Lucka kontaktovala Ivu s Jirkou, příbuzné žijící nedaleko Žebrácko-Točnícké louky, kde se měl festival konat. Požádala je, jestli bychom nemohli využít jejich zahradu k zaparkování auta. Odpadlo by tak dojíždění, placení parkovného a nucená abstinence (jen moje) pro jednoho z řidičů. Odpovědí byl nejen souhlas. Oba z tázaných se na dvoudenní Hrady taktéž chystají. A tak nám nabídli možnost odstavit nejen naše auto, ale i naše těla. Od pátku až do neděle bychom mohli obývat jejich domov a užívat si jejich nekonečné pohostinnosti. To jsme pochopitelně nadšeně uvítali a obstarali si dva lupeny na oba dny hudebního programu. A ještě k tomu i originální trika, abychom byli více festivaloví.
Když nastal pátek, první festivalový den, snažili jsme se vyrazit z hlavního města co nejdříve. Bohužel se nepodařilo a navíc, poslední část cesty k našim hostitelům byla daleko komplikovanější, než v obyčejné dny. Trasu omezovali, nařizovali a řídili pořadatelé v oranžových vestičkách, dobrovolní hasiči a spousta dočasných dopravních značek. I nejen kvůli tomu jsme se k hostitelům dostavili později, než jsme prorokovali a nezastihli je již doma. V určeném pokoji jsme zanechali stopy o své přítomnosti odložením zavazadel, převlékli se do hudebního a vyrazili za nimi. Přímá vzdálenost sice nebyla tak velká, ale v cestě stojí Zámecký vrch. Hřeben přímou cestou nezdolatelný (pro nás). Takže jsme museli kolem. Kvůli tušení chladného večera jsme se na cestu vybavili mikinami a bundami, během cesty jsme je ze svého těla postupně odstranili. K oteplení nedošlo vinou počasí, ale stoupání. Po patnácti minutách svižné chůze jsme se ocitli na konci fronty čekající na vstup.
Šňůra čekajících postupovala pomalu. Někteří zdlouhavé stání nevydrželi a posunuli se kupředu. Jiní kolemjdoucí se do štrůdlu vůbec nezařadili a pokračovali rovnou kupředu. A ti ostatní tohle chování nelibě komentovali. Nikdo se však zpět nevracel a to bylo zvláštní. My jsme s Luckou chvilku váhali, ale pak se připojili k předbíhajícím. Osob, které jsme takto minuli, bylo mnoho. Na konci jsme však místo pokárání nalezli několik dalších vstupních a nevyužitých turniketů. Přichystali jsme si vstupenky, nechali se prohledat a na zápěstí byli označeni náramkem. Ten sloužil nejen k opětovnému prokázání povolení ke vstupu, ale i jako dočasná peněženka.
Před námi se otevřela veliká, dolu svažitá louka. Na ní byla postavena kousek od sebe dvě pódia a spousta stánků s jídlem a pitím. Přes telefon (jen vyťukáním) jsme se ohlásili Ivě a Jirkovi a čekali na osobní setkání. To přišlo zanedlouho. Kromě nich jsme se setkali i s jejich přáteli. Chvilku jsme si povídali, chvilku se seznamovali s areálem a chvilku věnovali hudebním plánům večera. Jasným hitem pátku byly pro nás Dymytry a Divokej Bill. Poslechnout a ochutnat jsme chtěli Marpo. Na pódiu se zrovna snažil Ben Cristovao, který nebyl krevní skupinou ani jednoho z nás. Proto jsme jeho vystoupení pozorovali z dálky a mezi chumel mladých se nevměstnali.
