Jak probíhalo závodění, se samozřejmě dočtete, ale byl by to špatný příběh bez úvodu a tak dovolte, abych Vám jej sdělil. Protože se minulý rok osvědčilo slavení Jindrových narozenin ve stylu motokár, rozhodl se oslavenec i letos pro toto řešení.
Divoká jízda se již kvůli závažnému problému (motokáry zrušily) nemohla odehrávat v Jinonicích, kde jsme poznali velmi seriozního a klidného provozovatele (asi každý návštěvník si vzpomene na uvítací větu: „Jestli někdo bude stát na plynu i brzdě, tak Vám mávnu out a jdete ven. Si nenecháme ničit auta.“). Jindra hledal, pátral, zkoumal a nakonec objevil. Oznámil nám, že závodění bude tentokrát v Radotíně. Obdržel jsem pozvánku a elektronický leták o místě konání. Ale já nečetl...
Protože pozvaná byla i Lucka, cestovali jsme vstříc novému zážitku spolu. Sraz na Proseku, poté metro-přesun na Smíchovské nádraží a autobusem až k hale. Jenže všechno se tak nějak konalo jinak. Na Smícháku jsme zjistili, že nám autobus odjel před dvěma minutami a další cestovadlo na sebe nechá dobrých půl hodiny čekat. Začali jsme vesel mrznout. Teploměr totiž ukazoval něco pod nulou. Prohlédly jsme si všechny typy, značky a čísla autobusů, ale naše zpropadená stojčtyřiačtyřicítka nikde. Autobusák vesele drobil v kabince a dával čekajícím najevo, že na čas nejezdí a my se máme zbláznit. Když nás vpustil do vozítka, uháněl s námi jako by vykradl banku. Po čtvrt hodině jízdy mezi poli jsme s Luckou znejistěli. Opravdu jsme vlezli do správného přibližovadla? Nejedeme na brigádu JZD?
Reprák chrochtavě oznámil naší výstupní stanici. Ocitli jsme se hluboko za Prahou, z které jsme v dáli viděli jen světýlka. Protože byla mlha (že by se dala krájet, že Rákosníčku), byla nám informace, že hala se nachází u nedalekého komína trochu k ničemu. Nad hlavami se nám objevili ptáci podobní supům. Lucčin orientační smysl nás ovšem uchránil a my jsme po půl hodině ostré chůze (cituji: „je to kousek od zastávky“) dorazili do areálu motokár.
Uprostřed haly to vypadalo mnohem lépe, než na mrazu a v autobuse. Gril, bar, obložené zdi, prostě velmi pěkně zařízené. Můj zrak se okamžitě zarazil na stole obehnaném asi dvanácti lidmi. Mezi tím chumlem jsem zahlédl i Jindru. Hned jak nás spatřil, zamával na nás, rychlím krokem se přiblížil a pokáral za pozdní příchod.
Naším příchodem se události daly do pohybu. Byli jsme vyzváni (když už jsme museli zdržovat), abychom se neprodleně přesunuli (byl nám dán pouze kraťoučký moment na cucnutí piva) ke kase, do jejíhož okénka jsme měli podat šchechtáky. Bankovka zmizela, z budky se cosi ozvalo a zpět mi bylo posláno pár drobných a platiková kartička. Ze zmatení mě vyvedl Jindra, který zavelel: „Ke strojům!“
Na závodní dráze již bylo přichystáno devět strojů, které netrpělivě pobublávaly a čekali na nás. Vybaven erární helmou na hlavě (modlíce se, aby předchozí majitel neměl breberky) jsem dosedl do sedačky podobné tramvajové. Jen místo na nohy a prdel tam bylo menší. Dozorce s pohledem osoby, kterou to baví, nás obešel a všichni byli odlehčeni o kartečku. Inu, lehce nabyl, lehce o to přišel...
Startovní vlajka ani světla se nekonaly. Místo toho se hromotluk chodidlem opřel o nárazník mého sporťáku, a když mi všichni odjeli, sundal tlapu, podíval se na mě a vyřkl: „He.“ Nepřemýšlel jsem o významu skřeku a dupnul na plyn.
Kdybych neměl ten plenbák, jistě by mi vlasy vlály jak DiCapriovi na Titanicu. Obzor se rozostřil, vítr skučel a já se řítil vpřed vítězství. Předjel jsem jednoho, po chvíli druhého a nakonec jsem se značným úsilím vměstnal do bariéry z pneumatik. Tím mé závodní snažení skončilo, protože vymanit se z Michellinského obětí mi dalo hodně zabrat a já se ocitl hodně v časovém propadlišti. Soupeře jsem znovu zahlédl až v předposledním kole, když mě znovu předjížděl. Ze všech sil jsem se snažil zachránit svou pověst jezdce a závodníka. Marně. Když jsem dorazil do cíle, všichni soupeři již stáli v depu a odstrojení a kdyby se tam mohlo kouřit, mnoho z nich by již típalo dokouřenou cigaretu. Můj průnik mezi elitu volantů se jaksi nepovedl.
Zbytek večera se nesl v duchu rozebírání závodu. Studovali se listiny a já jsem dokonale mlžil. Totiž pokaždé, když se někdo zeptal, kdo je ten machr, který dorazil s půlminutovým zpožděním, jsem mávl rukou a s hlasitým posměchem jsem to komentoval, že ta osoba již odešla. Modlil jsem se přitom, aby si nikdo nepamatoval číslo vozítka, ve kterém jsem seděl.
Opět se ukázalo, že čas je neúprosný a i přes naší nevoli jsme museli závodiště opustit. Protože do místních polí již žádný dopravní prostředek nejel, vzal nás Michal. K domovu jsme sice jeli přes Zbraslav, ale i tak jsme domů dorazili v krásném čase.
Doma jsme ihned zalehli. Nevím jak u ostatních, ale já jsem snil o vítězné jízdě. Jindra vsadil na záruku a tradici a výsledek byl parádní. Je vidět, kdo ví, jak jednat s lidmi :)