A tak se skutečně stalo, že jsme se 4. dubna v 18:00 hodin (ono je to celé zmatené – rezervace byla od pěti a já jsem dorazil ve čtvrt na osm – abych se netlačil) sešli v Restauraci Yacht Clubu Cere. Prostředí příjemné, obsluha ještě příjemnější, prostě paráda. Za okny se vlnila Vltava a počasí nás nijak nezklamalo, takže nebylo nemyslitelné chodit na zahrádku v krátkém tričku.
Nakonec jsme se sešli v tomto seskupení: Lucka, Lucka (to není překlep, byly tam skutečně dvě), Dáša, Kima, Tomáš, Petr, Martin, Michal, hodně pozdě (ale přece) další Martin a já. Je pravda, že to není mnoho, ale několik lidí se omluvilo, někteří nebyli k zastižení a k velkému překvapení se nedostavili i lidé, kteří účast přislíbili (viď Jakube). I v tak malém počtu jsme se ale všichni krásně bavili.
Když jsem přišel, dostal jsem obrovský sprdung od Petra, jak to, že jsem přišel pozdě. I když jsem si chtěl stoupnout do kouta, byl jsem (skoro násilně) usazen ke stolu. Chvíli jsem se rozkoukával, pozdravil se a objednal si pivo. Petr pronesl první krásnou otázku: „Hele, přijde vůbec nějaká holka, která není těhotná?“ Znovu jsem si prohlédl osazenstvo a tentokrát nehleděl jen do očí. Pravda byla taková, že ze čtyř holek byla jedna matkou, dvě v očekávání a jedna Dášou. Asi fakt stárnem. Vrcholem toho příšerného zjištění byl fakt, že i Martin byl otcem.
A léta běží...
Petr se rozhodl zničit si žaludek a přivodit si silný žlučníkový záchvat. Neustále totiž do sebe lil colu, džusy a něco žlutého a lepkavého. Cola mu přivodila malé nevolnosti, takže z toalety vypotřeboval dvě role papíru a zbytek osušek. Pokaždé, když dorazil ke stolu, tak o dvě kila lehčí, objednal si další colu. Já jsem do sebe lil pivo. Když se dostavil pocit, že bych mohl být Podprase, dal jsem si kafe a zakousl plátek z kuřete. Pochutnal jsem si.
Naší rozjetou náladu trochu přibrzdila servírka, která nám přišla oznámit, že jsme se rozhodli platit. Ani to, že chtěl Petr další basu coly, jí nepřimělo svůj úmysl změnit. Tady jsme skončili. Protože holky museli domů (k manželům, dětem a kdovíkam), chlapi (a já) rozhodli, že noc je mladá a budeme pokračovat někde jinde. Celou bandu Petr vměstnal do svého auta (dodávka) a jel s námi velmi opatrně (já, připoután a držíc se jak klíště jsem lítal v kabině jak nudle v bandě – nebudu povídat, jak vypadali kluci, kteří byli v nákladním prostoru nezajištění se společností sporáku a dřevěných lišt) na Pražského povstání, kde jsme vpadli do další hospody.
Tam jsme rozvedli zajímavou konverzaci na téma dívky (obsah je přísně cenzurován). Zde se k nám připojil i druhý Martin, který (k velké radosti) celou dobu trávil v práci. Petr nás naopak opustil s tím, že ho trochu bolí hlava (asi z té coly). Pili jsme, bavili se a opět byli vyhozeni servírkou z důvodu ukončení provozu. My jsme však stále neměli dost :)
Navštívili jsme Večerku (to je takovej ten krám, kde mají pořád otevřeno – asi proto, aby je přes noc nevykradli) a nakoupili jsme si něco zásob. Uvelebili jsme se v parku nedaleko metra (teď tam bude patrně uzavřen průchod kvůli deratizátorským pracím). Tam jsme kecali už o všem možném. Z ničeho nic se mi rozezvučel v kapse mobil. Péťa! Že prý se k nám přidá, jestli tam budem. Po chvíli za vřískotu pneumatik rychlostí překračující povolenou i na dálnici se přiřítilo auto a z něj vylezl navrátivší se kamarád. S úsměvem (jak jinak) nám oznámil, že se mu nechtělo spát a tak jel na zubní pohotovost, aby se mu trochu povrtali v puse. Noc se začali blížit k ránu. Byl čas náš spolek rozpustit.
Já jsem nasedl na autobus a juchal si to do postele. Cesta bez závad, dorazil jsem a padl.
Chtěl bych poděkovat všem zúčastněným tohoto setkání za velmi milý večer. Moc rád jsem Vás všechny viděl, moc rád jsem s Vámi pokecal a doufám, že nebylo tohle setkání poslední – doufám, že příští bude brzo. Všem maminám i taťkům hodně radosti z capartů.
Mějte se všichni krásně.
