Inspiraci jsem našel u Zdendy. Ten mi v nedávné době ukazoval, kterak s Álou svým ratolestem kratochvíle zpříjemnili. Já, jakožto vysloužilý hráč dračího doupěte, jsem Lucce nadnesl fantasy příběh, ve kterém budou hlavní roli hrát naše dvě dcery. Zápletkou byla pomoc moudrému kouzelníkovi při jeho boji se zlým sokem. Získat tak mohly klíč od pokladu. Můj nápad se Lucce líbil a holky o takovéhle dobrodružství stály. Pustili jsme se tedy do detailů. V tomto případě byla cesta od nápadu k zrealizování celkem dlouhá. Lucka prošla své poznámky o plánovaných výletech a návštěvách a vyhledala zajímavosti. Zkrátka něco, co by mladí dobrodruzi museli zjistit. A byly to vskutku moc hezké kuriozity. Kromě symbolů vyobrazených na štítu zámecké brány našla i výskyt extrémně dlouhé žížaly, anebo největší vinný sud. Mým jediným úkolem bylo propojit úkoly s příběhem. Po několika kreativních večerech bylo výsledkem několik zapečetěných obálek s krkolomným textem, magický pergamen (grafický návrh jsme nechali na AI) rozdělený na 12 rozdílných dílků s ručně psaným vzkazem kterak si klíč obstarat a papírová krabice s tajemným obsahem opatřená malinkatým zámkem.
Jak se dovolená stále více přibližovala, vyvstala otázka, jestli by nám pořízení přídavného úložného prostoru neulehčilo skládání věcí. Když už máme ty nosiče, mohli bychom si na ně něco přidělat. Najít střešní box s odpovídajícími rozměry za přijatelnou cenu nebylo až tak obtížné, jako kam s ním, když si zrovna nebude hovět na střeše auta. Jeden z večerů nám zabralo měření a hledání ideálního skladovacího místa. I když jsme z odkládacího kumbálu vyházeli spousta zbytečného harampádí, pár centimetrů nám k dokonalosti stejně chybělo. I tak jsme box pořídili. A k němu závěsný systém, pomocí kterého následně box někam uchytíme. Zatěžkávací zkouška pochopitelně proběhla. Stan se tam vešel bez problémů. Lucka by se tam vešla také, ale praktické ověření jsme neuskutečnili.
Dočkali jsme se a nastal den D. Činnosti, které musí předcházet každému odjezdu na vícedenní pobyt mimo domov, bych krátce shrnul do spojení balení a pakování. Asi každý si dokáže tu zdlouhavou, nezábavnou, ale velmi potřebnou otravu představit po svém. Navíc tentokrát musela být Lucka ve shromažďování věcí zvlášť obezřetná, neboť po vodáckém víkendu následovala jihomoravská dovolená. Co tedy vzít, aby jsme v půlce pobytu nemuseli navštívit oddělení textilu a narychlo kupovat fusekle či trička? A na druhou stranu, jak pětadevadesát procent našeho šatníku naskládat do auta? Nebylo to lehké, ale manželka si se vším, ostatně jako vždycky, poradila.
Já se svou troškou do mlýna přišel na řadu o trochu později. Když jsme šli rozšiřovat úložný prostor vozidla montáží střešních nosičů a střešního boxu. Doma jsme návod pochopitelně důkladně nastudovali a neshledali na ní nic obtíženého. Drobné komplikace se ukázaly až ve chvíli, kdy jsme měli připevnit box k nosiči. Děr bylo sice v střešní krabici dost, ale nebyli jsme schopni najít takovou kombinaci, která by vyhovovala jak přednímu, tak i zadnímu uchycení. Buď nám šrouby lícovaly na jedné straně, anebo na druhé. Ale všechno najednou nešlo. Ulicí se začaly nést nehezká, velmi vulgární, slova. Pochopitelně moje. Naštěstí Lucka zachovala klid, s boxem několikrát odborně zakverglovala a vida, šlo to.
