Dobré služby – spokojení zákazníci. Spokojení zákazníci – vysoké výdělky. Alespoň takhle si představuji základ dobré firmy. Kdybych já vlastnil dodavatelskou firmu, nařídil bych svým zaměstnancům, aby byli do telefonu milý (není nic horšího, než když zjistíte, že šofér zásilkové služby přivážející vám televizi, je pravděpodobně vrah) a v rámci možností se snažili vyjít vstříc požadavkům. A teď realita.
Čtyřicet minut po sedmé hodině ranní se mi v kapse rozezvučel mobil. Číslo uvedeno, pro mne však neznámé. Představil jsem se a poslouchal. Tušil jsem (alespoň lehce) o koho by mohlo jít. Nevím, jestli osoba třímající sluchátko smrkala nebo se dusila, ale po jistých výjevech se ozval mužský hlas.
„Brý den, já jsem ze služby XXX (to není zabránění reklamy, ani skleróza, ale dotyčnému prostě nebylo rozumět) a mam pro vás to, zásilku. Budete na tý adrese v to, kolem jedný a pul druhý?“
Služba rozvážející zboží (jedná se většinou o DOMÁCÍ spotřebiče) asi nechápala, že člověk musí peníze nejdříve někde vydělat, aby je pak mohl utratit v obchůdku. Kdyby doručovali obchodní listiny z místa A na místo B, prosím, ale jet k někomu domu v tuhle dobu? Já jsem odpověděl, že bohužel nemohu, protože se nacházím v zaměstnání a poprosil jsem pracovníka zásilkové služby, jestli by se nemohl na tu adresu dostavit kolem půl šesté.
„Nó, to né. To já takhle dlouho tó, nejezdím. Já to ve čtyři zabalim a hotovo.“ (Je to skutečně rozvoz zboží domů? Není náplní práce těchto lidí tvořit kolony ve městě mezi osmou a čtvrtou hodinou?). Takže jsem znovu poprosil (dotyčný asi nemá ve zvyku zmateným zákazníkům nacházejícím se v práci – protože zřejmě není možnost, jak dostat to, co si zaplatili – jak by tento problém šel vyřešit), jestli by bylo možné dodat zboží na jinou adresu.
„Nó, to jó. Já to sem dneska to, podám a zejtra to tam máte.“ Takže super, někam jsme se dohrabali. Je pravda, že trochu někam jinam, ale cíl tomu říkat můžeme.
Dovolím si malé shrnutí, jaký jsem debil. Protože mám poštu asi tři sta metrů od bydliště, nechal jsem si poslat zboží na druhý konec Prahy, abych s ním mohl vesele putovat eMHáDéčkem. Protože se mi nechtělo stát půl hodinovou frontu s lístečkem v ruce a čučet na obrazovku, budu čekat ještě den. No, alespoň jedno je společné. Místo s nasranou počťačkou u okýnka budu mluvit s nasraným chlapem na ulici. Uvidíme, co zítra. Snad už to nebude takový problém – doufám, že ten dopravce, který jezdí pro Prahu 4 nemá v plánu mi to doručit v půl osmé večer.
Jistě jste zvědavi, jak celý tento příběh dopadl. Věřte, že dobře i když povstali další otazníky. Následující den (v který mi mělo být zboží doručeno) se nikdo neozval. Říkal jsem si, že zachovám paniku a nebudu vyšilovat. Do oběda jsem si lehce pokusoval nehty a když jsem svými pahýly dopravoval krmi k ústům, rozezvonil se mi mobil. Jen uvedu, že jsme nejedli v jídelně, ale v nedaleké restauraci. Volala mi jakási recepční, že prý mám v podatelně balík. Hotovo, zavěsila. Radostně jsem dofutroval polední dávku energie a cestou zpátky do práce se stavil na recepci. Tady prý to nemají, to musím tam a tam za devatero dveře a devatero paňáců konající ochranu objektu. Na konci jsem našel hodnou paní, která mi balík vydala. Podepsal jsem kus papíru, nejspíš od svačiny, že jsem zásilku převzal a dveře mi byly opět přibouchnuty.
Přiznám se, že mi je trochu divné, že pracovník kurýrní služby vydal zboží cizí osobě, která mu zřejmě potvrdila, že mě zná a zásilku mi vydá. Když si představím, že by se zeptala nějakého dobráka kolemjdoucího... Jo, jasně, znám, předám... a nazdar Jendamíne, díky Ti za dárek. No, všechno dobře dopadlo.