Obdržel jsem první pivko a při dlouhé hudební pomlce, způsobené soutěží masek, šťavnatou klobásu. Zatím se festival vyvíjel podle mých představ. Počasí sice neodpovídalo letnímu období, protože bylo celkem chladno, ale ze zatažené oblohy nepršelo. Což bylo nejhlavnější. Série hudební nálože byla balzámem pro naše duše. Dokonce manželka, jinak poslouchající daleko jemnější a láskyplnější muziku než je rocková a metalová prohlásila, že se jí drsní hoši ve strašidelných maskách vyluzující ostré rify líbily. Možnost příležitostně nahradit alba rádia Blaník jsem více než uvítal. Od Dymytry jsme se přesunuli k Marpo. Moje chabé znalosti mi prozrazovaly, že se jedná o rapera. Byl jsem ale mile překvapený, když byly kulisy stage situovány do americké prérie a na pódiu se objevil charismatický mladík v širokém kovbojském klobouku. První tóny jižanského rocku mi prozradily, že se mi i tahle muzika bude líbit. A nejen mě. S Luckou jsme po celou dobu vystoupení na sebe souhlasně pokyvovali.
Divokej Bill samozřejmě nezklamal a já si vzpomněl na léta dávno minulá, když jsem díky Kubíkovi tuhle kapelu poprvé během středoškolských studií objevil. I když od té doby chlapci stihli krapet zešedivět a na obličejích se jim objevily vrásky (stejně jako mě), šou a chytlavost písní zůstala. U nich jsem si nejen poklepával nohou, ale několikrát se vznesl nadšeně do vzduchu. Možná to bylo počtem pivek, která jsem do sebe nalil, snad nízkou viditelností způsobenou pozdní hodinou. Ale bavil jsem se.
Domů jsme se vrátili, za svitu baterky, trochu dobrodružnou cestou, zhruba půl hodiny po půlnoci. Prostřídali jsme se ve sprše a do postelí ulehli unavení, ale s úsměvem na rtu. Druhý den jsme měli kvůli jiným povinnostem program lehce zkrácený. Dopoledne jsme navštívili koncert (a díky Jirkovi celý) části Kryštofa - přesněji Richarda Krajča a trumpetisty Nikolase Grigoriadise. Kromě písní kapely v komorním podání jsme slyšeli neuvěřitelné množství vtipů. Odpoledne nás Filip dovezl na začátek Wanastových Vjecý. O kytarovém mistrovství Roberta Kodyma nebylo pochyb a obdivovali jsme jej stejně, jako výměny kytar, které během vystoupení provedl. Vlastně pro každou skladbu použil jinou kytaru. Tu poslední dokonce věnoval jednomu z rozdivočeného publika. Během vystoupení Wanastovek se chmurné mraky, které hrozily silným deštěm, sami od sebe rozpustily. Navzdory všem špatným předpovědím v sobotu nepršelo.
Dlouhotrvající čekání na Kabáty jsme vyplnili povídáním s Luckou. Iva s Jirkou se totiž setkali se svými přáteli a právě probíhající muzikální nabídka nebyla našim uším zajímavá. Hodnotili jsme průběh festivalu a přemýšleli o tom, jestli by se holkám líbil. Také jsme svou přítomností před hlavním hudebním stanem rezervovali místo. Před desátou večerní, kdy se měli na scéně objevit Tepličtí rockeři, se dav povážlivě rozšířil a zhoustl. A při jejich příchodu kotel doslova vybuchl. Kabáti hráli jednu pecku za druhou. I přes dokonalou atmosféru, na konec jsme však nečekali. Měli jsme obavy z toho, jak by mohl probíhat skupinový odchod fanoušků po posledních tónech kapely. Proto jsme se domů vydali v průběhu předposlední písně. Cesta byla stejně napínavá, jako v pátek. Tentokrát za svitu mobilu.
Festival se povedl na jedničku a jsem moc rád, že jsme se k jeho návštěvě odhodlali. Na konec zmíním fakt, že jsme nechtěli holky o tento povedený zážitek připravit. A tak jsme s nimi v poslední termín zamířili na Bezděz. Obě dcery byly nadšené, stejně jako my. Dokonce jsme cestou domů (kolem jedenácté večerní) uvažovali s Luckou o tom, že bychom si pořídili lístky na příští ročník.
