulákalo v rytmu hudby linoucí se z beden. Mě se tyto aktivity, stejně jako následné pro dospělé naštěstí vyhnuly. Julinka byla totiž většinou unavená a po poslední dětské skladbě se dožadovala odchodu do postele. Utekl jsem tak karaoke, kvízu i jednomu divadelnímu okénku. Terezka byla držák a s maminou pár představení zkoukla. Většinou ale na pokoj přišly ještě během čtené pohádky.

Rozlehlé prostory recepce a přilehlých lobby (snad se tomu tak říká) jsme využívali kromě fasování vodního kuponu, čekání na cokoliv a vyplňování vstupního ubytovacího testu ještě k jedné bohulibé činnosti. Bylo to totiž jediné místo v resortu, které pokrývala wifi síť. Upozorním, že pokrytí nijak nesouvisí s rychlostí internetového spojení. Většinou po večeři jsem si nafasoval kafíčko, holky si objednaly limču a společně jsme zasedli do hlubokých, polstrovaných a pohodlných seslí v zadní části. Ano, tam kde jsme měli schůzku s delegátem a kde nefungovala klima. Lucka začala obstarávat komunikaci s domovinou. Odeslala babičkám, tetičkám a dalším osobám ze širokého odběratelstva zprávu o denní činnosti a nasosala novinky z rodné vlasti. My, protože holky si většinou posedaly kolem mě, jsme věnovali pár minut výuce anglického jazyka. I když dcerky více bavilo pozorovat tleskající sovu než lovit správná slova, byl jsem šťastný, že na to nejsem sám.

Nezůstalo ale jen u skotačení na písničky. Hned poté začali animátoři na pódium nosit židle a tajemné propriety a vypadalo to, že na programu nebude klasické divadelní představení, ale něco daleko sofistikovanějšího. Do šesti proti sobě umístěných židlí bylo usazeno šest mladých dam. Pak zvukař změnil pouštěný žánr a na plac přitancoval polonahý snědý muž, připomínající mi postavu Sandokana, následovaný dvěma pomocníky. Začala show.

Pro první vystoupení přitáhli dva asistující mladíci lože pokryté dlouhými hřeby. Poskakující silák bez sebemenšího zaváhání zalehl jak na břiše, tak i na zádech a nevydal ani hlásku. Pozvaná dívka, která si nejdříve naboso ozkoušela pichlavost lůžka, byla posléze vyzdvižena na záda ležícího. Nepříjemně mě na hrudi bodalo a začal jsem zkoumat, jak by mohlo být zamezeno penetraci. Za vlahého potlesku (protože publikum neumělo ocenit výkon) zmizela z pódia železná postel a v rukou pomocníka se objevil jakýsi prapodivný inštrument. Jednalo se o kulatou desku se sadou zatlučených stovkových hřebíků. Tu si umělec nedával na hruď či páteř, ale nasadil na hlavu. Na tu si pak opřel slečnu číslo dvě.

Dle výrazů mladé holčiny měla o fakíra strach. Nebylo to ale nic proti tomu, co následně předvedl se sadou mečů. Opět vyzval jednu sedící, aby ověřila ostří a ta souhlasně kývala. Meče byly ostré. Asistenti je zapasovali do konstrukce dlouhé zhruba jeden metr a mistr si na ně opět lehl. A k zatěžkávací zkoušce nepozval jednu anebo dvě dámy, ale rovnou všechny. Z nichž jedna z nich byla uvelebena na dřevěné sesli. To už jsem plácal rukama ostošest. S mečem ale prováděl ještě jednu skopičinu u které se mě (a nejen mě) dělalo špatně. Svým tělem - rukou, krkem a pak jazykem se pohyboval po ostří, že bylo téměř vyloučeno, aby nedošlo ke zranění, anebo v některých případech amputaci. Julinka bořila svůj obličej do rukou, Terezka pozorovala představení s odpudivým šklebem.

Pak se v hledišti znovu objevili animátoři za jasným účelem. Hledali další oběti. A než jsem stačil poznat, že hledají muže, už mě jeden z nich táhl za ruku dolů. Dalším odchyceným byl Petr, pak zástupce národa Ukrajinského, Polského a jeden (zřejmě) Turek. Byli jsme postaveni hezky do řady. S Petrem jsme se vzájemně povzbuzovali a utěšovali, že se snad nestane nic zlého. Za naše breptání jsme byli pokáráni. Naším prvním společným vystoupením byla minuta ztrapňování. Sandokan, který byl na prknech velmi slyšet, ale hlavně cítit na nás pět vymyslel úkoly, jež nešly splnit. Po mě chtěl zopakovat anglickou větu, která nedávala smysl a navíc mi svou stavbou připomínala jazykolam. Teplé podnebí, žhnoucí světlomety, ale hlavně tréma způsobily, že ze mě lilo.

