I když holky jsou vyznavačky spíše múzických umění, naservírovali jsme jim techniku a vstupenky zakoupili do Technického muzea v Brně. Byla to nejistá volba, ale setkala se s nadšením. Hned za prvními dveřmi se nacházela unikátní rarita. Stereovize neboli světelná panoráma. Jestli, stejně jako já, netušíte o co se jedná, je to obrovský kolotoč, na kterém se netočí lidé, ale fotografie a účastníci je mohou sledovat malými průzory. Zábavné na tom ale je, že promítané snímky jsou 3D. K vidění toho bylo mnoho dalšího a toto muzeum rozhodně stojí za návštěvu. Než bych Vám ale popisoval, co jsme viděli a vyzkoušeli si, popíšu naše zážitky.

Oproti jiným muzeím jsme si hned povšimli všudypřítomného personálu. Nebyl přehlédnutelný jednak kvůli krásnému stejnokroji, ale hlavně k potřebě okamžitě informovat, napomenout, či nějak návštěvníka zapojit. V sekci motorek jsem byl upozorněn, že se na vystavené modely nesmí sahat. I přes to, že jsem od stroje stál zhruba dva metry. Tedy metr od šňůry. Poznámku jsem přešel s úsměvem a pro jistotu si volnou ruku vsunul ještě hlouběji do kapsy. O kus dál jsme byli stejnou osobou poukázáni na možnost pořízení akční fotografie. Modrobílá mašina byla vybavena dřevěným stupátkem a před ní stál větrák. Ten měl vytvořit autentičnost rychlé jízdy.

V dolním patře se nacházely parní a vodní motory a restaurace. Ani náš pobyt v suterénu neunikl pozornosti. Nejprve jsme se dozvěděli, že nové instalovaný turniket do jídelny umožňuje návrat pouze jednomu členu v rámci rodinné vstupenky. Řešení bylo prosté. Buď máme turniket podlézt, anebo musíme vyjít na ulici a vrátit se znovu přes recepci. Poté jsme se dozvěděli, že většina vystavených strojů je funkčních a v pravidelných hodinových oknech je obsluha spouští. Kdo nese tak zodpovědný úkol nám bylo hned jasné. Na pánově krku se houpal svazek klíčů. Jelikož od té chvíle s námi klíčník navazoval tichý oční kontakt, oživení strojů jsme si nenechali (nesměli nechat) ujít.

Oběd jsme zvládli, s turniketem si poradili a po jídle pokračovali v prohlídce. Opravdu velmi podrobně jsme si s Luckou prošli sál výpočetní techniky. Sice mě zamrzelo, že konzole u kterých jsme proseděl několik měsíců svého mládí jsou již historickými exponáty, ale krásně jsem si zavzpomínal. Slzy v očích jsem měl u monitoru, na kterém byla spuštěna hra Bubble Bobble. Dvojice dráčků, s kterými jsme s Pepou na přelomu osmdesátých a devadesátých bublali, byla doslova ikonou mé puberty.

Dočasná výstava byla věnována historii značky Meteor. Od prvních kamen, sporáků až k přechodu k Mora a technologiím nového tisíciletí. Prohlížení se pro nás během krátké chvilky proměnilo v hru na schovávanou. I v tomto sále byl umístěn personál. A hlídající dáma zřejmě propadala velkému smutku, že je mezi sporáky sama. My, jakožto jediní přítomní, jsme se stali jasným cílem. Paní kolem nás neustále kroužila a přicházela s krátkými, většinou oznamovacími a nic moc neříkajícími větami. Vyslechli jsme si tedy: "To je, co? Tohle měla babička. Škoda, že už to není." anebo "Hezké, že?". Neuctiví jsme skutečně nechtěli být, ale doprovod jsme také nepotřebovali. Prioritou pro nás tedy bylo vyhnout se paní. Kolik hořáků měl jaký model jsme nevnímali.

V nejvyšším patře se nacházely uličky řemesel. Pro nás nejlíbivější část. Celé patro bylo tvořeno kulisami (domy) za jejichž okny bylo prezentována živnost. Od pekaře, zámečníka, přes koloniál až k zubní ordinaci či hodináři. V oddělení mechanické hudby jsem na vlastní oči viděl skutečný Edisonův fonograf. A mnohem víc. Skoro s otevřenými ústy jsme s Luckou koukali na samohrající klavír či orchestrion. Holkám učarovala dílna, kam se ke konci uchýlily a kam jsme si pro ně museli dojít a téměř násilím je odvléct. Venku, to už jsme muzeum nadobro opustili, postávalo ještě několik letadel. Pochopitelně jsem ta vojenská přesně určil až poté, co jsem si přečetl informační cedulku.

Muzeum toho nabízí ještě mnohem více a myslím si, že trávit tady celý den není vůbec nereálné. Pokud budete mít někdy cestu kolem, rozhodně se zastavte.

