Když jsem obdržel oznámení, že si mám zásilku vyzvednout, začal jsem pátrat, kam že to vlastně poputuju. Google mi oznámil, že je to kousek a že tam staví tramvaj. Sláva, bude to jen chvilka a hlavně žádné courání. Protože obchod zavíral v půl šesté, má cesta byla naplánovaná na vteřiny. V 16:35 úprk z práce, cesta (poloběh) na metro Chodov. Docourat se podzemnicí na Holešovice, nastoupit na tramvaj číslo 5 nebo 12 (více voleb činí ale lidi nerozhodnými) a pak se trošíčku vrátit.

Tak to byla teorie, teď skutečnost... Z práce jsem odešel sedm minut před pátou, neboť bylo potřeba ještě něco dodělat. Protože typicky jarní počasí přinutilo rtuť teploměru vyšplhat na 25 stupňů, stačilo mi pár kroků k tomu, abych se zpotil jako sviňa. Připomínající vodníka jsem bral shody po třech, aby se mi odhalil pohled na odjíždějící vlak. Nervozita stoupala a v hlavě se mi začala rodit myšlenka, že bych vyrazil po kolejích. Vyčkal jsem a po sedmi nekonečných minutách byl k nástupišti přistaven kolejáček. Jak jinak, počet cestujících značně převyšoval kapacitní možnosti vagonu. Já ale přece jen nastoupil.

Když jsem na Holešárně vystoupil (z větší části pomuchlaný), hodiny ukazovaly čtvrt na šest. Přinutil jsem své nohy k běhu (zhola nemožné). Na nástupišti poťapávalo mnoho nohou (když to vydělíte dvěma, dostanete počet lidí, když čtyřma, počet psů), které čekaly na elektrický vozík. Vmísil jsem se mezi nohy a začal poťapávat taky. Tramvajka dorazila. Pohled na hodiny dával ještě naději, že se to dá stihnout. Zavěsil jsem se na madlo a poslouchal názvy stanic.

Když hlasatel ohlásil, že příští stanice bude Tržnice (pro nepražáky: prostě úplně mimo), znejistil jsem. Chtěl jsem rozrazit chatrná dvířka řídícího střediska električky (ta budka s řidičem) a pilotovi vynadat, že jede blbě, protože podle pana Gůgla měl stavět ještě na jedné zastávce, ale pak jsem jen tiše vypadl a s hrůzou zjistil, že jestli nebude prodavač workoholik (který navíc napracovává) nemůžu to stihnout. Rozhlédl jsem se kolem sebe a hledal informační objekt.

Na zornici mi zůstali dva taxikáři. Sláva, Ti to tu určitě znají. „Dobrý den, kde je tahle a tahle ulice...?“. „No jo, to tu někde je... Franto nevíš, kde je ulice... jak jste to říkal?“ tik tak tik tak „Tahle a tahle“. Franta to rozlouskl „Ale to jste blbě. Půjdete přes hlavní (ta v dálce, vzdálená asi kilometr) a pak první do leva.“

Nasadil jsem urychlené kulhání (v tramvaji mi totiž jeden spolucestující obtiskl svou tlapu na nárt) a vydal se směrem, jaký mi byl ukázán. Tak teď by asi měla obsluha obchodu srolovávat žaluzie. Někam jsem dorazil. Odchytil jsem stařenku a položil stejnou otázku jako taximenům. „A jaké číslo to je?“ zeptala se paní. „Číslo 17“ odpověděl jsem (snad dobře). „Tak to půjdete takhle a tamdle.“ Prach mi odlétl od kopit a já pádil, co se dalo. Sláva, vstoupil jsem do cílové ulice. Jen číslo popisné začínalo jedničkou. Jestli znáte Holešovice, jistě víte, že jeden blok domů má dvě čísla popisná. Tudíž abych se z jedničky dostal na sedmnáctku, musel jsem asi pětkrát překonat zebru (přechod pro chodce).

K mému velkému překvapení byly dveře obchodu stále otevřené. Vstoupil jsem. Když jsem si zpětně promítl obrázek, který musela prodavačka spatřit, divím se, že neutekla. Do dveří vlezl totiž chlap s červeným xichtem, mokrý jako ručník boxera po zápase, zaprášený po kolena (jak jsem utíkal) a neschopný pronést jediné slovo. Poté, co mě doběhly i plíce jsem řekl číslo objednávky a dostal první díl učebnice.

Tak sláva, dobře to dopadlo. Jen nevím, kde se stala chyba. Zda u pana Googla, u mně (což je jistě vyloučené), nebo byly jen skvrny na slunci.