Když nás jihomoravské slunko vyhnalo z pelechů a my poslouchali vroucí vodu v konvičce a holek nadšené výskání z nového vzkazu, dělali jsme překvapené. Dcerky v odkazech a přirovnáních (někdy dost krkolomných) odhalili Macochu celkem rychle. I když zde holky ještě nikdy nebyly, u snídaně nám se zaujetím převyprávěly pověst o nehodné matce a zázrakem přeživšího dítěte. S dobrou náladou a několika rohlíky v torně jsme se vymotali z kempu a po hodinové jízdě, na chvilku přerušené čekáním na ořez stromu, se ocitli na velké a téměř prázdné asfaltové ploše označené jako parkoviště. Osobě vylezlé z domečku vedle závory jsme odevzdali poplatek za zanechání automobilu a ten zanechali pod závojem větví. Žádný hluboký smysl to nemělo. Jen jsem nechtěl čumět zadkem mimo řadu.
Nežli jsme vyrazili na turistickou trasu, zanořili jsme se do špatně průchozího křoví a odskočili si. Všichni čtyři, leč postupně. Značně odlehčení jsme dorazili do informačního centra. Paní, která nás velmi mile uvítala nám naprosto rozbila připravený plán chůze. Prozradila nám, že pokud se chceme nechat vést ke Kateřinské jeskyni (kam jsme se skutečně chtěli dostat), nemůžeme se držet původního programu. A naopak, pokud půjdeme po vyznačené trase, do jeskyně se nedostaneme. Anebo si pořádně zajdeme. Z příjemného rozhovoru nakonec ale vzešla možnost jak se vydat a my jsme se po chvilce rozloučili a navzájem si popřáli krásného dne.
I když jsme nepřijeli v nejfrekventovanější dobu, na snímek z Horního můstku do propasti jsem musel chvilku čekat. Ne každému stačí na prohlídku několik minut s tím, že si pak cvakne jednu na památku. Některé rodiny museli dle mého názoru pořizovat celá alba. Abychom holkám ukázali Macochu v celé její kráse a velikosti, sestoupili jsme po čtyřbarevné trase k Dolnímu můstku a následně se po pětasedmdesáti výškových metrech ocitli na asfaltce. Naučná stezka Macocha nebyla naštěstí auty nijak využívána, takže jsme skákat ke krajnici museli pouze při uhýbání protichůdné početnější skupině. Prvým rozptýlením v jinak klidném lese byla lanová dráha klenoucí se přes cestu a stoupající v ostrém úhlu k vrcholu skalnatého útvaru. Holky jsme na tomto místě zklamali hned dvakrát. Zaprvé tím, že ten krpál budeme muset zdolat a podruhé tvrzením, že tomu nebude teď ani později pomocí dopravního prostředku. Budeme si to muset vyšlápnout po svých.
Dávka rozčilených gest a ventilace poraženeckých nálad netrvala věčně. Naštěstí hned za ohybem silnice vyvěrala ze skály Punkva. A protože cesta k vytékajícímu pramenu byla značně dobrodružná (měřeno znečištěním oblečení), křivdy byly rychle zapomenuty. Klikatá a velmi hezká stezka kopírující tok Punkvy nám dělala společnost až ke Skalnímu mlýnu. Během cesty jsme dle mapy měli objevit mnohé skalní útvary roztodivných jmen, ale ty nám zůstaly naprosto skryty. Terezka napínala zrak, aby spatřila Koně, maminka s Julinkou hledaly jeskyni Štajgrovku a já nenápadně pokukoval po Majdaleně. Marné.
S blížícím se mlýnem povážlivě narostlo procento zastoupení civilizace na metru čtverečním. Tři parkoviště, hotel s restaurací a Dům přírody okupoval všemi směry nahodile se pohybující se dav. Přískoky se nám podařilo ocitnout se až u informační tabule a rozcestníku. Při hledání správného směru ke Kateřinské jeskyni jsme se krapet ztráceli a chvilku se motali v čarovných kruzích. Došlo nám, že možná i ostatní lidé pouze hledají tu správnou cestu. Byli jsme úspěšní a úpěnlivým sledováním zelené trasy se dotrmáceli až k pokladně. Ta se nacházela překvapivě až za zatáčkou, takže od centra (Mlýna) nebyla vidět. A překvapivě nebyla umístěná ani u samotné jeskyně. Vlastně ta bouda stála uprostřed ničeho.
S lupeny v rukou jsme obsadili lavičku před schodištěm vedoucí do skály. Čas zbývající do začátku prohlídky jsme do vteřiny využili. Posvačili jsme a vzhledem k tušení, že zažijeme zcela jiné termální rozsahy, se i přioblékli. Teplotní šok v aktuálním lehkém oblečení by rozhodně nezůstal zdravotně nepovšimnut. S několikaminutovou rezervou se u narůstající skupiny objevil i průvodce. Toho jsme okamžitě poznali. Na krku měl visačku, v ruce držel silnou baterku a na sobě měl zimní bundu.
