Protože nejsem příznivcem mrhání a brzkého utrácení čehokoliv, opětovně mi na prosinec zbylo mnoho dní dovolené (kterou nejvyšší nařídil utratit) a já si tak mohl užívat třítýdenního volna. Na svatou Lucii jsem šel naposledy do práce. Je pravdou, že když jsem přál svému šéfovi krásné prožití vánoc, nekoukal se na mě zrovna radostně. Poté, co jsem mu dokázal, že mi volno schválil, sice výraz nezměnil, ale pustil mně.

Každému, kdo si představuje, že jsem jen seděl doma a válel se, musím oponovat. Již týden před dovčou se mi můj kalendář začal plnit povinnostmi a závazky. Došlo to až tak daleko, že jsem si vytvořil speciální arch papíru, na který jsem data zvěčnil. Harmonogram v jistých dnech připomínal diář hodně postaveného managera. A co že jsem to tedy dělal?

Dveře

Hned v pondělí nám přišla firma montovat bezpečnostní dveře (to aby nás nikdo neukradl). I když mě technik (který přišel pár dní předtím provést zaměření) ujišťoval, že to bude brnkačka, nejednalo se o bezproblémovou instalaci. Na šichtu dorazili dva pánové. Jeden starší, očividně zkušenější, česky mluvící, druhý mladý, silnější, východně mluvící. Seznámili jsme se, já nabídl kafíčko a pití a pánové se dali do práce.

Protože si mladík objednal rozpustnou kávu, nezapsal jsem se jakožto hostitel nejlépe. Já sám instantní směs moc nepiju a návštěv, kterým je možné tuto variantu podávat, moc není (vlastně už nás nikdo nenavštěvuje). Když jsem otevřel plechovku, pozdravila mě vůně připomínající kafe jen velmi okrajově. Stejně tak vzezření bylo dosti pochybné. Ale což, pomyslel jsem si, nechtěl turka, tak co se budu rozčilovat. Téměř neupitá tekutina v opuštěném hrnečku byla jasným důkazem toho, že si pán moc nepošmáknul.

Asi po deseti minutách, kdy se začaly po chodbě linout dosti brutální zvuky a sem tam zaznělo sprosté, opovážím to nazvat až sprosté, slovo, jsem se šel podívat, jak jde odborníkům práce od ruky. Hned, jak jsem se objevil mezi futry, hodil po mě staršina pohledem a podal mi krátký, leč velmi výstižný report o situaci. „No, co vám budu vyprávět, kdybych mohl, tak bych do těhle futer tyhle dveře nerval.“ Pokusil jsem se usmát a rychle se vytratil. Když uběhlo dalších 15 minut, zavolal si mě znovu a sdělil mi, že když urvali cosi ze dveří, obrousili sem tam něco ze zárubní a jisté prvky nepoužili vůbec, dají se dveře zavřít. Na mou otázku, zda bude tedy bezpečnost zajištěna, se nejistě ušklíbl, podrbal se a utáhl něco šroubovákem.

Po třech hodinách jsem podepsal fakturu o provedené práci a obdržel klíče. Vzhledem k tomu, že dveře zatím drží a dají se zamknout i odemknout (nevím, co z toho je důležitější), jsme spokojení.

Znovu k modelaření

Rozhodně se nemůžu prohlásit za modeláře plastikových modelů. Charakterizoval bych se jako člověk, který od mládí pomocí lepidla sestavoval letadla. Tuhle činnost jsem ale nějakou dobu nevykonával. Ani nevím, čím to vlastně bylo. Prostě nebyl čas (ano, ta nejtrapnější odpověď). V úterý jsem se ale k tomuto koníčku zase vrátil. Ne z vlastního rozhodnutí, ale díky tomu, že jsem od Markéty a Máry dostal k narozeninám model helikoptéry (anebo vrtulníku?) Mil Mi-24 Hind.

