Radek zajistil ubytování, transport, plavidlo i jídlo (a spousta dalších věcí). Anička přišla s nápadem, že bychom mohli naše dcery umístit do soukromého člunu. Jestli byla důvodem úspora místa u dospěláků, anebo zvýšení intenzity zážitků děcek, nevím. Nicméně nápad byl realizován takřka okamžitě po návrhu. Ještě než jsme se stačili, jakožto rodiče, vyjádřit, už psal Ráďa, že je objednáno. Lucka a já jsme si vzali na starosti výrobu triček. Jejich podobu jsme pilovali s Aničkou na Vysočině, ale jakmile jsme zasedli s manželkou k počítači a obrázek se pokusili dát do použitelné formy, pohořeli jsme. Hlavně já. Moje schopnost grafického zpracování je na bodě nula a po dvou hodinách snažení vzniklo cosi. Bylo to sice publikovatelné, nicméně tomu chyběla jiskra. Anička to velmi trefně popsala jako "krtečkova loď".

Lucka se proto obrátila s prosbou na odborníka, který nám zpracoval nádherné motto "Lentilky na Vltavě". Právě tak jsme se totiž pro tento rok nazvali. S tričky nebyly všechny lapálie u konce. Abychom podtrhli ještě více význam lentilek, každému jsme nechali vyrobit oblečení v jiné barvě. Zadání nebylo zrovna dílem okamžiku, ale doba, za kterou nám přistál balík na stole dal by se definovat věčností. Zprávu o přijetí objednávky, stejně jako úhrady jsme obdrželi. Ale pak bylo několik dní ticho po pěšině. Lucka se spojila s pracovnicí a zjistila, že některá trička nejsou na skladě a proto celá zásilka čeká (neznámo jak dlouho) na kompletaci. Lucka změnila objednávku a vybrala trička, která na skladě byla. Opět ticho. Opět volání, další ověření. No a pár dní před odplutím se nám ozval kurýr, že nám veze nadílku. Tu nakonec musel nechat v boxu, protože nikdo nebyl doma. Hlavní bylo, že jsme měli trička. Historie se neptá, jak přišly na svět.

Věcí přichystaných k odvozu nebylo tentokrát tolik. Radek nám poskytl prostor ve zcela novém obydlí a propůjčil židličky. Do kufru jsme tedy nemuseli rvát stan a sedací nábytek. Těšil jsem se, že si užiji cestu na vodu i ve zpětném zrcátku. Do Náhořan, k Fíkovi jsme dojeli po etapách. První přijel Radek s Kytičkou (Jiřinkou). Po vyčerpávající pětihodinové jízdě z druhého kouta republiky. Následovalo vozidlo obsazené Ilonou a Aničkou a pak jsme přispěchali my. K hotovému. I když Ráďa ohlašoval, že stavba stanu na nás počká, po zaparkování jsme byli odvedeni na plácek s přichystaným bydlením. Nám stačilo jen nanosit věci a uvelebit se. Elektrika proudila, lednička chladila, postele jsme poskládali, kufr s oblečením umístili, aby nepřekážel. Převlékli jsme se a šli se věnovat bujarému veselí.

K ostatním jsme se přidali a znovu se uvítali (to rychlé poplácání na parkovišti se nepočítá) U Jury. Sezení nemělo ovšem dlouhého trvání, protože kelímky ostatních byly takřka prázdné. Společně jsme se přesunuli zpět ke stanům a uskutečnili několik ceremonií. Rozdání triček a proměnění v Lentilky bylo spojené s gratulací ke dvěma oslavencům. Aničce jsme popřáli k svátku, Radkovi k narozeninám. Právě Radek dostal dva prezenty, které se rozhodl okamžitě využít. Vybalil sadu štamprlí, do nichž umístil částečku obsahu lahve. Naše holky, i když nic neslavily, obdržely tradičně (od Radka a Jiřinky) sadu na "dlouhou chvíli". Pastelky, pití, pytlík sladkostí a ruční (ne do ruky, ale na ruku) bublifuk.

