...hodně štěstí a zdraví v novém roce

Oslava samozřejmě s příchodem Nového i nového roku neskončila. Sice už jsme byli ochuzeni o to nedočkavé pokukování po hodinách a čekání, ale na kvalitě to rozhodně neubralo. Protože společenská kapacita zdaleka přesahovala zdejší spací možnosti, naši klubovnu opustili Terezka, Irča, Natálka, Jindra a Jumbo. Zbyli jsme zase čtyři. Jako na začátku. Protože se i na Markétu snesla únava, rozbalili jsme Warcrafty (deskovou hru od ježíška) a prohráli se až do rána. Spát jsme šli kolem sedmé. S výsledkem, který se dal očekávat.

Po několika oddechách a nádechách ve spacáku přišel čas na budíček. Alan se totiž musel opět odebrat k domovu, a protože nechtěl přijet v noci (cesta je tam dlouhá, několikahodinová), z „hlaváku“ odjížděl chvíli po poledni. Následovalo trochu ukvapené balení a rozloučení a Alan a Mára odešli. Já s Markétou jsme se pustili do zušlechťování bytu. Markéta se chopila nádobí a celou kupu talířů, tácků a skleniček (kolik, že nás tu vlastně bylo?) uvedla do stavu čistoty. Já jsem opět (jako vždycky) zmateně pobíhal po bytě a dělal, že něco dělám. Takto osiřelí jsem začal likvidovat chlebíčky u televize, až jsem z toho nakonec na tři hodiny usnul.

Setkání po dlouhých letech

Poslední akcí plánovanou během mé dovolené bylo setkání s Romanem v Kutné Hoře. Lucčiného bratra jsem neviděl už dlouhou dobu. Tak dlouhou, že jeho synovi Filípkovi je již dva a půl roku. A protože se naskytla šance, že bych zase svého dobrého kamaráda mohl vidět, neváhal jsem a od pátku do neděle si červenou tužkou načmáral „obsazeno“. Začátek celé akce byl poněkud zmatený. Lucka mi poslala dobu a místo, z kterého se vydám směrem k nim. Bohužel, jak to tak bývá, zapracovala náhoda a ona se přepsala v jedné číslici. A co čert nechtěl, byla to hodnota hodin. To mělo za následek, že jsem místo vystupování v Kutné Hoře zmateně pobíhal po „hlaváku“ a hledal vlak, do kterého bych nastoupil. Po několika telefonických rozhovorech (protože hodná paní v okýnku mi oznámila, že mi to prostě nejede a dál se se mnou odmítala bavit) jsem byl nasměrován na další pražské nádraží. Tentokrát Libeň. Po dlouhé době jsem si vyzkoušel cestování „pod tlakem“ (jízda běžnými prostředky HMD) a pošlapán jsem doputoval na místo určení. Štěstěna obrátila karty směrem ke mě, a já na další vlak (jezdící jednou za půl hodiny) musel čekat jen 29 minut (no, přeháním, vlastně jen patnáct). Cesta byla velmi přepychová (a teď mluvím bez jakýchkoliv ironií). Jel jsem totiž tím novým cajdákem (osobní vlak). Je pěkný, tichý, klidný (nelítáte jak nudle v bandě) a pohodlný. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem z Prahy do Kolína cestoval hodinu.

Všechny stanice jsem ale přežil a v Kolíně jsem se setkal s Luckou a Romanem. Ti mě totiž museli dovézt autem do Kutné Hory. Plánovaný příjezd ve tři hodiny se tedy protáhl a já jsem k Romanovi dorazil chvíli po páté. Hned u dveří na mě vykoukl klučina se zkoumavýma očima a úsměvem od ucha k uchu. Jakmile jsem se představil, Filípek mi přinesl balon a já byl zapojen do hracího režimu. I když jsem avizoval, že po svátcích jsem důkladně přežrán, od Dáši jsem k večeři dostal vynikající svíčkovou s kilem masa a pěti obrovskými knedlíky (asi proto, že jsem chtěl jen čtyři malé). Po splasknutí (jen částečném, protože taková kupa jídla neslehne hned) jsme se odebrali na noční procházku Horou. I když byla dost velká zima a sněžilo, putování se povedlo. Vidět osvětlenou Barboru a celé hornické město v hávu pouličních lamp je nádherný zážitek. Když už nám umrzla i slova, jeli jsme zase domů. Dáša a Filípek (zvaný též Kaštan) udržovali oheň rodinného krbu a my jsme se vydali na „krátké“ pivo.

V hezké restauraci jsme rozproudili rozhovor a naše společnost se rozšířila o dalšího Romana. Rozebírali jsme minulost, budoucnost a přítomnost. Protože hodin bylo ještě málo a Romanova manželka Marcela už restauraci zavírala, byli jsme pozváni k nim. Olampičkovaným taxíkem velikosti autobusu jsme byli dopraveni na mě utajované místo. Poté, co taxík zacinkal, odlétl. Zábava tedy pokračovala dále. Na stole se objevily lahváče, cukroví, oříšky a nakrájené klobásy ukryté pod rajčaty. Hodiny utíkaly a nám se pobyt protáhl až do ranních (kolem druhé) hodin. Opět jsme volali taxík, ale tramvaj již nepřijela. Doma jsme ještě chvíli švitořili a šli spát.

V sobotu se nám vstávalo trochu divně, ale nakonec se vše povedlo. Naplánovaný jsme měli výlet do lesů a kopců. Počasí bylo asi podplacené, protože lépe už být ani nemohlo. Fotil jsem jako zběsilý na všechny světové strany – i nahoru (všimněte si prosím fotografie vrtulníku, který jsem zachytil). Po návratu jsme vypili kafíčko a nastal čas odchodu. Na sobotu jsme byli totiž ohlášeni k Lucčině mamince.

Tam jsme dorazili až odpoledne. Zahrádka zapadlá sněhem, kouřící komín, Blekýska vítající nás a babička. V chatě bylo teplo, ale každý pobyt venku byl vskutku útrpný. K večeři jsme dostali guláš jedna báseň a o chvíli později přede mne postavila paní Eva mísu s cukrovím a tác s chlebíčky. (Ještě kousíček dopíšu, strpení prosím :))