Když jsme se vystřídali v prvním kole všichni, přišel další level. Fakír, který odhodil svůj turban mě vyzval, abych zaujal strnulou, ne moc originální pozici. Jednu nohu jsem měl nakročenou dopředu, ruku nataženou dopředu a v pase jsem byl ohnutý. Musel jsem připomínat supermana snažícího se vzletět. Silák se pak postavil přede mě, nalepil se na mě, vyzvedl mě na svá ramena a přepochodoval se mnou po rozmláceném skle. Pak mě hodil jednomu z animátorů do náručí. Pohyby připomínající zajisté zraněného brouka jsem se z úchopu vymanil a pokusil se prchnout. Bohužel marně. Byl jsem odchycen a navrácen k ostatním.

Kráčení po střepech předvedl ještě jednou. Tentokrát popadl umělec rovnou dva chlapy. Petra (to nebyl žádný drobek) a metrákového obra. Bez sebemenších potíží si je hodil na záda a vesele si tancoval po rozlámaných lahvích. Co jsem si stačil všimnout, při nevěřícném zírání, byl elegantní úprk jednoho z pozvaných. Nikdo ho však nešel hledat. Dál jsme už nebyli potřeba, nicméně jsme museli setrvat na pódiu a vytvářet zvukovou kulisu nadšení (publikum stále nereagovalo). Show směřovala do finále a v rukou dvou mladíků se objevily ohně a lahve se čpící tekutinou. Začal jsem mít strach o vlasy a další ochlupení. Kromě plivání ohně do dálky a do výšky, jsme měli možnost být svědky i zhášení a opětovného zažehnutí louče pouhým dechem a zapálení cigarety na vzdálenost dvou metrů. Jen je nutné dodat, že tu cigaretu měl v ústech jeden z pomocníků.

Najednou se na jevišti objevili i animátoři a přidali se k ohnivému představení. Připadal jsem si jako na koncertu Rammstein (a to jsem tam nikdy nebyl). Smrad z petroleje, anebo čím se to nalévali a horko plamenů dosahovalo pro mě kritické hodnoty. Toužil jsem zmizet, ale nebylo kudy. Nakonec jsem se ale dočkal. Oheň se proměnil v čoud a všichni cirkusáci se začali uklánět. Zvýšil jsem frekvenci tleskání a pomalu ale jistě se i s Petrem sunuli k levé straně pódia. Naše zaječí úmysly již nikdo nepřekazil a my jsme se zdraví a lehce flambovaní navrátili ke svým rodinám. Petrova mladší dcerka plakala, já jsem od Julinky a Terezky obdržel velké obětí. Svěřily se mi, že o mě měly strach. Fakt, že já jsem ho měl taky, jsem nepřiznal.

Po ulehnutí do postele jsem okamžitě usnul. Možná s pocitem, že je to naposledy, co se dělím o místo s dvěma dalšími. Páteční probuzení jsme svěřili na starosti budíku. Po snídani jsme na postel navršili všechny věci, které jsme si hodlali odvézt zase zpět domů. Obavy, abychom nenechali nic v šuplících byly marné, neboť se v pokoji žádné nenacházely. Mým úkolem (výzvou) bylo vměstnat všechno do obou kufrů. A vzhledem k tomu, že počet nových věcí se za pobyt zvýšil, měl jsem co dělat. S magnetkou problém nebyl, ale kam s kyblíkem, bábovkami a lopatkou?

Holky se mezitím šly koupat. Já jsem za nimi dorazil naprosto vyčerpán a zpocený, ale hlásil jsem, že máme sbaleno. Chvilku před jedenáctou (kdy byl check-out) jsme sebe a zavazadla přesunuli k recepci a čekalo nás několik hodin útrpného čekání. Pro první čekací fázi jsme zvolili místnost vzadu. Po obědě, na který jsme vyrazili trochu později než normálně jsme se usadili na dohled baru. Čas, který se zdál být nekonečný jsme vyplnili různě. Terezka se pustila do čtení (obrala mě o čtečku), stejně jako Julí a my s Luckou jsme si vyprávěli, chvilku hráli Žolíky a četli si otázky z vědomostních her. Vleklo se to, ale nakonec všechna zrnka písku propadla ze shora dolů.