Přiťukli jsme si a tabuli začali chystat na večerní hody. Na dvou stolech, potažených ubrusem (luxus) se objevily uzeniny, sýry, pečivo, mraky zeleniny a ještě něco. Něco přesně pro mě. Domácí Jiřinčiny koláče. Dlouho a intenzivně jsem odolával a břicho si poctivě plnil chlebem. Bohužel pokušení bylo tak silné, že jsem neodolal. A dostal se tak do pasti. Koláč byl plněný tvarohem a povidly, navíc obsahoval rozinky a byl výborný. Nezůstal jsem u jednoho, ani u dvou, ani u třech. Futroval jsem se jimi a když Ilča prohlásila, že by ráda alespoň nějaký k snídani, zastyděl jsem se. Ale stejně si znovu vzal.

Ani pro pivko jsem si nemusel nikam odskakovat. Z rukou Radka jsem vyfasoval, abych nebyl na suchu, plechovku. Holky si malovaly, já se cpal a všichni jsme si povídali. I když z různých koutů kempu byly slyšet prapodivné zvuky, skřeky a hulákání, naši zábavu a dobrou náladu to nikterak nenarušovalo. Já, vědom si předchozích prohřešků z oblasti konzumace nápojů (vybraných) jsem střídmě ucucával a proto byl schopný plynule a téměř bezchybně po deváté hodině přečíst holkám pohádku na dobrou noc.

Flaška oslavence nám vydržela až do pozdních hodin. Tma, která zahalila kemp bohužel nebyla schopná přikrýt i pazvuky, které se z některých částí ozývaly. Jako první odešla do hajan Anička, zanedlouho následovaná Luckou a posléze Jiřinkou. Zbyla tedy Ilča, Ráďa a já. Chvilku jsme ještě seděli u stolu, nakonec jsme ale usoudili, že zítřejší plavbu bychom si se spánkovým deficitem pramálo užili a i my si zalezli do spacáků. Radek a já do stanu, Ilča šla přenocovat do auta.

I přes pohodičku jsme museli dodržovat jistý řád. Objednaný autobus, který nás měl dopravit do Vyššího Brodu, odjížděl v půl desáté. Jeho promeškání by nám plavbu značně zkomplikovalo. Jako ostřílení vodáci jsme zabalili to nejdůležitější (domácí slivovici a peněženku) a s dostatečnou časovou rezervou se dostavili na parkoviště kempu. Zde již čekalo několik skupinek jež bylo možné od sebe rozeznat hlavně podle triček. Stejně jako nás. Ze zmatků s neustále se přesouvajícími autobusy nás vysvobodil mladík, který zkontroloval objednávku a nakázal nám nastoupit do jednoho z nich. Poslechli jsme a zabrali sedadla. Tašku jsem zatím ještě neztratil. Lucka seděla s Julinkou, Ilča s Terezkou, Ráďa s Jiřinkou a na Aničku jsem zbyl já. Obloha byla vymetená, po dešťovém mraku ani památky.

Cesta nám díky velmi intenzivnímu rozhovoru a pohodlí utekla rychle. Vykutáleli (jako správné lentilky) jsme se z autobusu a zamířili všemi směry. Rozhodli jsme se totiž lidi, kteří přicestovali s námi, nechat odjet a pak se v klidu nalodit. Lucka se vydala s holkama pro záchranné vesty, Anička na toaletu a Ráďa se zbytkem šel uhasit svou žízeň. Já jsem poctivě hlídal tašku a na chvilku osaměl. Pak jsem byl nalezen a poslán ke stolu. Zase jsme se sešli a já od Rádi dostal pivko na posilnění. Jakmile jsme dopili a shledali, že hlav u břehu ubylo, vyfasovali jsme dva sudy, šest pádel a jeden raft. Spustili jsme plavidlo na hladinu, vše umístili (tedy i naše zadky) na palubu a odrazili na první plavbu. Za mohutného "ahooooj" (bez odezvy) jsme zabrali a ukrojili první metry z Vltavy.

Plavba však netrvala nijak dlouho. Hned za prvním jezem jsme zakotvili u První Štace a slavnostně předali holkám jejich nové plavidlo. Abych byl přesný, holky dostaly člun, já nožní pumpičku a možnost vyniknout. Jejich nadšení nebralo mezí a jejich nadšené poskakování kolem zatím beztvaré gumy připomínal šamanský tanec. Ilčí s Luckou se vydali pro tuto významnou chvíli opatřit něco k přípitku a postavili se do fronty. Já z plných sil šlapal, aby byl raftík připraven. Modrostříbrný zázrak byl pokřtěn na "kapřík". Smontovali jsme pádla, dopili pivka a limonády a ve složení 6 + 2 (v závěsu) pokračovali po hladině. Nárůst vzdálenosti nebyl co do hluku (vydávaný dvojicí dcerek) znatelný. Holky řádily co mohly. Ilčí a Ráďovi, coby zadákům, přibyla další starost. Kromě udržování směru museli sem-tam pošťouchnout předjíždějící plavidlo našich cácor.

