Ráno se ozval budík, pak rozespalé mumlání a ježdění zipů. Po zamračené náladě nebylo ani památky. A tak holky zkoumaly truhličku. Ale ouha. V ní, ani po hodně důkladném prohledání, nic nového nenalezli. A to se málem zase pohádaly. Pochopitelně absence nového úkolu byla vytýkána nám. Nasnídali jsme se a vypravili k Miloticím. Což je obec na Hodonínsku, kousek od Slovenských sousedů. Důvodem byla návštěva moc pěkného zámku.

Kromě papírku za sklo (představující parkovné), jsme obdrželi ještě slevenku na zmrzlinu z místní cukrárny. Během nandavání batožin na záda jsme po sobě s manželkou tázavě pokukovali. Pracně naplánovanou hru nám přišlo líto přerušit jen kvůli drobným sourozeneckým neshodám a tak jsme zprávu v obálce přibalili na výlet. Ale jak jí předat? Nakonec jsme ji zanechali za stěračem. A po pár krocích, kdy jsme se vzdálili od auta poslali holky zpět, aby ověřily zamčení. Vrátily se s úsměvem na tváři, radostně poskakovaly a vzkaz zdvihaly nad hlavu.

Hned za malým můstkem, který spojuje silnici se zámkem, začaly dobrodruzi pátrat. Protože jim hledání všech položek v erbu nezabralo mnoho času, následovali jsme maminku do pokladny. Ta stála ještě ve frontě, když dcerky objevily lákadlo. Půjčovnu dobových kostýmů. A nastalo umlouvání. Maminka si ještě ani neschovala vstupenky do peněženky a obě ratolesti jí táhly ke dveřím půjčovny. Holky zvolily správně, neboť já jsem vůči tomuto srdceryvnému nátlaku imunní. Manželka se sice chvilku bránila slovy "možná", "třeba" a "uvidíme", ale oba jsme věděli, že podlehne a holkám možnost producírovat se v zámeckém parku jako komtesy dopřeje.

Pár minut zbývajících do začátku prohlídky jsme prochodili v zámeckém parku. Kromě krásně rozkvetlých květin, upravených keřů a vzrostlých stromů jsme potkávali i buržoazní rodiny a šlechtice. I když holky navrhovaly, že bychom se mohli vyšňořit všichni, já se obhájil celkem snadno. Do kamaší, upnutých gaťat a opeřeného klobouku mě nikdo nedostane. To stačilo. Po prohlídce, během které jsme se podívali do všemožných komnat, pokojů a cimer jsme navštívili, už sami, původní kuchyň, sloužící jako kavárna. Vystavené exponáty dokonale podtrhovaly atmosféru.

A pak konečně maminka vyplázla několik stovek, holky se navlékly do šatů se širokými sukněmi a na třicet minut jsme rajzovali po parku. Terka s Julí si to pyšně štrádovaly a lehce ručkou pohybovaly vějířem, maminka kontrolovala přišlápnutý lem sukně a pomačkanou krajku no a já jsem lítal v předklonu a zuřivě cvakal spoušť foťáku. Nerozumím, co je na práci paparazzi tak poutavého. Skončil jsem s rozbolavělými zády a stovkou snímků k úpravě.

Protože nastala doba obědu a my jsme neměli svačinu ani detailní plán, kde hlad utišíme, improvizovali jsme. Naštěstí jsme hned za okrajem zámeckého parku nalezli (zatím jen ikonku) hostince U Draka. Bylo rozhodnuto. K volnému stolu nás dovedla cesta sice trochu klikatá, přes zahradnictví, zato krátká a hezká. Objednali jsme si a jídlo, díky téměř poloprázdnému lokálu, měli na stole za chvilku. Tedy kromě Julinky, na kterou obsluha (či pan kuchař) zapomněla. Nakonec byl ale omyl napraven a naobědvali jsme se všichni. Kromě chybějícího talíře jsme se dočkali ještě jedné kuriozity. Výše úhrady byla totiž velmi příjemná. A i přes to, že jsme na tento fakt servírku upozornili, bylo to podle ní správně. Jednalo se tedy o nejlevnější oběd v restauraci za celou dovolenou.

Při odchodu na nás dopadlo několik dešťových kapek. O několik metrů dál na nás celkem obstojně pršelo a k autu jsme museli sprintovat, protože se strhl prudký liják. Na obdržený kupon (zmrzlinový) jsme sice mysleli, ale nevyužili jej. Báli jsme se, abychom se nerozmočili. Zapnul jsem stěrače na nejrychlejší tempo a napůl poslepu vyjel z parkoviště. Po necelých dvaceti minutách jízdy na východ, během které nejen přestalo pršet, ale obloha se naprosto vyjasnila, jsme se ocitli u Strážnického skanzenu.

Zhruba dvě hodiny jsme se pohybovali mezi starými, ale velmi zachovalými chaloupkami a staveními, patřící původně obyčejným lidem i bohatým statkářům. Nejenom k vidění toho bylo v obrovském areálu hodně. V několika chalupách jsme totiž narazili i na živé zdroje informací. Oblečeni byli dle tehdejší módy a pokud o to člověk projevil zájem (jako že jsme ho nadšeně projevili), rozpovídali se o tradicích a zvycích. Dozvěděli jsme se tak o příchodu malých dětí na svět, svatební tradice, co měl na starosti mlynář a jak se živí loučili s již zemřelými. V jednom příbytku mladá slečna povídala o pletení rukavic. Zaujalo mě to z toho důvodu, protože vlněné přikrývky prstů zhotovovali muži v hospodách. Tomu se říká spojit příjemné s užitečným. Jen si nejsem jistý, jak by dopadly moje rukavice, kdybych je smolil u pivka.

