Vidina romantické cesty vláčkem se rozplynula v poledne, když se mi vypnul počítač. Ale nejen on. Bez elektrické energie byl i sporák a světlo. Prostě všechno. Zkontroloval jsem jističe a otevřel dveře bytu. Výtah bez odezvy. Napadlo mě, jestli nějaký zdejší domácí kutil omylem nespojil drátky, které neměl. Splnil jsem tedy oznamovací povinnost v práci a koukal do zdi. Zanedlouho přišla manželka a přinesla rozhřešení. Nejen náš dům byl postižen. Svou funkci neplnily ani semafory a tramvaje. Tedy výpadek se týká městské části, potažmo celé Prahy.
Abych upokojil mamku, zavolal jsem jí a chtěl jí situaci popsat. Ale když jsme byli bezdrátově spojeni, hned za pozdravem mi oznámila, že si musí ztlumit televizi, aby mě lépe slyšela. I když byl telefonát vlastně zbytečný, pár minut trval. Lucka se svojí mamce také dovolala. A zjistila, že výpadek sahá za hranice města. Někde se něco nepovedlo a několik měst na severu je zcela bez elektrické šťávy. Pro nás bylo nejzásadnější, že nejedou ani vlaky.
Hodiny na sporáku znovu ožily kolem druhé. Chvilku jsme věnovali radostnému pobíhání po bytě a spínání světel, ale pak jsme zvážněli. Pustili jsme se do zkoumání, jestli se do Sedmihorek dostaneme. I když jsme se z oficiálních zdrojů Českých drah nedozvěděli o žádném zpoždění, tušili jsme, že dvouhodinová výluka nezůstane bez komplikací. S manželkou jsme přemýšleli, jestli cestu vlakem rovnou vzdát a vyrazit autem, ale shodli jsme se na tom, že putování po kolejích dodá našemu manželskému výletu tu správnou atmosféru. Přesun vozidlem jsme si zatím ponechali jako rezervu.
Během cesty na Vysočanské nádraží jsme zahlédli několik důkazů o výpadku. Například obchod, ve kterém jsme si chtěli zakoupit svačinu na cestu, zel prázdnotou a za okny byla tma. Stejně tak tmavé byli i informační tabule na nádraží. Ale nástupiště se lidmi hemžilo a tak jsme se posadili a čekali. Kromě tří-vagonových osobáčků, které posouvaly cestující z jednoho koutu hlavního města do druhého k vidění rychlíky nebyly. Až na jeden. Ten byl přistaven na jedné koleji a čekal. Lucka, která se osobní komunikace nebojí se zeptala průvodčího, o jaký spoj se jedná. Dozvěděla se, že sice jede naším směrem, ale vyčkávací pozici zaujímá již dvě hodiny. Jistou naději, že by vlak mohl zanedlouho odjet, však do odpovědi průvodčí přidal.
Z našich třech možností (jet nakonec autem, nastoupit do vlaku a počkat na jiný vlak) jsme intuitivně vybrali tu nejsprávnější. Vlezli jsme do vagonu, usadili se u okénka a čekali, co se bude dít. Kupodivu se po chvilce ozvala píšťalka a železniční kolos se dal do pohybu. Drobné pochyby, zda-li se dostaneme do cíle jsme pochopitelně měli, ale děsit jsme se jimi nedali. Mladík v roli průvodčího několikrát proběhl oběma směry a z jeho výrazu nebylo patrné, jestli si je jízdou jistý. Překvapivé ale bylo, když vlak na naší jízdě do Turnova několikrát zastavil a vlakem proběhl i strojvedoucí, načež se vlak rozjel v opačném směru.
Do cíle jsme nakonec úspěšně dorazili a to tak, že poslední spoj dnešního dne do Sedmihorek odjížděl za pět minut. Krásně nám to klapalo. Kolem sedmé večerní jsme vystoupili na malé stanici. Dokázali jsme to. Na začátku pěšího přesunu do kempu jsme byli ještě pozvaní partou trampů na přípitek, který jsme s díky odmítli. Sledující mapu a ukazatele jsme bez jediného zaváhání vstoupili do areálu kempu.
Check-in byl otázkou několika minut. Vytasili jsem se s číslem rezervace a na oplátku obdrželi klíč od stanu a mapku, abychom se neztratili. To se nám pochopitelně nestalo, ale díky plánku jsme si cestu zkrátili na minimum. Naším dvoudenním domovem byl klasický stan s podsadou (i když bez podsady) vybavený dvěma postelemi opatřenými matrací. Na ně jsme položili spacáky, batoh umístili mezi lůžka a vyrazili na pozdní večeři.
S každým navštíveným koutem kempu se mi vracely myšlenky na dva pobyty se Zdendou a Mírou. A udělalo mi moc velkou radost, že se kemp za ty dlouhé roky až tolik nezměnil. Večeři jsem zalil pivkem a po ní jsme se šli cournout po dalších, zatím nenavštívených, zákoutí kempu. Díky této procházce jsme zjistili, že na dnešní pátek je připravený program v podobě ohnivé show. A jelikož byl začátek za necelou čtvrthodinu, usadili jsme se na kamenech a čekali. Ani po dvaceti minutách čekání se plameny na jevišti neobjevily, ale ruch připomínající přípravy probíhal. Nevzdali jsme to a čekali dál. A vyplatilo se. Mladá slečna zahalená do černé a rudé se chopila úvodního slova. Omluvila se za čekání, ale to bylo prý způsobeno sluníčkem, které nechtělo zapadnout. Zkrátka nebylo dostatečné šero. Pak nám představila skupinu a popřála příjemnou zábavu.