Ke sjezdu splavu s živým závěsem jsme se neodvážili. Holky jsme tedy před jezem naložili k nám (včetně pádel) a vodní sestup podnikli na společné palubě. Kapřík si poradil. Díky velkým frontám před šlajsnami však nebyl přestup častý. Čekání nebylo způsobeno jen četnostní návštěvníků, ale bohužel i jejich arogancí a nulovým smyslem pro čestnost. Nebylo výjimkou, že se kolem nás prohnal člun s partičkou mladíků, kterým fronta něco říkala. Prodrali se kupředu a tiché i hlasité poznámky na svou adresu prostě ignorovali. Naštěstí se délka čekání postupně snižovala. Ne tak ale nedostatek vody. Několikrát se stalo, že jsme museli hodně intenzivně vrtět svými pozadími, abychom se vymanili ze spáru kamene. A několikrát jsme museli raft opustit a pro další plavbu loď roztlačit.

Zatímco u nás se přejetí kamene projevilo jen menším zpomalením, holky nízký stav toku poznaly na vlastní kůži (kolena). Hlavně Julí, které butr pochroumal jablko dvakrát krátce po sobě. Rozhodla se proto, že další cestu bude podnikat s námi. Terezka osaměla, byla však spokojená a usměvavá. Až do doby, kdy nad Vltavou prolétl její zděšený výkřik. Jako na příkaz jsme se všichni otočili a spatřili Terezku bezmocně houpající se ve člunu, který již nebyl s naším spojen. Ráďa s Ilčí zahájil okamžitě záchranné operace. Ta skončila úspěšnou záchranou trosečnice a (mírným) upuštěním spodní části raftu. Jinak řečeno, sud posunutý ještě více pod záď člunu se opřel o vzduchový ventil a dolní končetiny háčků i zadáků se ocitlo ve vodě.

Do Rožmberku nad Vltavou - k Martinovi - jsme však dokázali dojet. Ráďa již polykal sliny při pomyšlení na tradiční kachýnku, kterou si zde dává. Zauzlovali jsme raft a na place hledali sezení. Měli jsme štěstí a nás osm hladových se vešlo k jednomu dlouhému stolu. Jak jsme později zjistili, štěstěna je vrtkavá a zanedlouho se k nám otočila zády. Z objednaného pití jsme dostali (Ráďa a já) nejprve kávu. Další sklenice se objevily na stole až po delší době (a po opakované urgenci). Na talíře jsme si museli také počkat. Ano, je pravdou, že restaurace byla plná lidí. Na druhé straně, personálu po lokále pobíhal také slušný počet. Po jídle si Ráďa s Jiřinkou objednal ještě jednu kávu a k tomu jablečný dezert. A tady byl naprostý kámen úrazu. Ráďovi, jinak velmi trpělivému a přátelskému člověku se výraz postupně měnil na zamračený. Slečnu, zastávající zřejmě šéfovou, opakovaně oslovil a dožadoval se objednávky. Pokaždé byl požádán o prominutí s tím, že všechno je v procesu výroby. Skutečně. Dortík dorazil. Ne tak kávy. Svá Lunga dostali Radek s Jiřinkou zhruba deset minut po odložení lžičky na dezertní talířek. Uhradili jsme útratu a s rozporuplnými pocity se vraceli ke břehu.

Vyřešit problém s ušlou podlážkou se podařilo vcelku rychle a elegantně. Anička objevila opuštěnou pumpu, které jsme se na chvilku zmocnili a vzduch doplnili. Raft byl zase v plné síle (díky Lucce a Ilčí). Bohužel na kapříkovi byla vidět jasná únava. Dno bylo měkké až běda. Chopil jsem se dětské pumpičky a pokusil se o nafouknutí. Leč bubliny, které se začaly ozývat prozrazovaly, že kapřík má díru. S velkou nevolí holek jsme prohlásili doprovodné plavidlo za nepojízdné a naložili obě dívky k nám.

