Protože se prodejna nacházela na Kačerově (a tedy kousek od mého pracoviště) a navíc měli otevřeno až do 19:00 (tomu říkám servis), nemusel jsem nijak spěchat. I když jsem chtěl mít svůj Soňáček co nejdříve, pracovní povinnosti veleli jinak a já se dostal do obchodu až ve čtvrt na sedm.

Vstoupil jsem do malé místnosti, kde mě ihned oslovil obchodník. „Dobrý den, jak Vám mohu pomoci“ (to je pane chování). Tak jsem vyblekotal své jméno a než jsem dopověděl číslo objednávky, pán držel velkou černou krabici v ruce (ach jo, kde jsou ty časy, kdy se mobily vešli do maličké krabičky?). Všechno mi předvedl, ukázal, vysvětlil a upozornil na některé věci, na které bych si měl dávat pozor, nebo se jim přímo vyhnout (třebas, že se mobil nedává ani do mikrovlnky, ani se s ním nemíchá čaj). Zaplatil jsem, dostal jsem papírek, krabičku a už jsem si to juchal do firmy (pořádalo se totiž pravidelné Wolfensteiní paření). Když jsem odcházel, pán mi popřál pěkného dne a poděkoval za uzavřený obchod. Odcházel jsem skutečně s dobrým pocitem. Záruka se uplatňuje zde, prodávající příjemný, pobídl mne, abych se s jakýmkoliv problémem okamžitě obrátil na ně... Dobrý obchod.

Hádejte, co jsem po dopaření (domů jsem dorazil kolem 22 hodiny) ihned udělal. Ano, umyl si ruce, vyčistil zuby a šel spát (to jsou kecy, co? :)) Jasně, hnedle jsem se šel věnovat tydlifónu. Blbnul jsem s ním až do jedné hodiny ranní (nakonec se mi podařilo dostat kontakty ze starého do nového), když už jsem tedy opravdu řekl dost a šel spát.

Noc byla ovšem hrozná. Nejdříve jsem nemohl usnout a od půl páté jsem nemohl zabrat a jen se převaloval na posteli. Jako malé dítě těšící se na Ježíška. No jo, jsem stále mlád. Takže kdybyste náhodou potkali na Proseku muže s výrazem klučiny, jak nadšeně čumí do krabičky, bezduše pochoduje sem a tam a nevnímá okolí – tak to jsem já. Prosím, neodhazujte mě, ale doveďte mě ke dveřím. Děkuji.