První byla nákup svačiny, při druhé jsme se šli podívat na rodný dům pana herce Vladimíra Menšíka. Ten jsme chvilku hledali, ale úspěšně našli. Jelikož se jedná o soukromou rezidenci a slavného baviče připomíná jen cedulka vedle vstupních dveřích, nezdržovali jsme se pod okny kdovíjak dlouho. Cvakli jsme dům, upomínkový nápis a klusali pryč. Zatímco holky tuhle atrakci moc nechápaly, já jsem byl spokojený a s volantem v ruce upaloval dál. Auto jsme zanechali na parkovišti pod hradem. Na hrad jsme ale nezamířili. Po červené turistické stezce (honosně nazvané Via Czechia) jsme přešli krásnou dřevěnou lávku, jeden pěší most a po hezké pěšině šlapali podél Brněnské přehrady.
Původním naším úmyslem bylo dopravit se po vlastních do nejbližšího přístaviště. Skvělá nálada holek, které upalovaly před námi a hrály svoje hry (fantasy) a téměř malované výhledy na vodu naše plány změnily. Přesněji řečeno my jsme je změnili a první zastávku holkám zamlčeli. Přívoz jsme minuli a zamířili k dalšímu. Ani v nejmenším jsme nepochybovali o tom, že to holky zvládnou. A nemýlili jsme se. Až jsme dorazili k "Sokolskému koupališti", odbočili jsme z červené trasy k vodě. Když se naše dcery dozvěděly, že zpátky nás odveze loď, obdařily nás velkou porcí radosti.
A měli jsme štěstí, protože bárka dorazila až poté, co jsme posvačili. Navíc, kdyby nebylo dalších čekajících, možná bychom se loďky nedočkali, protože jsme nevěděli, jak se používá signalizační zařízení. Tím byla značka na otočném sloupu umístěném u mola. Když se pán, před chvilkou dorazivší, chopil madla a začal značkou zuřivě kinklat, došlo nám, k čemu to tam je. Přívoz skutečně doplul, my jsme se nalodili a na střešních lavicích si vychutnávali cestu po vodě. Botsman nás z paluby propustil a my se vyšplhali k hradní bráně. Místo stráží nás přivítal mladík v pokladní budce. Ten nás pochopitelně neopomněl zkásnout. Ale pouze o vstup na nádvoří. Bohužel prohlídka hradu se hradila samostatně a rozhodně nebyla z nejlevnějších.
Rozhodli jsme se tedy projít si hradní kouty samostatně. Bez komentování. Veveří je rozsáhlé, takže projít všechny nádvoří, prozkoumat všechna schodiště a zotvírat nespočet dveří nám chvilku zabralo. Navíc jsme v jedné části objevili výstavu věnovanou Lucemburkům. Neříkám, že jsem si v hlavě (tenkrát) odnesl všechno, ale jistou pozornost jsem informačním panelům věnoval. Dalo by se říci, že jsem se vzdělal.
Druhé nádvoří nám nabídlo příjemnou kavárničku. Rozhodli jsme se zde pár minut utratit. Kromě času jsme utratili i obsah peněženky. V kavárně nabízeli kromě kávy i zmrzliny (ty si daly holky) a speciální zákusek šéfa kuchyně. Tu si dala Lucka. A podle jejího nemluvného výrazu během konzumace to vypadalo, že si pochutnala. I holky si své nanuky vychutnávaly nadšeně. Jakmile jsme se procházeli po hradbách, zahlédli jsme montážní práce k nadcházejícímu hudebnímu festivalu Hrady. S maminkou jsme s úsměvem na rtu zavzpomínali na nedávné Žebrácké dobrodružství. A v tu chvíli se nás zmocnila stejná myšlenka. Jestli by se dcerkám denní příděl živé muziky líbil. Nápad jsme zatím nezveřejňovali a uložili ho k ledu.
Prohlídka byla dokonána a my provázeli holky kolem hradeb z venčí. Důvod našeho konání byl prostý. Za zdmi hradu se nacházel vzrostlý památný strom. Prastarý dub. A právě z toho stromu měly holky přinést Elrondovi tři spadlé lístky. Ale protože holky dnešnímu úkoly nevěnovaly moc velkou pozornost a místo pátrání vesele poskakovaly po cestě, obrovskou dřevinu přehlédly. I přes naše veškeré snažení. Přemýšleli jsme s manželkou nad tím, jestli je znovu zavolat a úkol jim připomenout, anebo je nechat a pokazit tak celou hru. Zvolili jsme cestu politikaření s kapkou rodičovské lásky. Ze země jsme sebrali tři lístky a dobře je ukryli. Chybějící artefakt jsme holkám připomněli až v autě. To už byl motor nastartován a kola se pomalu dávaly do pohybu.
