Právě z důvodu nepříznivého podnebí a nižší venkovní teploty zůstaly některé dámy na souši. Z donucení to byly obě naše dcery, z nutnosti Lucka, z vlastní vůle Anička s Álou a ze zdravotních důvodů (Vanilky) Jana. Jana jela domů a holky si udělají vlastní suchozemský program. Z našeho raftu jsem zůstal tedy sám. Ale Martin prokázal obrovskou solidaritu a vzal si mne pod svá křídla. I přes to, že jsem mu ve zkratce poreferoval o svých kormidelnických schopnostech. Nad tím jen mávl rukou, naskládal sudy, všechna neobsazená pádla a mě na raft a vypluli. Bohužel se to všechno odehrálo tak rychle, že jsem opomněl společnou dokumentační fotografii :(.
Čekala nás cesta od Fíka do Krumlova. Ta je pokrytá několika sjezdy, které jsme zvládli bez chyby. Stejně jako včera jsme museli vynaložit dost velké úsilí, abychom dohonili spřátelený člun. Ale několikrát se nám to podařilo. Pobyt na palubě jsme si s Martinem zpříjemnili různě. Vyprávěli si vtipy, věnovali se duševní očistě a rozjímání a několikrát si zazpívali. Martin rozšířil mé hudební vědění o smysluplnější (a více dospělejší) verzi "Stánků". Ta ve mě zanechala hluboké stopy a opakovaně jsem Martina žádal, aby pro mě nezapamatovatelný rým opakoval. Ten mi pokaždé vyhověl.
O tom, co se dělo na pevnině jsme byli krátkými zprávami informováni od mé manželky. Holky se vydaly do Holašovic na selské slavnosti. Tam procházely a prohlížely stánky s řemeslnými výrobky, kořením a bylinkami i jídlem. Oběd měly vylepšený živou hudbou a dvěma hrstmi soli. Některé z nabízených suvenýrů pochopitelně nenechaly bez povšimnutí ležet, ale odnesly si je s sebou (samozřejmě bez porušení zákonů). V tašce se tak mimo jiné objevily tři vyšívané a moc hezky barevně provedené kabelky a variace koláčků (ty dostal taťka). Po slavnostech se ještě vydaly k Holašovickému stonenhenge. Tam, kromě vysokých a těžkých kamenů, které od nás jistojistě okopírovali Angličané byly k vidění i vyřezávané sochy.
První zastávka se konala až za Papouškem - v kempu Vltavan. Tedy téměř na samém konci jízdy. Objednávkové okénko, které jsme znali pouze obložené lidmi tentokrát zelo prázdnotou a tak jsme si jídlo měli možnost objednat okamžitě. Já jsem si dal polévku a jako přílohu pivko. Za volbu pokrmu byl lehce pokárán a zřejmě na přilepšenou jsem dostal od Martina tekutý pozdrav ze Slovenska. Pobyt u stolu byl právě tak dlouhý, jako nám trvala konzumace jídla. Nebyl důvod se zdržovat. Naskákali jsme do raftů a pádlovali skrz historické centrum Českého Krumlova.
U jednoho z městských přístavišť jsme znovu zakotvili. Dámské osazenstvo raftu se šlo projít do centra, my tři chlapi jsme se usadili na terásku s překrásným výhledem na zámek. Dal jsem si pivo a kávu. Radek objednal pro sebe a Jiřinku lívanečky s borůvkovým přelivem a horké maliny. Martin si dal maliny také. Kvůli lehkému nepochopení mi byly lívance nabídnuty také. Vypadal jsem zřejmě ještě hůře, než normálně. Pochopitelně jsem neodolal a vnitřně se osladil.
Převést rafty do cílové stanice, tedy ke Trojici, bylo otázkou pár minut. Výstup jsme si nespletli a rafty a další propůjčené vybavení zanechali bez nutnosti přenášení přes most. Protože do odjezdu (respektive příjezdu) rezervovaného autobusu zbývalo ještě dosti času, přesunuli jsme se k místnímu občerstvení. Lehce jsem zvedl hladinku alkoholu dalším pivkem a převlékl se do civilního (abych do autobusu nenastoupil bos a v plavkách). Všechno klaplo a my se se všemi setkali v kempu. Nikoliv u stanu, ale u Jury. Občerstvení v Náhořanech. Abych nepřerušil celodenní tradici, objednal jsem si pochopitelně pivo. Kromě konzumace tekutin zde proběhl i drobný směnný obchod s nutelou. Co bylo přesně účelem si nepamatuji, ale čokoládová pomazánka se stala hlavním platidlem.
Poslední večer jsme vyplnili grilovanou večeří a povídáním. Ty nejmladší děti si našli společnou zábavu a na několik desítek minut zalezly do jednoho z cizích stanů. Co se tam dělo nevíme, ale stěny a šňůry vydržely. Ke zbytku večera toho asi není mnoho co dodat. Pilo se, jedlo se, jásalo se.
Probudili jsme se opět do upršeného a chladného počasí. Načasování balení tak měla plně pod taktovkou příroda. Ta se nakonec slitovala a poskytla nám chvilku, abychom relativně suchou nohou, protože kempová louka se přes noc proměnila v bažinu, naskládali věci do auta. Bohužel jsme si ani v neděli nenašli chvilku, abychom se vycvakli. Nějak se nám letos nepoštěstilo. Rozloučili jsme se, popřáli si krásné prázdniny a vyrazili svým směrem. Někdo mířil na sever, někdo na severovýchod, my jeli na východ.
Tak skončila první část naší dovolené a plynule přešla do druhé, delší části. Ujetím dvou set kilometrů jsme se ocitli na jižní Moravě. Ale to už je jiný příběh.