Vítězstvím Lucky nad hmotou se odjezd znovu přiblížil a na řadu přišlo ukládání. Na to jsem se velmi těšil, protože jinak narvaný kufr se letos konat neměl. Ale opak byl pravdou. K autu jsem si snesl stůl a velkou tašku. S tím problém nebyl. Ale když se začaly kolem mě kupit další zavazadla, jak je holky nosily, začalo docházet místo. Střešní box narvaný, kufr narvaný a před nárazníkem ještě taška s botami a léky (každá rozměrná jako týdenní nákup). Ulicí opět proletěly vulgarity. Nechápal jsem, jak je to možné. Ale vejít se to tam muselo. A taky vešlo. Zkontrolovali jsme opuštěnost bytu, co se dalo vypnout, anebo odpojit jsme odpojili a vyjeli. Dvoufázová, dvoutýdenní rodinná dovolená začala. V pět. A to měla začít o dvě hodiny dříve.
Zamířili jsme, zcela překvapivě, k Písku. První dny naší dovolené jsme totiž věnovali přátelům vodákům na horním toku Vltavy. Nepodniknout tradiční sjezd by bylo hříchem. Během jízdy jsme měli dva důležité úkoly. Jednak zakoupit dostatečnou zásobu pitné vody a potkat se s Janou, abychom do cíle dorazili společně. To první se povedlo dokonce i s tím, že jsme dva balíky vody a stejný počet šesti půllitrových paklíků s Bohémy ještě narvali do auta. Další položky nákupu, tedy drobné pečivo, jsme coby svačinu narvali hned na parkovišti do sebe. Jana se neukázala, neboť její odjezd zpozdilo několik okolností. Do Náhořan jsme tedy dojeli sami a hned za první pravotočivou zatáčkou v kempu (po zaplacení parkování) potkali partu našich známých. Jiřinka nám ukázala směr a popsala místo, kterým se máme vydat. S potěšením na duši jsme se ponořili hlouběji do areálu a zanedlouho skutečně nalezli Ráďu. Kvůli špatné dostupnosti vytyčeného stanového plácku vozidlem (mezi oběma místy byly nehezké šutry) jsem auto zanechal na prasáka. Tedy uprostřed cesty s blikajícími světly a započal s vynášením věcí.
Nad Fíkem byla již zatažená obloha, takže ihned po zaparkování jsme se pustili do stavby stanu. A šlo nám doslova o vteřiny, neboť poslední šňůrky jsme přivazovali za deště. K Janě, která dorazila chvilku po nás se bohužel štěstěna otočila zády a svůj dvoumístný plátěný přístřešek stavěla již za velmi vydatného lijáku. Přeháňky jsme pokaždé přečkali stejně. Vměstnali jsme se pod velikou plachtu nataženou mezi dvěma stany a zahradním altánem. Pod ní byly vyskládány stoly a židle, takže se jednalo o jakýsi obývací prostor, centrum veškerého dění naší party. První takovéto shromáždění bylo uvítací a seznamovací. Kromě Rádi, Jiřinky a Ály zde byli i jejich přátelé Alena a Jana se svými dvěma dětmi. Co se počtu hlav týká, byli jsme celkem povedený gang. Přítomnost dvou dalších slečen velmi uvítaly naše dcery.
První večer jsme seděli a povídali si. Kromě jiného se probíralo i to, v jakém složení pojedeme na dvojici raftů. Respektive hledali jsme někoho, kdo ten "náš" bude kormidlovat. Já jsem pochopitelně nebyl ani navržen a pokud bych byl, nadšeně bych odmítl. Bylo více než jasné, že lodivod vyvstane z ženských řad (ano, kromě mě na lodi jiný muž nejel). Po chvilce předkládání argumentů se role zhostila dobrovolně Jana. Pak zazněly ještě důležité informace, kdy nám jede autobus a tím vážná část večera skončila. Spustila se zábava. Zábava a konzumace. Jídla, pití a exkluzivních Javornických koláčů. Postupně začaly slečny, dívky, ženy a dámy po jedné odpadat do svých ležení. Až jsme s Ráďou zbyli jen my dva a chutný řecký kamarád. Když už i ten prohlásil, že je toho dost, zalezli jsme do spacáků i my.