Znovu jsem tedy vyndal všechny pomůcky k modelaření, které jsem za tu dobu nasbíral, a rozhodl se, že se do toho znovu pustím. Velkým restem, který mi zbyl ve skříni, byly dva rozdělané modely. Německý Me-262 (1:72) a můj zamilovaný Mitchell B-25 (1:24). Pustil jsem se do Němce.

Od té doby jsem začal pravidelně navštěvovat obchod Pecka Modelář v Letňanech (díky za to, že tam jsou). Nejdříve jsem si pořídil sadu pilníčků a barvy. Až v obchodě jsem se rozhodl k tomu, že si pořídím ještě modelářskou podložku. Celý nadšení jsem se pustil do lepení. Práce celkem šla. Až do té doby, než jsem zjistil, že zaprvé potřebuji závaží o celkové hmotnosti 20g, aby mi model nepadal na zadek a zadruhé, zanedlouho přijde na řadu barvení. I když jsem si dávno koupil airbrushovou pistoli (protože moje patlání štětcem bylo prostě katastrofální), měl jsem z toho obavy, protože se nejednalo o žádnou špičku, dala se pistole použít pouze pro velké plochy. Začal jsem přemýšlet o tom, že bych si koupil airbrush o něco lepší. A myšlenka rostla a začala mi vrtat v hlavě.

Ze stavu hloubání mě vyvedla Lucka. Řekla mi, že pokud po tom toužím, nemám o ničem přemýšlet, oblékneme se a dojedeme jí koupit (no není ta ženská poklad?). Stalo se. Z obchodu jsem ale neodcházel jen s pistolí. Odborníci, kteří se u Pecky nacházejí, mi prozradili, že pokud nemám kompresor, moc si krásného nástřiku neužiju. No, hádejte, jak to dopadlo? Ano, zakoupil jsem i kompresorek.

Hned můžu říci, že to stálo za to. Nenastříkal jsem toho sice mraky a k uměleckému dílu to má hodně daleko, ale rozhodně to stálo za to. Stíhačku jsem dodělal (chybí mi jen ty zpropadené fleky kamufláže) a už se těším na bombardéra.

Shánení, nakupování

Letos snad poprvé jsem měl asi 14 dní dopředu opatřeny všechny dárky a nemusel jsem tak prožívat každoroční běsnění a duševní ztrádání. Stejně tak jsme se včas zásobili surovinami, abychom nemuseli panikařit v předvečer třiadvacátého, že něco nemáme. Cukroví bylo nazdobeno (velmi málo ochutnáno) a všechno připraveno na hladký průběh. Sem tam jsme něco vytvořili, uvařili, dokoupili. Ale jinak zařízeno naprosto dokonale (klasicky ne mým přičiněním).

Jedny moje kristovky

I když to není rozhodně nic příjemného, tento rok jsem oslavil svoje třiatřicáté narozeniny. Svatořečeným rozhodně být nemůžu, ale jsem rád, že jsem neskončil přibitý k fošně, anebo nedostal pytlík hřebíků. Od mé drahé ženy jsem dostal mimo jiné krásný dort (s kytarou) a dálkové ovládání na foťák. Nebudu muset tedy při pořizování snímku, na kterém překážím, pobíhat ke stativu a nastavovat samospoušť, ale můžu pohodlně cvakat malou plackou a tvářit se chytře.

Pro dorta jsme museli dojet, protože se zrodil pod šikovnými rukami Martinovi Aničky. Při cestě tam jsem zjistil, že s velkou pravděpodobností budu nosit za pár let na nose bicykl. Ne, že bych někoho přejel, ale absenci připojovacího pruhu jsem zjistil až metr od auta (no, radši to tu nebudu rozpatlávat). V závislosti na této události se mi vytvořila v notýsku úkolů další událost. Nechat u auta vyleštit světlomety (intenzita světla vycházející z předních reflektorů byla totiž adekvátní dohořívající čajové svíčce ve větru).

U Martina jsme chvilku pobyli, já do sebe dostal dvě hruškovice (sklínky, ne lahve) a jeli jsme zase zpátky domů. Tam jsem samozřejmě ochutnal vynikající dort a dostal dárky. Chlapácká oslava narozenin se nekonala. Už přeci jen to číslo není k radosti.