Následovala dívčí revoluce. Namísto slov sebeobviňování jsme byli vystaveni ostré a nevybíravé kritice za nepochopení a neochotu se na místo vrátit. Na zadních sedadlech vládlo celou cestu domů ticho. Abychom náladu navrátili alespoň trochu do standardních kolejí, vyhověli jsme dcerám v návštěvě místní hospůdky. Utkali jsme se ve stolním fotbálku, já si dal pivko a holkám jsme k večeři objednali klobásu. Bohužel jsme ještě netušili, že se bude vlastně jednat o trest. Protože obsluhující slečna nám sdělila, že jí nejprve musí dát do mikrovlnky rozmrazit. Jaksi dnes nepočítala s návštěvou hladových. I když nebyla uzenina při konzumaci zrovna nejteplejší, žádné vedlejší účinky následně nenastaly. Jinými slovy, holky se nepoblily. S platbou to bylo celkem srandovní, protože až během skládání účtu Lucka zjistila, že nominální hodnota obsahu peněženky nebude možná dostačující. Naštěstí byla, my zaplatili a odebrali se do stanu.
Nastal zřejmě jediný večer, kdy jsme se věnovali hraní společenských her. A během toho nadhodila choť skvělý nápad. Navrhla, že následující snídani bychom si mohli nechat vychutnat v kavárně či cukrárně. Vidina čerstvého pečiva, vonících koláčů a křehkých rohlíků mě nenechala dlouho váhat. Nadšeně jsem s nápadem souhlasil. Dohráli jsme, připravili se ke spánku a já si šel lehnout s plnou pusou slin.
Bez vaření a servírování snídaně jsme zamířili ke Znojmu. Místo, kde jsme zanechali vozidlo se změnilo celkem dvakrát. Nejprve jsme zaparkovali nedaleko úřadu. Cedule vymezující veřejný prostor byla pro mě nečitelná, zmatečná a zavádějící. Asi z toho důvodu, že dopravní značení obsahující více než dvě informace nechápu. Tak jsme popojeli k muzeu motorismu. Tam sice bylo několik míst volných, ale přišlo nám to jaksi nevhodné. Pak by se mohlo ve Znojemských ulicích šuškat, že se auta s Pražskou eRZetou nacpou všude. Přesunuli jsme se tedy potřetí. A konečně správně. Veřejné parkoviště situované na Masarykově náměstí bylo pro nás ideálním místem. Vyhledali jsme si všechny možné podniky a jasným vítězem se stala Karlova pekárna v Kollárově ulici. A vybrali jsme dokonale.
Naše honosná snídaně se skládala z několika chodů. Maminka, Terezka a já jsme si dali míchaná vajíčka. Juli dala přednost croissantu. K pití jsme zvolili kombinaci čaje a kávy. No a já jsem si snídani vylepšil ještě kouskem štrůdlu. Luxusní. Jen náš požitek z pokrmu kazily pohledy nerudných důchodců, kteří se v pekárně sice nacházeli před naším příchodem, ale z nějakého nám neznámého důvodu stále pozorovaly prázdné stoly. Při našem odchodu, kdy jsme si ještě pořídili svačinu, se dle mého názoru ozvalo slabé oddechnutí. Ať si. My jsme byli spokojeni.
První kroky naštěstí směřovaly dolů. Od Znojemského zámku jsme sestoupili po klikatící se cestě k Dyji. Ta nesla barvu červenou. Chvilku nás trasa vedla lesem, pak nás protáhla několika vesnicemi (během čehož se všechny tři holky cpaly špendlíkama) a zavedla nás znovu do lesa. A my nechali rozvinout naposledy naší fantazii. Holkám chyběly stále tři zapomenuté lístečky. A my rozhodně neměli v úmyslu zahodit naší dlouhou přípravu a holkám pokazit honbu za pokladem. Přišli jsme tedy s historkou o elixíru vařeného z kůry prazvláštního stromu. A náhoda tomu dala, že se strom nacházel za mostem, kolem kterého jsme zrovna procházeli. Vlastně to nebyl most, jednalo se o lávku. Šobeskou. Nejen legenda, kterou jsme smotali, ale i samotný přechod byl dobrodružný. Lávka se citelně chvěla. A když se proti nám objevila parta cyklistů, zbystřili jsme. Naštěstí všechno dopadlo dobře a přechod nad vodou zůstal stát i po našem odchodu. A kůru holky získaly.