Páteční ráno pro nás nezačalo budíkem. Vzbudil nás čilý kempový ruch. Ze tří stanů začaly pomalu vykukovat hlavy či celá těla. Popřáli jsme si dobrého rána a zasedli ke snídani. Jen z posledního, nejmenšího stanu se život zatím nelinul. Až později, kdy nám zcela nevyspalá Jana líčila Vanilčino cestování po stanu, doprovázané jejím chrápáním. Ani to ale Janu neodradilo od společného dobrodružství po vodní hladině. Najedli jsme se, někteří z nás dech hltem špiritusu vylepšili a vyrazili jsme k nástupišti autobusu. Na největším plácku kempu stály již dva busy, do kterých se hrnuly davy. Ráďa, prokazující se svazkem jízdenek se nejprve zeptal u prvního dopravního prostředku. Mladík si prohlédl lístky a poslal nás k druhému autobusu. Tam se podobná vstupní kontrola opakovala s tím, že pokud nejsme všichni (a to jsme nebyli) nemůžeme nastoupit. A když jsme konečně kompletní byli, bylo obsazeno. Napěchováni jsme byli do prvního z autobusů. Řidičovi se nakonec dveře podařilo zavřít a odvezl nás do Vyššího Brodu.
Jakmile byl lidský obsah autobusu vysypán před vodácké centrum Pod Hrází, nepustili jsme se jako ostatní k vodě nafasovat plavidlo a vybavení, ale hezky v klidu jsme zajistili místa na terase a dopřáli si siestu. Pár desítek minut čekání se vyplatilo a my měli při nasedání klid a volno. Posádky raftů byly nakonec takovéto. V prvním seděli Jiřinka, Alena, Jana, Kačka, Niky a Ráďa, v druhém pak Juli, Vanilka, Terka, Lucka, já, Ála a Jana. K tomu dva sudy materiálu a plná náruč dobré nálady. Obloha byla totiž nad očekávání modrá. Za vydatného "Ahoooj" jsme odrazili od břehu a začali pádlovat. Hned prvních pár metrů jízdy prozradilo, že bude naše plavidlo naprosto soběstačné. Jana usměrňovala vlny rukou silnou a přísnou, my jsme zabírali ladně, ale poctivě. Zkrátka hezky nám to jelo. Druhý raft (Javorník) jel o poznání rychleji a nejprve s námi moc nesoulodil.
Dalších lodí bylo rozhodně méně, než jsme zažili v minulém roce. Dva sjezdy, situované hned na začátku trasy, jsme sjeli bez problémů a s úsměvem na rtech (a někdy i zpěvem) jsme se plavili jihočeskou krajinou. I když naše dcery byly vezeny jako porculán (hlavně Terezka, která dobírala prášky), k jistým vodním radovánkám pochopitelně docházelo. Ale opravdu velmi sporadicky a bez většího řádění. Zastávek bylo pramálo. Na břeh jsme vstoupili pouze dvakrát. První pauza byla po necelých čtyřech kilometrech na sváču. Princezny dostaly párek v rohlíku s limčou (jako v kelímku, ne v těch párcích), někteří dospělí si dali kávu či polévku a já se pro změnu prolil pivkem. Druhé zastaveníčko bylo obědové, tradiční a velmi palačinkové. Měli jsme obrovské štěstí a i přes intenzivní nápor mokrých turistů na nás U Martina v Rožmberku nad Vltavou čekaly dva sousedící stoly. Já jsem se nasoukal až k zábradlí, vedle mě se usadila Julinka a k ní Alenka. Druhá lavice našeho stolu byla zasednuta Luckou a Janou. Terezka nám dala košem a usadila se vedle Rádi. Vyčkali jsme obsluhy s lístkem, která měla lítání opravdu hodně a pustili se do študia nabídky.