Až na občasné zastávky, postrkávání raftu a ucucávání meducíny (na to nemůžu zapomenout) byl zbytek cesty bez komplikací. K Fíkovi jsme dorazili až k večeru. Plavidlo jsme dali spát na břeh a kapříka dali odpočívat ke stanu. Zatímco se ostatní převlékali a začali chystat večeři, my s holkami jsme šli pouštět bubliny. Bublifuk měl úspěch a Terezka s Julinkou pokryly hladinu nádhernými, i když nepříliš pevnými, perličkami. Pak jsme se i my odebrali ke stanům a převlékli se do teplého. Navečeřeli jsme se a vedli společenskou konverzaci. Když se Julinka před devátou ukázala v pyžamu s tím, že je unavená a chce jít spát, zhostil jsem se role čtenáře. Dcerkám (Terezka se také těšila do hajan) jsem přečetl pohádku, málem také usnul a posléze se přidal k ostatním. Spát jsme šli po rozloučení s Ilčí, která musela kvůli práci odjet.

Školení o řízení lodi proběhlo (na mou hlavu) velmi krátce. Radek se držel hesla, že není důležitá teorie, ale praxe. Asi pětkrát jsem měl dobrý pocit, že už smysl lodivoda chápu a pětkrát jsem jej rychle pozbyl. Díky mým chabým schopnostem jsme se neustále točili na hladině jak postřelená kachna. Svou zadáckou kariéru jsem ukončil zhruba deset minut po vyplutí s hlavou plnou vzteku a odhodlání dorazit do cíle pěšky, či plavmo. Na mé místo dosedla Lucka, která se k výzvám staví jiným způsobem. Plavba tedy znovu pokračovala. Leč s proudící vodou moje zakaboněná nálada neodplula.

Úsměv mi nevytvořilo ani naprosto nečekané setkání s Markétou, Márou a jejich Fílou. Ve svém vzteku jsem jen postřehl, že předjíždíme lidmi naložený raft. Jakmile jsme jej minuli, pronesl od tohoto směru mladý ženský hlas celé moje jméno. Nejprve jsem této události nepřisuzoval velkou váhu, protože jsem se domníval, že mé jméno mi dáma přečetla na zádech trička. Následně mi ale začala vrtat hlavou záhada, že zaznělo celé jméno, včetně příjmení. A ještě větším oříškem byla absence trička na mém těle. Nechápavě jsem zvedl hlavu a spatřil dávné přátele. Pozdravili jsme se, zamávali na sebe a předali si mezi čluny pár informací. Zjistili jsme, že stany máme téměř na stejném místě, oddělené pouze jedním malým brodem. Společný jsme měli i konec dnešní plavby. Na hodně velkou dálku (naše posádka pádlovala, jejich ne) jsme si slíbili, že se potkáme buď na jedné ze zastávek, anebo večer v kempu.

Naše lodička si díky spolupráci Lucky a Rádi plula hezky rovně, téměř bez úhybu. Tahle skutečnost, sluníčko na modrém nebi a možnost vykoupání se ve vodě mou náladu vylepšily. Palubu jsem opustil "na potápěče", chvilku se ráchal ve studené vodě, prováděl opakované pokusy o nalodění a zpětné zanoření do vody a mentálně se uzdravil. Poslední chybějící článek k dokonalému vyléčení mi poskytl lok meducíny.

Dno dnešní den nebylo tak blízko hladiny, jako v den předchozí, takže drhnutí jsme pociťovali velmi zřídka a roztlačovat jsme téměř nemuseli. Byla tedy spousta příležitostí ke kropení kolemplujících (o to se staraly naše nejmladší vodačky) a zpívání. Někomu naše počínání připadalo roztomilé, někomu nepochopitelné, či snad pohoršující, další střelbu anebo zpěv opětovali. Ať tak či onak, plavbu jsme si užívali. Naprosto bravurně jsme překonali všechny jezy a za obávaným "Papouškem" zaparkovali ve Vltavanu na oběd. Měli jsme obrovské štěstí, protože jindy mnohohlavá fronta u okýnka nebyla a my jsme si mohli objednat okamžitě. Jako více než otravné můžu uvést jen sdružení vos, které se neustále vznášelo blízko našich talířů a nápojů. K plánovanému setkání s Markétou a Márou nedošlo. Zřejmě jsme pádlovali velmi intenzivně, anebo chytli správnou vlnu.