Kousek odsud jsme posvačili. Přístřešek, pod kterým jsme se během občerstvení usadili, sousedil se skalním útvarem. A ve skále byla zasazena železná vrata. Pochopitelně uzamčená. Zraku našich holek však neušla a nám s Luckou dalo velkou námahu holky přesvědčit o tom, že tohle není součástí hry a hledáním klíče, který by nám zámek uvolnil, bychom jen ztráceli čas. Holky to pochopily a souhlasily s další chůzí. Tou jsme se nejprve museli vrátit k Judexovu mlýnu. Křižovatce, z které jsme museli kvůli lávce sejít ze správného směru. Minuli jsme starou papírnu (vlastně jen obvodové zdi) a po žluté turistické trase mířili přímo k severu. Na cestě se maminka ponořila do role procházejícího poutníka a nabídla holkám zajímavou směnu. Jednu kůru vzácného stromu za větvičku s třemi dubovými lístky. Holky, které maminčinu hru zprvu nepochopily a smály se na celé kolo, výměnu nadšeně přijaly. Dobrodružství bylo zachráněno.
Když počet cyklistů klesl, brzy jsme pochopili proč. Čekal nás neuvěřitelný stoupák. Cesta vzhůru se zdála být už nekonečná, ale vrchol stále v nedohlednu. Zřejmě proto jsme považovali setkání s manželskou dvojicí na kolech za přelud fantazie. Nebylo však tomu tak. Byli živí, zdraví a mluvili s námi. Po Slovensky. Hřebenu jsme nakonec dosáhli. A ocitli se vysoko nad hladinou řeky, podél které jsme až donedávna šli. Ovšem odměna v podobě výhledu byla neuvěřitelná. Chvilku jsme rajzovali po kopci a pak nás stezka znovu přivedla ke korytu. Co jsme si nastoupali, to jsme se během okamžiku zase sešli. Na pěšince, po které jsme neúnavně šli, jsme tentokrát nepotkávali zástupy cyklistů, ale ještěrek. Bylo jich opravdu požehnaně. Dokonce jedna mě tak vyděsila, že jsem při jejím focení málem hodil aparát do vody. Nohy bolely. A nejen naše malé turistky, ale i nás. Proto jsme posledních pár kilometrů velmi intenzivně odpočítávali. A nakonec se dočkali.
Za posledním ohybem Znojemské vodní nádrže se ukázal na horizontu zámek a my se připravovali na poslední stoupání. Holky přemlouvaly své nohy po každém schodu. Nahoře byla slíbená limonáda a výstup jsme zdolali. S gratulacemi sami sobě jsme si přiťukli na právě podaný výkon. Naskládali jsme se do auta a vydali se do kempu. Naposledy. Než jsme se do něj dostali, musel jsem si pořídit ještě snímek, který jsem tak dlouho odkládal. Kostelík svatého Linharta. Popravdě jsem netušil, že budu muset zdolat (klusem) asi kilometr tam a kilometr zpátky. Nádrž totiž není hned od začátku přejezdu vidět. Ale podařilo se a já se do auta vrátil spokojený se svým úlovkem.
Ve stanu se holky pustily do luštění. Díky posledním dvěma dílkům skládanky tajemství odhalily, mapu rozluštily a ohnivým kouzlem proměnily pergamen v malý klíček. Zatím ještě netušily, co s ním, ale radost z úspěšného dokončení byla i tak. No a nás čekala poslední noc a poslední ráno. Během ní nenastalo nic, co by stálo za zmínku. Stejně tak, jako nemá smysl popisovat balení. Uvedu jen to, že se nám povedlo vskutku rychle a bezchybně. S panem správcem jsme se rozloučili, holky přidaly i obejmutí a my se po dlouhých jedenácti dnech v kempu a 15 dnech dovolené vydali zase domů.
Rodinné volno, které bylo logisticky trochu náročnější, jsme si v každé minutě maximálně užili. Mnohokrát děkuji mojí manželce, která se postarala o veškerý program a která mě podpořila v bláznivém nápadu s dobrodružstvím. Samozřejmě děkuji i našim milovaným dcerám, které s námi trávily prázdniny a kromě pár výjimek byly jako vždycky. Báječné. Doufám, že i příští rok si dovolenou užijeme a budu moc rád, když opět zavítáme do kraje vína, přátelských lidí a nádherné přírody.
Dobrodružství čaroděje Elronda:
Jak je již zmíněno ve článku, úkolem u hradu Veveří bylo získat tří listy z prastarého stromu a na stezce u Znojma měly holky zapsat letopočet z pomníku Charlese Sealsfielda.