Bohužel nám zbylý čas (v šest hodin se zavíralo) nestačil k prozkoumání všeho a my jsme museli skanzen opustit. Ve stejnou dobu se zavíralo i v místních suvenýrech, ale Lucka použila svůj šarm a milé paní se k pultu ještě vetřela a nakupovala. Usměvavá Moravačka nám kromě zabalených drobností do tašky přidala ještě jednu radu do ucha. Cestou nazpátek máme zahnout doleva, ujet zhruba 5 kilometrů a zastavit se v Petrově-Plžích. Když jsem ten název zaslechl, zděsil jsem se, kam nás chce paní poslat. Jestli to není nějaká pomsta Pražákům za nedodržování otevíracích hodin. Za sekundu se dostavilo vysvětlení. Jedná se o místo s malovanými vinnými sklípky, známé také z filmů.

Pochopitelně jsme neodolali a poslechli. A byli jsme velmi rádi. I když manželka nepije, holky nesmí a já pít sám neumím, prostředím jsme se kochali. Bílé, krásné zdobené zídky s malými dvířky vedoucí do země nás pohladily po duši. Před většinou z nich sedělo několik lidí se sklenkami vína v rukou a na tvářích měli úsměv. Pomalu jsme si uličky prošli. Nakonec jsme ale došli k názoru, že by byla obrovská chyba se tu nezdržet.

Vlezli jsme hned do prvního sklípku a rozkoukávali se. Mladík, s krásným nářečím, se nás hned ujmul. Holkám nabídl mošt, manželce dealkoholizované (klasické víno zbavené složky co nám motá hlavu a jazyk) a mě Vlašák (ne ten salát). Pochopitelně také bez procent. Usadili jsme se ke stolku a vychutnávali svoje moky. Všichni jsme si vybrali to pravé pro sebe. Pak jsme se podívali i do lednice, kde se schovávalo spousta dobrot. A tak jsme odjížděli s plnou igelitkou nacpanou domácími škvarky, několika klobásami, sýrovými nitěmi, lahví vína, třemi porcelánovými štamprlemi a jedním zvonečkem. Na parkovišti jsem pokusně otevřel škvarky. A byl jsem hodně překvapený, když se na tvářích holek objevily nadšené výrazy. Zachutnaly jim.

A pak už jsme jeli do kempu. S mezipřistáním u obchodu, kde jsme pořizovali svačinu na následující den. Kromě toho, že se u sousedů objevil další stan a noví dva členové, vládl všude klid a mír. Že je to pouze přechodný a krátkodobý stav jsme opět netušili. Večer si zalezli do spacáků, popřáli si dobrého spánku a usnuli. U sousedů byl klid, neboť si šli povídat do hospody.

A v jednu ráno nastalo peklo. Hlavním aktérem několikahodinové tryzny byl včera dorazivší kamarád. Protože je mi jeho skutečné jméno neznámé, dostane kódové označení Jantar. Sprostější název by byl daleko výstižnější, ale nechci se k tomu snižovat. Jantar, řádně nakropen, se dopotácel ke stanu a velmi hlasitě reprodukoval svoje aktuální pocity. Navíc zdupal kde co. A právě tohle chování mě probudilo. Následně se pokusil ubytovat se ve stanu. I přes to, že jsem jeho počínání neviděl, zvuky prozrazovaly, že má hodně velké koordinační pohyby. Po zvuku rozepínajícího zipu se ozval zděšený ženský křik.

Abych nepopisoval každou minutu z té otřesné noci, vezmu to ve zkratce. Jeho přítelkyně (zřejmě) doma Jantara nechtěla. Chvilku se hádali a u toho prali. Holka se sebrala a s brekotem někam odešla. Vzbudila při tom i ostatní z party. Proklela je, že Jantara vpustili do stanu a byla vystavena ostré kritice, že si ho má hlídat. Jantar zřejmě nemohl usnout, anebo se nemohl nasoukat do spacáku a pořád se mlel. Nakonec někam odešel. Chvilku bylo ticho. Pak se znovu vrátil s ještě hlasitější náladou. Svou přítelkyni totiž našel u kamaráda ve stanu. Nastal Jantarův nepřetržitý monolog. Z kempu se ozval mužský hlas (autor neznámý) a vyzval Jantara, aby dal pokoj. Jantar rozšířil nekonečné hodnocení situace ještě o výzvu k pěstnímu souboji. A mlel a mlel. Pak vytáhl ze spacáku kamaráda a začal mu ukazovat hry na jakémsi zařízení. Měl jsem tedy možnost sledovat zvykový záznam z rallye. Po ukončení závodů si Jantar vlezl do stanu a dál pokračoval ve své šňůře urážek směřovaných na svou přítelkyni (zřejmě již bývalou).

Protože bylo kolem půl čtvrté, přemýšlel jsem, jestli mám vylézt a dotyčného upozornit na noční klid (a dostat přes držku), anebo jen pronést silná slova přes plachtu stanu (a dostat přes držku). A tak jsem zvolil mírovou cestu a mlčel. Nakonec nás vysvobodil správce. Který jen pronesl k mladíkovi upozornění, ať je ticho, že tu spí malé děti. Jantar reagoval nepochopitelnou odpovědí: "děkujeme". A bylo ticho.

Dobrodružství čaroděje Elronda:
Z dvou úkolů se podařilo splnit jen jeden. A to nalézt chybějící znak z erbu Milotického zámku. K úkol číslo dva, který na dobrodruhy čekal ve Strážnici, se nedostalo. Panošek, který měl holkám předat glejt, chyběl.