Návštěva MFM

Hned den nato k nám zavítala velmi vzácná návštěva (Markéta u nás od rekonstrukce ještě nebyla). Ta přijela jako předvoj s Filípkem, otec Mára dorazil později (ne každý má dovolenou). O pauzy v povídání se nám staral Filípek. Své prozkoumání a objevování doplňoval o zvukové efekty. Největší radost mu ale očividně udělal plyšový zajíc. Jakmile ho dostal do ruček, rozpovídal se na celé kolo. Jakmile dorazil i Mára, udělali jsme kafčo (svatební dar měl premiéru a čekal právě na tuto návštěvu), nacpali se dortem a rozebírali budoucnost.

Protože jsem byl povinován staráním se o děti (ne svými), nezachoval jsem se k návštěvě zrovna zdvořile (za to se moc omlouvám) a prchl jsem. Snad se brzo zase setkáme a já napravím to neetické chování.

Kapří přípravy

Znám svoje kvality a tudíž můžu říci, že nejsem schopen zbavit života kapra a následně ho upravit. Proto jsme tento úkol svěřili do rukou povolanějším a objednali si kapří vraždu. Na mě zbylo doma porcování. K tomu jsem se postavil opravdu svědomitě, a když mi Lucka řekla, že můžu ustřihnout část páteře, snažil jsem se úkol splnit na 110%.

Výsledkem byla ryba kompletně zbavená páteře, čímž se jaksi narušil rybí profil. Když jsem svoje dílo ukázal manželce, s hrůzou konstatovala, že jsem z toho udělal filety a na talíři to bude vypadat hrozně. Naštěstí jsem asi tři kousky zkazil, takže ty půjdou použít na štědrovečerní tabuli.

Setkání pod stromečkem (stromečky)

Jediné, co jsem nechal na poslední chvíli, bylo balení dárků. Nějak se mi do toho nechtělo. Naštěstí většina dárků byla krabiciodních, takže jsem nemusel upouštět uzdu svým krejčovským fantaziím a většinou stříhal obdélníky (a většinou menší, než bych potřeboval).

Abychom se mohli sejít na Štědrý den pod stromečkem s mými rodiči, musel jsem si je dovézt, stejně jako Lucku z práce (ano, někteří vybraní jedinci pracují i na Ježíška), chvilku po obědě. Navodili jsme kombinaci rodinné a vánoční atmosféry a já se pustil do žraní (jinak se to asi nedá nazvat). Čekání na ježucha jsme si krátili povídáním.

V šest jsme zasedli ke stolu a pro změnu jsme jedli. Pochutnali jsme si na polívce i rybě (jemného narušení kapří kontury si nikdo nevšiml) a po povolení knoflíků se ozvalo zazvonění od stromečku. Sláva, dočkal jsem se, byl tu.

Pod rozsvíceným stromkem byla spousta dárků a já doufal, že jsem byl dostatečně hodný, aby alespoň jeden z nich byl můj. Když skončilo přidělování, zjistil jsem, že byl asi na andělské poště nepořádek (koneckonců jako všude) a tu spoustu dárků nebylo určeno mě. Anebo jsem byl letos opravdu hodně hodný. Z nadílky jsem byl ohromen, ale jeden dárek jsem si musel doslova vynutit. Nedostal jsem totiž ponožky a ponožky jsou základ spokojeného štědrého dne.

Večer jsme naše zase naložili (samozřejmě i s krabicemi) a odvezli je domů. Poté nás čekala cesta na západ, do manželčina rodiště. Na Boží hod jsme byli pozvaní k Lucčině mamce (ano, dá se použít slovo tchýně, ale mě je prostě odporné). Tam jsme přijeli něco málo před půlnocí. I tady byl stromeček a i pod ním jsem nalezl dárky (tohle už přeci není možné). Chvilku jsme si sdělovali zážitky (ale jen potichu, abychom neprobudili číčáky) a pak šli spát.

