Čekpojnt byl na Hlavním nádraží. V pátek jsme se tedy sešli na peróně, vybaveni batůžky a dobrou náladou. Pohyblivá písmenka na informační tabuli nám oznámila, že vláček je unavený a půjde si odpočinout do depa (které se nalézá tři zastávky před mojí). Zvolili jsme tedy taktiku vyčkat, až přijede následující krtek, který (dle DP) pojede až na konečnou. Nástupištěse začalo opovážlivě plnit. Vagon dorazil. Na jeho štítě však bylo vystaveno, že opět končí v depíčku. Konstatovali jsme, že je to hloupost a odhodlaně jsme nastoupili. Se stejnou odhodlaností jsme byli vykopnuti na Ládví (vláček skutečně končil). Pak přijel další, který končil a pak už bylkonečně přistaven vagónek, který s námi dojel konečně na konečnou.
Má lednice nebyla ani z části vybavena na to, aby po jeden večer uživila tři hladové krky. A tak jsme se zastavili ještě na nákup. Mise měla úspěch a hodina poletování přinesla řešení jídelní krize v podobě špaget. To prý bychom mohli zvládnout.
Dorazili jsme domů a pomalu začali připravovat válečnou zónu. Protože je Milan chápavý, stačilo podrobně pravidla vysvětlit jen mě. Začali jsme hrát. Milan se mnou chtěl uzavřít spojeneckou dohodu. Protože jsem chtěl hrát poctivě, odmítl jsem. Mára začal nebezpečně zbrojit a rozmnožovat svou armádu. Navrhl jsem Milanovi, jestli nechce uzavřít spojeneckou dohodu. Protože se Márovi vojska blížili k mému území a ne Milanovu, Milan se smíchem odmítl. Nad mojí existencí se začaly stahovat mračna. Mára se začal tak nebezpečně roztahovat, že jsme s Milanem uzavřeli dohodu. Molotov-něčí. I přes to jsme ale nedosáhli touženého vítězství a byli jsme poraženi hrnoucími se hordami Márových vojsk.
Bylo asi sedm a my s Milanem jsme prohlásili, že máme hlad. To Mára absolutně neakceptoval s tím, že budem večeřet v deset. Když jsme začali jemně okousávat futra, Mára svolil a Milan, vybaven vařečkou (představující současně maršálskou hůl a důtky) se ujal vaření špaget.
Vyhledal největší hrnec, který se mezi ostatními nacházel (asi jen desetilitrový) a souhlasně zabručel, že by mohl stačit. Na všechny hořáky sporáku ho umístil po deseti minutách, když byl konečně naplněn vodou. Mára se chopil balíků s párky a začal krájet. Já jsem se ujmul strouhání sýra. Práce nám šla od ruky. Po chvilce se na lince kupila hromada nařezaných uzenin a sýr, který jsem dvakrát nastavoval (protože jsem chtěl ušetřit :)). Voda se vařila hodně pomalu. Milan do ní instaloval dva balíky špaget (bezvaječných - ty se totiž nelepí) a začal připravovat omáčku. Základem bylo půl kila nakrájených párků, dva rajské protlaky něčím vylepšené, obrovská cibule a celá sklenice kečupu. Vonělo to dobře. Bohužel špagety stále ještě nebyly. Milan tím, že neustále přiléval vodu do kotle se špagetami, zvedal dost nebezpečně hladinu. Hodně se prý odpařuje. Bodeť taky ne, když se kolečko plynoměru jak zběsilé točilo pod tlakem příchozího plynu. Mára se zeptal, jestli jsme tam přidali i olej, aby se špagety neslepili.Už nebylo kam.Bublající tekutina, ve kterých se nacházely špagety dávno nepřipomínala vodu.Milan vší silou zamíchal hmotou a pak jí vyklepal do cedníku. I přesto, že byly těstoviny bezvaječné, se nám podařilo je slepit. Milan oznámil, že se to trochu pokazilo, ale že to bude i tak dobré.Mára odešel šťourat do svého batohu, protože prý tam má rohlík. Večeře se rozdělila pomocí nože na tři díly.
Motat výsledek na vidličku skutečně nešlo. A protože jsem měl jen dvě kladiva a dláta, já jsem jedl pomocí nůžek na plech. Milan zakončil vaření výrokem, že jíme Prosecké špagety.
S naplněným břichem jsme si opět sedli k válčení. Chvíli jsem přemýšlel, jak asi muselo být vlkovi z Červené Karkulky. Ale protože jsme chlapi silní, krizi jsme překonali, otevřeli si červené víno (které přinesl Milan) a začali hrát. Jiná mapa, stejný průběh i výsledek. Mára prostě nezná slitování. Milan prohlásil, že by rád našetřil na bačkůrky pro Kubíka (jeho synátor) a tak navrhl, že bychom si mohli zahrát Mariáš. Mára to uvítal a já jsem na sebe opět nedobrovolně vzal roli dojné krávy (vola). Protože je krize, výsledky jsme jen psali. Padla druhá flaška, večer pokročil do ranních hodin a my se rozhodli, že půjdem spát. Milan chtěl brzo vyrazit a tak oznámil, že budem vstávat v deset.
Budík zadrnčel, já se vzbudil a v obýváku jsem objevil nachystaného Milana, který div nejásal, když uviděl můj zmuchlaný a rozespalý xicht.Už prý by rád šel, protože se tu hodinu nudil a tak umyl nádobí,poklidil a kdyby prý objevil vysavač, ještě by vyluxoval. A tak jsem ho propustil zadními vrátky směrem k domovu.
Mára ještě chvíli podřimoval, až jsem ho nakonec (nechtěně) vzbudil. Mrzutě se podíval na hodinky a prohlásil, že také vyrazí.Protože jsem měl nějaké zařizování, oznámil jsem mu, že ho budu ještě chvíli otravovat po cestě.Souhlasil, vytasil knížku a dal se do čtení. Na Budějovické jsem se chtěl oddělit. Mára tam měl však sraz s Markétou a tak jsem byl pozván na oběd. S radostí jsem přijal (i když jsem ještě trávil páteční dávku špaget).
Na mém talíři se objevila bramborová kaše (domácí - žádnej pytlík), dva řízky přes celý talíř a mísa okurkového salátu. Nemusím asi říkat, že to bylo vynikající. Bylo. Mára se postaral o program a tak jsem před obědem dostal asi třikrát nakládačku při honbě za kotoučem (NHL) a přes oběd promítal šrotovacího robota, který zachrání lid (Wall-E). Když nastaly titulky, uznal jsem, že jsem již dlouho otravoval a vydal jsem se dom.
A teď musím urovnat a vyžehlit, co jsem spáchal. Samozřejmě jsem si celé to vaření přikrášlil (jak jinak). Špagety nedopadly tak tragicky a byly dobré. Takže Milane, doufám, že jsi to dočetl až jsem (jinak asi dostanu napřesdržku).Díky oběma aktérům válčení za návštěvu a doufám, že se zase brzy sejdem.
Poděkování samozřejmě patří také Markétě a Márovi za pozvání, vynikající oběd a díky nim příjemně strávenou sobotu.
Prostě díky všem.