I přes náskok nás tlačil čas. Stejně jako na začátku dobrodružství jsme i nyní byli odkázáni na odvoz. Jízdenky, jejichž držitelem byl Ráďa byly zakoupeny na konkrétní čas. Cestu do Krumlova i skrz něj jsme se tedy mohli kochat jen krátce a neustále u toho zabírat pádlem. Když nás klikatá vodní trasa provedla skrz město a my zaparkovali "U Trojice", oddechli jsme si. Stihli jsme to. Do správných rukou (s trochu zmateného pobíhání po mostě) jsme odevzdali zapůjčenou říční výbavu a posadili se na lavice u občerstvení. Jelikož Ráďa své sliby vždycky plní, objednal holkám (jako náhradu za pohár) porci palačinek. Objednat, znamenalo na místní poměry hlavně vystát v nekonečné frontě. Dcerky se však svých sladkých placek nedočkaly. Když už zaznělo z výdejního okýnka jejich číslo, dozvěděly se že palačinky nejsou a nebudou. Mají si prý podat reklamaci na přijmu. Radek vzal spravedlnost do svých rukou a směnil palačinky za zmrzlinu. Obě holky byly spokojené.

Autobus dorazil na čas a dovezl nás k Fíkovi. Převlékli jsme se a usadili se před své plátěné obydlí. Večeři předcházel ještě jeden slavnostní akt. Jiřinka byla Ráďou plácnuta pádlem a oficiálně tak prohlášena za vodáka. Fanfáry nebyly, nahradili jsme je bouřlivým potleskem a smíchem. A pak se zase jedlo a pilo, mluvilo a veselilo, holky si malovaly, anebo si hrály. Odpoledne přešlo ve večer, kemp se překvapivě tišil a my s Radkem jsme si tu a tam odběhli pro pivko a propovídali se až do pozdních hodin, kdy jsme osaměli. A i když se nám ještě moc nechtělo, rozhodli jsme se dlouho neponocovat a nakonec zalezli do spacáků také.

Neděle nám vstříc s hezkým počasím nevyšla. Bohužel stany zkropily ještě před jejím sbalením dešťové kapky. Ne moc, jen tak pro naštvání, aby byly spakované alespoň zavlhlé. Když už jsem se nadobro rozloučil s možností dalšího setkání s Markétou a Márou (kterým jsem psal ještě předchozího večera), začal mi zvonit telefon. A nebyl to nikdo jiný, než Markéta, tázající se, kde se přesně nacházíme. K setkání tak nakonec došlo. Znenadání se u našeho plácku objevila jak staří známí, tak i jejich syn. Ten se ovšem dlouho naší dospělácké konverzace neúčastnil a místo toho šel kopat s kamarády do mičudy. Povídali jsme si, vyprávěli si zážitky, vzpomínali a u toho balili. Mára nám totiž pomohl ze stanem. Společně jsme se pak dopracovali ke stejnému zjištění. Že bychom se měli zase vidět. A i když to přes těch dvě stě kilometrů není jednoduché naplánovat, není to rozhodně nemožné. Bohužel, jak se objevili, tak zase zmizeli. Měli své plány a my také.

Protože jsme slíbili, že Aničku na vlak dovezeme my, Ráďa s Jiřinkou se zcela zabalili a před cestou domů (která jim trvala zase ne-hezkých pár hodin) s námi ještě poobědvali u Jury. Následně jsme se za velkého objímání, potřásání a mávání rozloučili. Ráďa s Jiřinkou odjeli a ani my jsme na místě nezůstali dlouho. Čas, který zbýval Aničce k odjezdu vlaku, jsme se rozhodli trávit v hezkých uličkách Českého Krumlova. Kromě obdivování venkovních památek jsme si tu a tam zašli i do obchůdku a Aničku doprovodili téměř k nádraží. Tam jsme se rozešli i s ní. V téměř stejných šlépějích jsme se vrátili k autu, nasedli do něj a nechali se odvézt domů.

I když to byly jen neúplné čtyři dny, stačili mi načerpání nové radosti z toho, že jsme se všichni potkali. Jsem moc rád, že nám letos vyšlo počasí a voda byla stejně mokrá, jako před tím. Moc Vám děkuji za příjemný víkend a doufám, že se v podobné (příště snad zase s Martinem) sestavě brzo sejdeme znovu. Mějte se krásně a užívejte zbytek léta.