Hlad jsem pociťoval celkem ukrutný, takže jsem si k Plzničce objednal i polévku. A k tomu poctivý flák masa. Takže kuřecí plátek. Se stejnými chutěmi mě následovala i Lucka. Terezka byla odvážnější. Vsadila na svíčkovou. Ta se sice k letnímu počasí moc nehodila, ale měla na ní prostě chuť. Julinka odsouhlasila Janin návrh, že jí bude ujídat z talíře a Ála si nabídla z vlastních zásob. Jaké byly pokrmy u druhého stolu nevíme. Chvilku poté, co Julinka vyluxovala Janin smažák, se na našem stole ocitly palačinky. Zmateně jsme po sobě koukali, proč jsou celkem troje, když objednány byly pouze dvoje. Jana si odebrala svůj dezert a Juli jsme přistrčili ty její. Původ třetích nám odhalil smějící se a mávající Ráďa, který je pro Julinku objednal také. Samozřejmě nebudu zatajovat, že pro mě jedna porce sladkého navíc není problém, ale to bych nesměl mít v sobě už ořechový dortík, který jsem si dopřál ke kafíčku. Manželka s bojem taky pomohla, i když si před tím pochutnala na čokoládovém dortíku.
Byla to ode mě hodně velká oběť, ale když servírka odnášela talíře, zely prázdnotou. Zaplatili jsme a odvalili se zpět na loď. Ta kupodivu nešla okamžitě ke dnu, jak jsem předpokládal, ale stále nás byla schopná nadnášet. Pádlování bylo poněkud obtížnější, ale člun jsme k pohybu donutili. Bohužel ne takovou rychlostí, jakou vyvíjel spřátelený raft. Takže po zbývajících deset kilometrů jsme byli v závěsu. I když v těsném. Samozřejmě i druhá etapa přinesla několik zážitků. Zapomenout nemůžu na chytání růžového klobouku, který nakonec skončil v hlubokém křoví, anebo záchrana čvachtajícího se mladíka, který se marně pokoušel dohonit své kamarádi. Otázkou tedy zůstává, jestli se jednalo o kamarády, protože jejich počínání rozhodně nevypovídalo o snaze loď zastavit a člena nalodit. Taky jsme jednou zastavovali kvůli převlékání Terezky (a odskoku Julinky), ale to není tak zábavné.
K Náhořanskému pobřeží jsme dopluli s několikaminutových mankem oproti Javornickým vítězům. Ještě jsme zahlédli jejich zuřivý úprk od koryta řeky. Lodě jsme uložili k odpočinku a odebrali se do svých stanů. Zanedlouho (asi po 30 minutách) se u stanového městečka objevily dvě další známé tváře. Zavítali mezi nás Anička s Martinem. Počasí se odpoledne zase pokazilo a čas od času nás zkropil deštík. Plachta měla sice už co dělat, aby nás všechny schovala, ale zvládli jsme to a někteří namokli jen opravdu symbolicky. Po vydatné večeři a výměně úvodních slov přišly na řadu i hudební nástroje. Ála s Martinem se chopili svých dřívek a dopřáli naším uším konečně tématickou muziku. Dospělí pěli, či se jinak společensky bavili a děti řádily dle svého. Protože počasí nemělo být ani následující den lepší, probírala se také otázka, kdo absolvuje sobotní plavbu. Anička s Janou (a Vanilkou), Lucka a naše dcery (ty neměly na výběr) svou účast odmítly. Pro ostatní byla cesta po Vltavě jistotou, já jsem byl na vážkách. Večer, dle očekávání, jsme zakončili jen my chlapi.
