Už teď mohu říct, že se nic zlého po celou dobu Moravské dovolené neodehrálo. Znovu jsem si tak podtrhl životní zkušenost, že v tomhle kraji žijí lidé srdeční, hodní a ochotní. Vozidlo jsme opět nechali dál od centra a to mělo hned dva důvody. Jeden byl pochopitelně finanční. Částka strhávaná za šedesátiminutový pobyt na náměstí se liší (pochopitelně směrem nahoru) od částky placené na okraji města. V druhém případě jsme s Luckou dospěli k názoru, že holky nejsou tak malé a my nejsme tak staří a nemohoucí, abychom si museli zaparkovat na dohled od památky. Není přeci nic špatného na tom si trošičku protáhnout nohy.
A právě díky procházce jsme si mohli zámek prohlédnout z několika pohledů. Za krásného, slunného dne jsme vystoupali až k zámku a mezi davem turistů pronikli ke kasám. Protože paní pokladní na všechny strany oznamovala, že jsou muzeum a nikoliv typický zámek, zakoupili jsme vstupenku na muzejní okruh se sudem. Na další pro nás zajímavou trasu, vedoucí přes knihovnu, byl sice vypsán termín, ale prohlídka musela splňovat alespoň pětičlennou obsazenost. Manželka tak obdržela instrukci pozeptat se na stav zhruba po hodině.
Na nádvoří nás nabrala slečna s velkým svazkem klíčů v rukách a provedla nás spodními částmi zámku. Místo erbů, maleb a zdobených sekretářů jsme obdivovali lisy na víno, džbery a nástroje pro péči o révu. O sud, opředený rekordy a pověstmi se nezmiňuji, kvůli tomu jsme tam šli. V posledním sklepě jsme před vypuštěním na denní světlo byli písemnou formou seznámeni s ročním plánem vinaře. Ať jsem studoval harmonogram v jakémkoliv ročním období, nikde jsem nenašel položku "odpočinek". Stejně tak nebylo nikde prázdné políčko. Je to zkrátka dřina.
U pokladen, kam se Lucka musela znovu probojovat, bylo rozhodnuto, že knihovnický okruh se pro nedostatek zájemců ruší. Místo toho jsme vzali za vděk expozici věnovanou Římanům na Moravě. Ta byla velmi pěkně zpracována a z prostého důvodu "hodně věcí, málo textu", se líbila i holkám. Jen s jedním vystaveným kouskem měly holky potíž. Vykopanou kostrou umístěnou pod podlahu s proskleným víkem. Vzhledem k tomu, že se vitrínka s vystaveným kouskem nalézala v úzké chodbě, holky tuhle část přeskakovaly, anebo obešly nalepené na zeď.
Další placené vyžití jsme neplánovali a tak jsme se jen potulovali po prostorném nádvoří. Díky tomu jsme s Julí objevili ukrytý, ale nezakázaný vlez do jedné z vyhlídkových věží. Vzájemně jsme se s dcerkou ujišťovali, že neděláme nic špatného a lezli výš a výš. Dostali jsme se tak až na vrchol a mohli spatřit střechy zámku, ale i zříceninu "Kozího hrádku", malé čtvercové věži za zdmi Mikulovského zámku. Zrovna tuto, jinak ukrytou stavbu, měly holky vypátrat v rámci denního úkolu. Vymotali jsme se z areálu a s elektronickou mapou v ruce hledali cestu. Bohužel jsme narazili na stavební uzavírku, která nám návštěvu hrádku překazila. Tajemství, které tam holky měly odhalit jsme vyhledali na Google. A aby hořkost prohry nebyla tak silná, cukr jsme doplnili v cukrárně.
Během vyškrabování šlehačky z talířku se Terezka nechala slyšet, že by ráda podnikla výstup na Svatý kopeček. To mě mile překvapilo. Ne však zjištění, že já budu ten, kdo jí nahoru doprovodí. Julinka se drápat nehodlala a toužila vyčkat našeho příchodu s maminkou. Co naplat, dortík musím spálit. Ruku v ruce jsme tedy s Terezkou šlapali a já si otíral pot z čela, zatímco naše druhá dcera s manželkou courali po krámcích a hledali nejsuvenýrovatější suvenýr. Ve zdraví jsme se znovu shledali na jedné z křižovatek, které jsme museli překonat cestou k autu.
S velkou pravděpodobností (to už se nám nepodaří dohledat) došlo v kempu k mému bláhovému pokusu se vykoupat. Obloha se lehce zatáhla, začalo krápat a já v prchajících a schovávajících se kempařích spatřil příležitost nepozorovaně proniknout. První tři kroky, když jsem se nořil do vody, jsem cítil chlad. Pak jsem přidal několik temp a začal cítit ještě nepříjemný pocit kolem sebe. Na rukou, nohou i na trupu mě lechtaly chaluhy. Což je v bazénu dost nezvyklé. Z vody jsem okamžitě vystřelil a s velkým ovládáním vydržel nevrhnout. Tohle se zkrátka nepovedlo.
Ve stanu jsme se tomu všichni zasmáli, mezi prsty se mi blány nevytvořily a po chvilce jsem o tomhle nepříjemném zážitku nevěděl.
Po stopách čaroděje Elronda:
Dnešním úkolem bylo zjistit, jaký objem (kolik věder a mázů) měl obří sud a jakou důležitou cestu chránil Kozí hrádek.
