Stan jsme vytáhli jako první a nechali ho rozložený na slunci, které Moravu zalévalo, vysušit. Netrvalo to nijak dlouho a za několik desítek minut jsme zaťukávali kolíky a napínali sňůry. Nadešlo stěhování. Pan správce chodil opakovaně naší novostavbu kontrolovat a při každé návštěvě přidal průpovídku. Jednou chtěl vědět, jestli poženeme obydlí i do výšky, když jsme se nekrotili se šířkou. Jindy zase toužil znát, kdy vztyčíme garáž.
Ještě za podvečerního světla jsme měli stan připravený k obývání. Lůžka připraveny, nábytek poskládaný a umístěný, prodlužka zapojena a lednice pečovala o potraviny. Nepřítomnost našich ratolestí, které si hrály na hřišti, jsme využili k tomu, abychom narafičili první z dobrodružných dopisů. Nechali jsme ho položený na jejich postelích a tvářili se, jako že o ničem nevíme. Když nám holky přihopkali ze hřiště a obálky si všimly, vypadaly překvapeně. Obsah jsme samozřejmě museli přečíst my, protože to bylo jednak dlouhé a bylo to psáno opravdu lámanou češtinou. S poslední tečkou se nám začala odehrávat prázdninová hra. Prvního úkolu se ale dočkaly až následujícího rána.
To pro nás začalo chvilku po sedmé hodině. Rozjeli jsme prověřený kolotoč. Vyndat hořák, zapálit oheň, dát vařit vodu (pochopitelně v konvičce), oblékat se, rozložit stůl a židle, vyndat z lednice materiál na snídani a obložit ho talíři a příbory. Holky spolupracovaly do té chvíle, než objevily další zapečetěnou obálku. Pak už pocit hladu odsunuly na vedlejší kolej a věnovaly se prvnímu úkolu. Čarodějovo přání nás směřovalo k městu Brnu.
Vymotali jsme se z kempu a zamířili severovýchodním směrem. To, že jedeme na hlavní město Moravy vlastně musely holky teprve zjistit. Z indicií, které čaroděj načáral do dopisu. Parkování s batůžkem (box jsme během pobytu nesundávali) na střeše nám přineslo drobnou komplikaci. Lucka nalezla parkovací dům, ale ten byl plně automatický a neumožňoval parkování vozidel s nákladem na střeše. Takže jsme se museli porozhlédnout po volném místě u obrubníku. Ten jsme nalezli v přilehlé uličce ve čtvrti, která byla... tak trochu podobná Karlínu. S tichou modlitbou, abychom se s autem zase setkali, jsme odpochodovali do centra (města, nikoliv nákupního).
Pouť jsme začali na Zelném trhu a po pár metrech volné chůze dorazili ke Staré radnici. Tam jsme nehledali nic jiného, než proslulého "Brněnského draka". Od něho jsme se obloukem přes návštěvu orloje stočili k hradu Špilberk. I přes velmi intenzivní studium manuálu, kterak černou věc číst, jsme byli schopni přesný čas určit pouze pomocí náramkových hodinek. Pochmurnou náladu jsem si ale zpravil krátkou zastávkou u Divadla Husa na provázku. Čímž zdravím všechny skvělé herce této země. Druhým a daleko výraznější superlativem byl oběd v restauraci Potrefená Husa. Degustační zážitek nás potěšil obsluhou, nabídkou i prostředím.
Vydrápali jsme se na Špilas a stihli to právě včas pro následující prohlídku. Mnohočetnou skupinou jsme sice nebyli (pouze my a jeden pán), ale zato nám byla věnována veškerá pozornost. Mladá slečna průvodkyně nám historii pochopitelně ozřejmila. Vysvětlila nám, jaký je rozdíl mezi Rakouskou a Brněnskou vlajkou. K dobru ale přidala nějakou tu zajímavost. Sama říkala, že jí přednášení nudné historie nepřipadá atraktivní a proto se po povinných datech a jménech zaměřuje na perličky. Díky tomu jsme se dozvěděli, že město Brno není postaveno, jako to bylo zvykem, na toku řeky a i přes to, že nemělo přísun k tomuto životadárnému zdroji, mělo vystavěný pivovar. Chodbami dřívějšího a obávaného vězení jsme prolezli křížem krážem. Bohužel vše, co jsem se ve zdech dozvěděl, ve zdech také zůstalo. Když jsme se po prohlídce toulali hradem, na nádvoří jsme měli možnost přihlížet zkoušce Shakespearovských slavností. Ze skrytu jsme pozorovali jednotlivé aktéry a marně pátrali v hlavách, jak se který umělec jmenuje.
Z Brna jsme vyrazili ještě na Slavkov, slavné bitevní pole. Bohužel muzeum i památník byly zrovna uzavřeny. Mohyla byla veřejnosti znovu přístupná tři dny po našem odchodu. Prošli jsme tedy jen výstavu. Ta samozřejmě obsahovala některé informace o bitvě, ale jednalo se o výběr z exponátů. I tak ale bylo co pozorovat. Bojiště jsme opouštěli již pod černou oblohou a po pár metrech jízdy se za námi spustil vydatný déšť. Tomu jsme se elegantně vyhnuli. Ale stanové židličky, které jsme nechali před stanem, svému mokrému osudu neutekly.
Po stopách čaroděje Elronda:
Holky měly za úkol nalézt město, které má na vlajce tři bílé a tři červené podélné pruhy. A k tomu jeden menší červený proužek na vrchu. Dalším úkolem bylo najít tajemné zvíře zavěšené v průjezdu radnice. Poslední otazník visel nad nedalekým místě, kde se odehrála bitva. Holky se pokusily tuto informaci zjistit od paní průvodkyně. Ta překvapivě oznámila, že to ke vzdálenosti zřejmě Slavkov nebude.
