Asi deset minut po druhé hodině odpolední (zpoždění jsem nabral jen kvůli jedné milé paní u bankomatu, která si jej spletla s výherním automatem) jsem vstoupil do restaurace. Nemohl jsem přehlédnout dvě známé osoby, oblečené do fešáckých obleků. Byl jsem uvítán a obrán o stovku (doteď nevím, na co vlastně byla). Usadil jsem se ke stolu s Martinovou rodinou a Romanem. Jako hlavní atrakcí byl pokus o promítání materiálů z Martinového notebooku přes projektor patřící hospodě. Řešit tento problém postupně přišlo asi šest lidí. Podávali si kabel z ruky do ruky a rokovali o tom. Pak někdo zmáčkl správné tlačítko dálkového ovládání a na zdi se objevil obraz.

Láďa se zhostil konferenciérské role. Sdělil nám, jak bude celý večer probíhat, a poté předal slovo řediteli KVV. Ten zhodnotil průběh letošního roku a popřál nám vše dobré do roku budoucího. Dále nám byli představení dva noví vstoupivší členové. Devatenáctiletá slečna, která všechny překvapila tím, že na otázku, zda-li má ráda zbraně, odpověděla záporně. Druhým nováčkem byl třicetiletý spojař.

Zábava se rozproudila, já jsem do sebe nasoukal smažený sýr a hlavu si kroutil věčným sledováním plátna. Zvukovou kulisu začali vyrábět pozvaní muzikanti se zpěvačkou. Jediným, kdo vyslyšel pozvání na taneční parket, byl Pepa. Po celou dobu hraní nám se všemi slečnami předváděl své taneční kreace. Okolo šesté hodiny nás opustili Roman, Pepa s Hankou a Martinova s rodinou. Protože já jsem opustit palubu nezamýšlel, povídal jsem se s Lubošem. Večer plynul a našeho stolu se postupně vystřídali různí lidé (například další dva adepti na nováčky – opět jedna slečna, jeden muž). Naše debatování nakonec ukončil hostinský, který nás přišel vyhodit. To bylo asi ve tři čtvrtě na deset.

Mně, ani dalším se domů ještě nechtělo, a tak jsme se vydali do nedalekého klubu (jméno nevím). Tam jsme obsadili kout naproti tanečnímu parketu. Pepa opět zářil a my jsme pokračovali v debatování. Když hodiny pokročily (nevím kam), odebrali jsme se s Lubošem a ještě jedním vojákem směrem domů. Přijela tramvaj a tak jsme do ní nastoupili. Ta nás dovezla, k mému velkému údivu, na Nádraží Libeň. A protože autobusy už nejeli, hádejte, co následovalo. Ano, pěší (zrychlený, protože Luboš se s tím nemazal) přesun na kótu Prosek.

Ufuněný a zpocený jsem kýženého cíle nakonec dosáhl, ale měl jsem co dělat. Doma jsem ihned lehnul do peřin a spal. Takže máme další rok válčení úspěšně za sebou a doufám, že ten následující bude alespoň stejný.