Na zhruba 45 minut jsme se ocitli ve světě chladu, vlhka, nízkých s hrbolatých stropů (já jsem si tam pěkně rozčísl pěšinku) a tmy. Bylo to ale také království stalagmitů, stalaktitů a stalagnátů. Kromě těchto útvarů byly k vidění kosti medvěda, čarodějnice a bambusový les. Na vlastní oči jsme zažili absolutní tmu (než nějaký blbec rozsvítil mobil) a svým uším mohli dopřát dokonalou přírodní akustiku. Mladík nám pustil skladbu Webberova "Fantoma opery" a přidal pozvánku na jeden z mnoha pořádaných koncertů. Prohlídka skončila na stejném místě, jako začala. Na schodech. Na těch jsme se střídali s další skupinou. Hlavním rozdílem byly u nich rozepnuté zipy, u nás nudle u nosu. Znovu nás obklopilo teplé letní podnebí, takže svršky putovaly do batohu a dlouhé nohavice byly nahrazeny krátkými.
V mlýnských suvenýrech jsme pořídili několik upomínkových předmětů a čumkartu pro spolužačku (dcer, ne naší). I přes to, že nás pár (přesněji dva páry) kilometrů ještě čekalo, nehnali jsme se. Holky objevily u Domu přírody geologickou expozici věnovanou životu mravenců a rozhodly se vyzkoušet na vlastní kůži Ferdovy radosti i strasti. Prolézaly cestičkami, nepřehlédly ani houpačky (ty nevím, co mají s hmyzem společného) a poletovaly v přírodním obydlí z větví. Jen informační panely nechaly naprosto bez povšimnutí. Protože my s Luckou jsme velmi pomalu pokračovali dále, vysloužili jsme si po deseti minutách řádění ostrou výtku, že si holky nestačily ani chvilku pohrát.
Naštěstí obě slečny plynule vklouzly do svých vílovských rolí a tak nepostřehly kontinuální stoupání. Chvilku poletovaly před námi, chvilku za námi, někdy vedle nás. Poslední úsek, který jsme měli absolvovat po silnici (již frekventovanější), jsme vzali zkratkou. A zkratka byla krapet náročnější, než to původně na mapě vypadalo. Chvilku jsme se drápali po čtyřech, místy se tahali a někdy popostrkávali. Vyhnuli jsme se tak ale autům a na parkoviště se dostali stejně.
To bylo o poznání prázdnější, než jak jsme ho dopoledne opouštěli. Znovu jsme letěli do křoví. Finiš dnešní výpravy proběhl v suvenýrech (toho není nikdy dost). Opatřili jsme si nepřeberné množství průkazů a oprávnění (nejlepší maminka, právo tlačit kočárek) a nerost pro radost. Do kempu jsme jeli přes Moravský Krumlov s povinnou zastávkou u Alberta. Tam jsme si pořídili večeři a snídani. Osazenstvo se v kempu viditelně změnilo. Staří sousedé byli nahrazeni novými. Naštěstí pan správce zůstával. Na večer zvítězilo u holek luštění křížovek a vymalovávání. My s maminkou jsme byli zapojeni hlavně jako poradci a starší dozor.
Ani následujícího den jsme nezaháleli, co do počtu kilometrů. Nožky nebolely, odpočatí jsme byli, tak proč se znovu neprotáhnout? Naším cílem byla krajina přímo filmová. Jelikož oba kinematografické počiny nebyly holkám neznámé (O statečném kováři, Třetí skoba pro Kocoura), počítali jsme s jistou dávkou zájmu a nadšení. Po snídani jsme vyrazili do Pavlovských vrchů, na zříceninu Sirotčího hrádku.
Přehoupnutím přes vodní nádrž Nové Mlýny, přes kterou jsme jezdili moc rádi, jsme dorazili na Pálavu. Všudypřítomné vinohrady a jasné slunce na blankytné obloze vytvořila dokonalý obraz. Pro nás doposud neokoukaný a vysněný pohled na jižní Moravu. Auto jsme zanechali na malém travnatém plácku označeném značkou jako parkoviště. I když podle odstaveného bagru, několika obývacích buněk a hroudy štěrku připomínala staveniště.
Stoupající červená trasa nás kolem vinic dovedla ke kamenné, i když mírně pobořené, pevnosti. Přístupových cest k věži na vrcholu bylo mnoho. Zleva, zprava a krapet adrenalinovější vedoucí středem. Samozřejmě jsme všechny z nich vyzkoušeli. Po dvojicích, maminka s Terezkou a Julinka se mnou. I přes to, že den jako vymalovaný vyhnal na k tomuto historickému místu mnoho návštěvníků, nebylo jich tolik, abychom si navzájem vadili. Samozřejmě, na čistě rodinnou (bez dalších přihlížejících) jsme si chvilku počkali. Naopak výhledy do širokého okolí jsme měli k dispozici okamžitě. Škrábání, lezení a šplhání po kamenných zdech, studování informačních tabulí a rozjímání na louce v podhradí nás drželo celých šedesát minut. Pak jsme své kroky nasměřovali k jihu a po červené stezce mířili ke Stolové hoře.
