Batůžky jsme hodili na záda a procházku započali u netradičního místa. Božích muk sv. Antoníčka. Kromě nádherného výhledu na řeku Jihlavu, která se nám klikatila pod vrcholem se nám otevřel pohled i na dvě čtveřice chladících věží Dukovanské elektrárny. Ten nás naštěstí neprovázel po celou dobu. Krátce poté, co jsme sestoupili po modré a červené turistické stezce ze svahu (a při tom trochu zabloudili), nadobro zmizel. Betonová technikálie zmizela, nás obklopila zeleň, ale ani z prudkého klesání jsme neměli dobrý pocit. Obávali jsme se, že si na nás krpál smlsne zase na konci.
Proti proudu Jihlavy jsme došli až k vodní elektrárně Mohelno. Samozřejmě, ta je taky z betonu. Ale přehrady jsou mi nějak sympatičtější. Za ní se rozprostírala obrovská vodní nádrž a naším cílem jí bylo obejít. Zapomněl jsem ještě zmínit, že hlavním vedoucím a hledačem trasy byl ten, jehož barva značky na tričku se shodovala s aktuálně sledovanou stezkou. A štěstí nám přálo do takové míry, že dnešní trasa byla zastoupena všemi čtyřmi barvami. První zastávku spojenou se svačinou jsme uskutečnili u zříceniny hradu Rabštejn. V tomto případě se o zříceninu opravdu jednalo, protože z celého hradu zbyla jen jedna jediná zeď. Zbytek byl hezky upraven na tábořiště (bylo tam ohniště a pár laviček). Nápad na výlet se stejnou zastávkou měly další dvě party. Jedni vypadali jako trempové, druzí jako měšťané. A právě těm druhým jsme nestáli ani za pozdrav.
Pak jsme šli a šli a šli. Chvilku jsme stoupali, chvilku klesali, chvilku si zpívali, chvilku se smáli a chvilku (ale opravdu jen chvilku) mlčeli. Na konci téhle pasáže nás čekala další přehrada. Větší, mohutnější, Dalešická. Ta oddělovala vodní nádrž Jihlavu od vodní nádrže Dalešice (líbí se mi, že to není překombinované). Na jednom schodišti jsme si dřepli a spořádali druhou část svačiny (oběda). Pak následovalo to, čeho jsme se báli, ale co jsme věděli že přijde. Od přehrady vedla do obce Kramolín silnice asfaltová, mírně zvlněná, ale hlavně stoupavá. Zatímco proti nám fičeli cyklisti dolů a motorkáři na řvoucích strojích nahoru, my jsme namáhavě střídali nohy a sbírali nastoupané metry. Všemu zlému je ale jednou konec. A ne jinak tomu bylo i v tomto případě.
Silnici jsme opustili v jedné zatáčce, vnořili se do lesa a zase si užívali lesa a pěšiny. Zpříjemněním, které ocenily samozřejmě naše slečny, bylo kukuřičné pole, podél kterého jsme šli. K jeho okraji dcerky podnikaly menší válečné výpravy a úspěšně se vracely s kořistí v podobě klasů. Někdy krapet nedozrálých. Jakmile došel zdroj syrového popcornu, dostavila se únava v podobě dotazování na zbývající cestu. Nebylo se čemu divit. I já jsem pociťoval jistou únavu. Naštěstí nám chyběl jen kousek a my se blížili k parkovišti. To nám kromě jiného prozradily opět Dukovanské zdi. "Mohelenská hadcová step", tedy poslední kousek naší cesty byla vystlána jemnou travičkou a mechem. Holky proto odložily svou obuv a svým chodidlům dopřály chůzi po koberci. A jedna důležitost - naše trička sbírala po celý den velký úspěch. Mnoho protijdoucích je s nadšením a úsměvem chválilo.
Jako odměnu, duševní i fyzickou, jsme s maminkou zvolili něco dobrého na zub. Kousek od parkoviště byla hezky vypadající restaurace. Nakráčeli jsme do ní, posedali k volnému stolu a z jídelního lístku vybrali kombinaci toho, na co jsme měli chuť. Holky si daly pohár, my s maminkou palačinky. Talíře a poháry se na stole objevily velmi brzy. Stejně, jako se za okny objevila neuvěřitelná dešťová nadílka. Vychutnávali jsme si svoje sladké dobroty a užívali si sucha. Na rozdíl od nově příchozích (přiběhnutých), kteří byli durch.
Protože se jednalo o pouhou letní přeháňku, nemuseli jsme se v restauraci zdržovat déle, než bylo nutné. Zaplatili jsme a suchou nohou nasedli do auta, které nás odvezlo do kempu. V kempu nás vyhlíželi noční aktéři. Nejprve přišla s provinilým výrazem mladá žena. Velmi hluboce se omlouvala a ujišťovala nás, že se nic podobného předtím nestalo a nestane se to ani v budoucnu. Krátce poté se ve stejném duchu dostavil i řvoun. Omluvu jsme přijali a dále se k tomu nevraceli. Až později jsme se od pana správce dozvěděli, že omluva nebyla zcela jejich iniciativa. Vyzval je, aby šli odprosit celý kemp. A pokud se najde jediný člověk, který si bude přát jejich odjezd, musí si sbalit a kemp opustit. Musím říci, že tak výchovný přístup mě velmi mile překvapil.
Ve stanu, protože venku bylo poněkud chladno, jsme si uspořádali hody a na tácky a ostatních volných nádob naservírovali zbytky včerejšího nákupu. Hostina, jak se patří. Dokonce i s přípitkem pravým Moravským vínem. A večer a v noci byl opravdu klid. Z vedlejších stanů se linul jen velmi slabý zvuk hovoru.
Dobrodružství čaroděje Elronda:
A co holky? Počítaly pilíře Dalešické přehrady. Ta byla totiž tajnou laboratoří.