Před odvozem na letiště se holky ještě převlékly a do autobusu ve tři čtvrtě na šest nasedaly v pohodlnějším. Cesta do Monastiru byla znovu klikatá a sbírali jsme během ní náplň do sedadel. Protože jsme seděli hned za řidičem (zřejmě na místech delegátů), měli jsme možnost pozorovat jeho nevraživost. Každý, kdo před koly autobusu přeběhl blízko, anebo špatně zaparkoval, si vysloužil nevraživý pohled, nehezké gesto a sérii slov (mě neznámých). Na letišti jsme pozbyli celkem rychle oba kufry a postoupili do veřejnosti nepřístupné zóny. Tam se ale tempo značně zpomalilo a my si všimli, že náš let je o hodinu zpožděn.

Prošli jsme si stánky se suvenýry (těch není nikdy dost - holky si pořídili náramky) a usadili se na lavičky, kde jsme zhltli bagety (od Hodňouska). S posledním soustem jsme se rozhlíželi po další cestě. Procházející delegáty Lucka vyzpovídala a my byli posláni do druhého patra. Tam jsme objevili vskutku ostražitého strážného. U jediného otevřeného vchodu seděl na židli muž v uniformě a vychutnával si cigaretu. Na naše nejisté kroky zareagoval úsměvem a pokynutím. Vstoupili jsme do sálu rozděleného páskami, kde byla prováděna pasová kontrola. Současně jsme nalezli odpověď na otázku, kam zmizeli všichni lidi z autobusu. Byly právě tady. Zařadili jsme se na konec nejdelšího hada a trpělivě čekali, až se dostaneme k okýnku. Samotný úkon nezabral mnoho času. Oficír si prohlédl naše obličeje a holkám věnoval trochu srandy. Do cestovních dokladů nám bylo věnováno razítko.

Odletová hala byla menší než ta v Praze. Ale ani tady pochopitelně nechyběla bezcelní zóna s cenami tak nízkými, že jsme na to buď neměli, anebo za to nechtěli utrácet. Zbývala poslední hodina. Lucka dočetla knihu a potkala se se svými známými, já pobíhal kolem oken ve snaze pořídit noční snímek plochy a pořídil holkám svačinu. Přičemž výběrem jsem se trefil pouze ve dvou ze tří případů. U Lucky jsem vybral naprosto špatně a vytvořil neúsměvnou atmosféru (když jsem svůj přešlap ospravedlňoval).

K dalšímu prodloužení zpoždění a jinému sociálnímu neštěstí již nedošlo. Přistavěný autobus nás dovezl k nastartovanému letadlu, my do něj vlezli, usadili se a spokojeně přeletěli Středozemní moře. Dcerky spaly, Lucka se o to jen marně snažila, já spokojeně klimbal a palubou se kromě nabídek občerstvení linul i dětský pláč (nekonečný). V půl třetí našeho času jsme dosedli na Ruzyňské letiště. Tentokrát byla radost z návratu daleko intenzivnější a procítěnější. Byli jsme rádi, že jsme v Evropě. Výstupní procedura byla podobná té Monastirské, jen jsme mohli mluvit, jak nám zobák narostl.

Ovšem při čekání na zavazadla nás čekalo překvapení. Na informačním panelu byla zobrazena informace, že naše kufry budou k dispozici za 45 minut. Bylo vidět, že spousta lidí bylo nespokojených. Ale nebyli jsme na tom tak špatně, jako let minulý. Ti přistáli o hodinu dříve a na svou bagáž stále čekali a informaci nedostali žádnou. Bylo chvilku před čtvrtou, když se pásový dopravník dal do pohybu a vydal nám obě naše zavazadla. V hlavě se mi začala rodit myšlenka, že díky pokročilé ranní hodině bychom se mohli domů dostat hromadnou dopravou. A skutečně. Cesta byla sice o třicet minut delší, ale o osm stovek levnější (jak jsme se od jednoho z taxíkářů dozvěděli). A to byl pádný argument.

Bylo tři čtvrtě na šest. Kufry jsme postavili do kouta, dali si malou sváču, převlékli se do pyžam a okamžitě usnuli. Na dovolenou budeme pochopitelně vzpomínat. Ukáže až čas, jestli to budou vzpomínky radostné a všem těm nepříjemnostem se zasmějeme, anebo se nás bude stále držet zklamání. Jedno ale zůstane stejné napořád. Navštívili jsme další kontinent.