Předpověď se vyplnila až při návratu do kempu. Zastavili jsme se ještě v obchodě pro nové gumáky, večeři, snídani a svačinu. Slejvák, který nastal nechtěl ustát a tak jsme do auta sprintovali. I tak jsme usedli do sedaček značně zmáčení. Ale u stanu po dešti ani památky.

Následujícího rána jsme nenechali naše ratolesti ani nasnídat. Hned po budíčku, který byl hodně časný dostala každá do ruky co nejméně drobivé pečivo ze včerejšího nákupu až v autě. Opustili jsme spící kemp a zamířili na jih. Holky nevěděly kam jedeme. Jen z nás vyloudily, že pojedeme za hranice. Měli jsme za to, že hádání státu, do kterého směřujeme bude zábava. Ale opak se stal pravdou. Narazili jsme totiž na dosti velkou ďuznu ve vědomostech našich školaček. Takže několik kilometrů cesty se změnilo v hodinu prvouky a zkoušení.

Bohužel naše milované dcery nebyly schopny dát dohromady všechny sousedy, s kterými naše země sousedí. A když jsme se k tomu seznamu s velkou nápovědou (a trpělivostí) dopracovali, narazili jsme na další překážku. Zcela jasné nebylo, který stát leží kterým směrem. Rozumím, že po dobu prázdnin má být studijní část mozku vypnuta, ale umístit Poláky na jih a Slovensko vedle Německa, to bylo už opravdu přespříliš.

Nakonec jsme se výsledku dobrali a holky zjistili, že jedeme do Rakouska. Co je tam čeká, netušily. Protože Lucka vypracovala (jako vždycky) dokonalý plánek kde zaparkovat a jak se dostat na Vídeňskou městskou dopravu, nenarazili jsme na jediný zádrhel. Auto jsme zanechali v parkovacím domě nedaleko tramvajové (anebo co jim to tam jezdí) zastávky. Od Schönbrunnského zámku nás dělilo jen několik zastávek. Propletli jsme se ulicemi a když se nám otevřel výhled na zámek, holky zůstaly ohromeně stát. Stejně jako my. Abychom nás, rodiče ukázali v lepším světle, spustili jsme trochu historie. Pochopitelně jen to, co jsme považovali za zajímavé a hlavně, co jsme věděli.

Byl všední den, něco málo po půl jedenácté a nádvoří bylo poseto nejen návštěvníky, ale i sportovci. Velmi povedené počasí přímo vyzývalo, abychom si velký areál prošli křížem krážem. Prošli jsme se tedy pod okny Marušky Terušky, nádhernou zahradou a zavítali i k Gloriette. Dcerky tipovaly, co je cílem dnešního dne. Proč jsme cestovali takovou dálku. Samozřejmě jednou z hádaných možností byla návštěva zámku. Ke správné odpovědi se mohly holky dopátrat z plakátů, na nichž byla vyobrazena zvířata místní zoologické zahrady. Julinka tajemství prokoukla jako první. Bohužel způsobem, z kterého nás trochu zamrazilo. Prohlásila totiž, že pokud půjdeme do zoo, bude zklamaná.

Zabolelo to. A na oplátku (jako malé dítě) jsem rozvinul habaďůru, že návštěva není povinnost, ale odměna. A pokud není zájem, nepůjdeme tam. Chvilku jsme tenhle scénář s Luckou hráli a za zvířectvem nechali jít jen Terezku s maminkou. Já jsem si na lavičce hrál na kazatele, přičemž vstupenky jsem měl samozřejmě v kapse. Pravý důvod, proč Juli nakonec zájem projevila nevím. Ale důležité je, že jsme se za branou sešli všichni.

Jak lze asi jednoduše odvodit, viděli jsme samá zvířata. Celkem tradiční i ta méně známá, ale i takové, které jsme na vlastní oči vidět nemohli. Tím mám na mysli pandu. Protože jsme u pokladny kromě vstupenky obdrželi i mapku s vytyčenou ideální trasou, viděli jsme všechno a zbytečně si nezašli. Areál založený v roce 1752 (to jsem pochopitelně vygooglil) byl rozlehlý a hezky upravený. Z komentovaných prohlídek, které byly nabízeny jsme navštívili pouze krmení lachtanů spojené s divadelním představením. Oběd jsme pojali tematicky. Co si ve Vídni dát jiného, než jejich schnitzel? I když jsme pokrm nevychutnávali v prvotřídní restauraci a jedli plastovými příbory, pochutnali jsme si. Ať tak či onak, Vídeňský řízek to byl. A to se počítá.

Po téměř pěti hodinách v ráji zvířat jsme se rozloučili, nasedli na tramvaj a vyzvedli si auto. To tam na nás pokojně čekalo. Lehké obavy, že by se mohlo něco pokazit, se rozptýlily po přejetí hranic. A až do kempu se nestalo vůbec nic.