Ráno jsme se potkali ještě s Káťou a Michalem. Já jsem mžikal po bedně na program, ženský rozebírali dárky. Michal nemluvil vůbec. Po výborném obědě jsme jeli za Lucčinou babičkou, kde se ceremoniál jedení a rozbalování dárků opakoval hned dvakrát. Odvážel jsem si tedy ještě další dárky (tak ale vážně už dost).

Večer jsme jeli domů a měl nás čekat pohádkový den, současně ale také pro Lucku poslední vánoční. Měla jít totiž hned v pátek na celý víkend do práce. Snad poprvé můžu říct, že díky za to, že onemocněla a dostala neschopenku. Marodila tak doma a my jsme si mohli užívat Vánoce až do konce roku. Sledovali jsme jednu pohádku za druhou, já se cpal cukrovím, Lucka prášky a bylo nám hej. Takovéto svátky už jsem nezažil hodně dlouho.

A jinak, zjistil jsem, že Ježíšek ani není. Takže ode dneška zlobím (zoubky si ale čistit budu), protože stejně dárky pod stromkem budou.

To, co probíhalo mezi křesťanskými svátky oslavy příchodu Ježíše a příchodu nového roku, se nedá pojmenovat jinak, než obžerství. Je pravdou, že asi jedno dopoledne jsem měl pevnou vůli a nerval se pečivem, ale po zbytek dní jsem do sebe futroval snad všechno, co se dalo sníst. Náplň dní byla jednoduchá. Užívat si volna, jak jen to jde. Lucka, coby pohádkový fanoušek plynně přecházela od jedné princezny k druhé, od draka k čertům. Já jsem jí v některých případech podporoval spolukoukáním, někdy (to když jsem toho už měl nad hlavu) jsem si patlal model, anebo se pustil do hraní Starcraft. Ježíšek (Milda – když se u nás stavil na kafe) mi totiž přinesl druhé pokračování této strategie. A abych nezačínal něco druhého, když první není ještě dokončené, pozabíjel jsem nejdřív všechny slizáky z první epizody.

A tak to šlo až do toho jednatřicátého.

Zlom

Dopoledne jsme přivítali Lucčiného taťku. Už je mi to trapné, ale pro změnu jsem dostal dárky. Tentokráte z vojenského odvětví. Vyprávěl nám, jak to chodí v práci (což je dosti černý humor) a jak se má. S cukrovím a chlebíčky nám moc nepomohl, takže jsem je pro změnu musel odebírat sám.

Jedinou negativní věcí, kterou přinesla Lucčina nemoc, bylo nezúčastnění se společného, rok odsouhlaseného, Silvestrovského večera s Jitkou, Jindrou, Májou a Fufíkem. S těžkým srdcem jsme několik dní před termínem oznámili, že přijít nemůžeme. Kontrolu zaměstnavatele bychom snad nějak překousli, ale ohrožovat nastávající matku a špunta kašlem a rýmou se Lucce nechtělo. Tak jsme zasedli v obýváku sami, obklopili se chlebíčky a hltali rozkoukaný seriál (Homeland).

Dočkali jsme se příchodu půlnoci, odpálili každý svou rachejtli, připili si bezalkoholovým šampíčkem a zkoukli další dva díly seriálu. Když se nám klížila očka, ulehli jsme. Zatím co Lucce se po kontrole nemocenská prodloužila až k následující lednové středě, mě se dovolená ukončovala dříve. Zbývalo mi posledních několik dní. Těsně před nástupem do zaměstnání jsem ještě s mamkou ukuchtil narozeninový dort. Ten dostal lehký odklad kvůli té záplavě sladkého, kterou Vánoce přináší.

A tím mi krásné, volné, odpočinkové tři týdny uplynuly a já se v pondělí odebral do práce. Nemůžu říct, že bych se tam netěšil, protože při představě, že bych se stejnými stravovacími návyky byl doma ještě týden, se mě zmocňovala hrůza. To bych pak neprošel ani těmi našimi novými dveřmi. Všem ježíškům moc děkuji za dárky a nemoci za to, že jsme měli s Luckou dlouhé a krásné vánoce.