Tam jsme s Luckou šli s několika velkými očekáváními. Toto místo bylo totiž, jak manželka vypátrala, domovem obří žížaly (s délkou až 50 cm), vzácné květiny a nacházelo se zde hradiště z doby bronzové (takže hodně staré). Přechod z jednoho místa k druhému nebyl časově náročný a do rezervních zásob fyzických sil jsme také sahat nemuseli. I když to bylo ke konci mírné stoupání. Přeci jen, byla to hora. Během cesty jsme potkali osamoceného muže s padákem, který s nadějí čekal na silnější vítr, aby si mohl skočit do vesnice pod kopcem. Jinak liduprázdno. A i přes to, že jsme velmi důkladně pátrali po všech nevšednostech, neměli jsme štěstí. S objevením žížaly jsme si moc šancí nedávali. Ale tipovali jsme, že na zbytky sídliště bychom narazit mohli. Jestli těmi pozůstatky byly tu a tam do země zaražené kameny nevíme. Stejně neúspěšně jsme dopadli i s hledáním Šalvěje Etiopské. S obrázkem na displeji telefonu jsme procházeli vysokou i nízkou trávou a bez úmyslu jí utrhnout po ní mžourali. Opět neúspěšně. Jediné, co jsme si potvrdili, byl název. Vrchol (dle geologické tyče zatlučené do země) byl téměř ve stejné výšce, jako okolní terén.
Protože nám kopec poskytoval nádherný výhled do okolí, usadili jsme se na lavičce a vyluxovali melounový obsah svačinové krabičky. Zatímco jsme si vychutnávali ovoce, nebe se lehce zamračilo a nad námi se objevily mráčky. Ochladilo se a párkrát na nás káplo. Nedá se říci, že jsme vzali nohy na ramena, ale po pěšině jsme se pohybovali zrychleně. Naštěstí slejvák nepřišel a ze strany přírody se jednalo jen o jakousi hříčku. Stezka nás provedla kolem několika bývalých lomů, pak se napojila na asfaltku a tou jsme došli až k místu, kde jsme si mohli dodat energii na další putování. Jako správní turisté si někteří dali smažený sýr s hranolky a jiní řízek a bramborový salát.Žízeň jsme uhasili chmeleným mokem. Poté následovala cesta k autu. Protože bylo krátce po druhé hodině odpolední, do stanu jsme se ještě nechystali. Přejeli jsme do Věstonic, ukázat holkám dávný ideál ženské krásy a splnit chybějící úkoly dnešního dne.
Zatímco DaVinci vypodobnil ženu coby jemné a půvabné stvoření, naše Venuše je typu "krev a mlíko". Želbohu nám její vnady zůstaly skryty. Někdo jí někam přendal. Mamince ale nezabralo moc času, aby nalezla alternativu a my jsme zamířili do Domu přírody. Ten nám, jak lze asi tušit, poodhalil krásy přírody. Obdivovat jsme mohli ke strnulosti přinucené zvířecí exempláře (ptačí i podvodní) a seznámit jsme se mohli také se zástupci flory (konečně jsme spatřili tolik hledanou Šalvěj Etiopskou). Ale s Luckou jsme nejvíce času trávili u víceúčelové mapy a panelů věnovaným historii vodního díla Nové mlýny. Z výpovědí původních obyvatel zatopených vesnic nám veselo nebylo. A zjistili jsme, že krásná modrá plocha s kostelíkem na ostrůvku má své temné tajemství.
Více se do dnešního dne nevešlo. Tedy alespoň jsme si to mysleli. Netušili jsme totiž, že naši noví sousedé, mladice a mladíci (zhruba v našem věku) ubytovaní ve dvou stanech, budou u ohniště ponocovat až do hlubokých nočních hodin a my díky tomu poslouchat jejich rozhovor a reprodukovanou hudbu. Při usínání jsem vzpomínal na mladé časy a myslel na to, jak musel kemp tolerovat nás. Takže jsme se chvíli vrtěli a nakonec usnuli.
Dobrodružství čaroděje Elronda:
Úkoly těchto dnů byly: u Macochy měly poznat jeden ze skalních útvarů pojmenovaný přímo čertovsky, druhý den pak hledaly jména kastelána a jeho syna na Sirotčím hrádku, tajuplné zvíře ze Stolové hory a bylinu, která jen zde roste. Ve Věstonicích hledaly dva z nekonečné řady svatých.