Z repráků se hrnula dramatická hudba a dvojice žen poskakovala po place a s hořícími nástroji kouzlila. Zanedlouho vystřídal dámy muž, který byl s kreacemi daleko odvážnější a zkušenější. Bylo na co se dívat a kolikrát jsme tajili dech. Jejich vystoupení bylo až do konce provázeno bouřlivým potleskem. Tedy až do chvíle, kdy se mezi přihlížející vloudila účinkující s pokladničkou. To se dav rychle utišil a začal se rychle rozpadat. Lucka napjala všechny síly a prchajícím stádem se probojovala, aby několik mincí mohla skupinu podarovat.
I když se kemp ani zdánlivě nechystal ke spánku, my ano. Na vysedávání se sklenicí v ruce nebyli lidi ani nálada a my chtěli být odpočatí na zítřejší výlet.
Ráno jsme se vydali pro snídani. Jeden ze stánků nacházejících se v kempu nabízel možnost odkupu čerstvého pečiva a dalších potravin. Kromě jídla na první dnešní jídlo jsme se zásobili i na svačinu. A u stanu zažehli oheň (z plynového hořáku). Slavnostně jsme na vařič postavili turistickou konévku na vodu, kterou jsem dostal od Ježíška a která byla až doposud netknutá a stále zabalená. Oslavná chvíle trvala pouze několik minut. Pak jsem svým ladným pohybem, když jsem se zvedal, drknul do stolu a milou konvičku poslal neúprosně k zemi. Juchal jsem tedy pro vodu znovu a celý zapalovací obřad se opakoval. Druhý pokus byl úspěšný (protože jsem seděl metr od hořáku) a my si k snídani vychutnávali čerstvý čaj.
Dnešní výlet byl naplánován jako okruh, přičemž v polovině cesty stály Trosky. Kus cesty byl tedy společný tam i zpět. Po desáté hodině, vybavení dostatkem pitné vody a svačinou v batohu, jsme zamkli stan a vydali se z kempu po zelené. Ta nás protáhla zadem, kolem rybníka až k lázním Sedmihorkovým. Za nimi jsme se již vnořili do krásného skalního světa Hruboskalska. Protože jsme měli na výlet celý den a nebyli ničím časově tlačeni, cestu jsme si užívali a v prvních kilometrech se věnovali nejen turistickým stezkám. Tyčící se skály všude kolem rozhodně stály za naši pozornost.
Na civilizaci jsme opět narazili na Hrubé skále. Krásný zámek doplňovalo parkoviště, stánek se suvenýry a s občerstvením. Rozhodli jsme se věnovat kultuře víc než jen pohled skrz bránu. Usměvavá holčina nás z malé budky zkásla o poplatek za vstup a my prošli přes most na nádvoří. Z hradu byl dostupný park, nádvoří i několik vnitřních komnat. Všechno jsme si pečlivě prolezli a přitom zjistili, že Trosky jsou od nás v hodně velké vzdálenosti. Vlastně byly až úplně na horizontu, skoro nepatrné a špatně rozeznatelné. A to byla výborná viditelnost. Pochopitelně nás nic nepřesvědčilo k tomu, abychom od cestovatelského úmyslu upustili, ale museli jsme v tempu přidat.
Dále naše kroky sledovaly stezku červenou. Ta podle ukazatelů směřovala až k Panně a Babě. Největší část tvořila pěkná, šotolinová cesta (honosně pojmenovaná "Zlatá stezka Českého Ráje"), která sloužila i jako cyklotrasa. Naštěstí se nejednalo o žádnou dálnici, takže jsme nemuseli chodit za sebou, anebo uskakovat do strouhy. Lemována byla pochopitelně skalními útvary a zavedla nás na moc hezké místo. K Vidláku. Jednalo se o malý rybník a tábořiště. To nás ale nenadchlo tolik, jako malá chaloupka poskytující občerstvení. Zhltli jsme svačinu a připili si pivkem (Lucka malým, já velkým). Takto posilněni a krapet odpočatí jsme pokračovali dál, na poslední dva a půl kilometru. I když cesta nebyla již tak moc stíněna korunami stromů, dvojice věží na nás vykoukla až na samotném konci.
Zříceninu jsme si prošli, historii pročetli a úspěšné dosažení cíle oslavili točenou limonádou (a kávou). Při zpáteční cestě jsme si hned pod hradem dali ještě točenou zmrzlinu. Jak jsem již uvedl, návrat byl po trochu jiné trase a tak jsme místo skal okoukávali stavení. Bývá tomu tak, že cesta nazpátek je rychlejší a nebylo tomu jinak ani dnes. Před sedmou hodinou večerní jsme dorazili do kempu a svému tělu dopřáli lázeň. Tady jen uvedu, že i když mi Lucka důkladně popsala, jak vyzrát na složitost místních sprch, stejně jsem letěl nahý (jen s ručníkem kolem pasu) domluvit čudlíkům, aby mi pustily vodu. Čistí a navonění jsme se posléze odebrali na večeři.
Tu jsme si objednali v restauraci Skalák. I přes teplý večer jsme si sedli dovnitř. Abychom naší přítomností nerušili hudební vystoupení pána s kytarou. Z nabídky jsme si oba vybrali smažák. Bylo to nejjednodušší a nejrychlejší. Já, pochopitelně, jsem si dopřál i dvojici (anebo byly tři) pivek. Před jídlem, během něj i po něm jsme si povídali o výletu a plánovali nadcházející dovolenou. V našich hlavách totiž bujel plán, jak našim slečnám okořenit pobyt pod stanem a výlety. Ale o tom někdy jindy.
Spánek proběhl podle našich představ. Byla tma, byli jsme ve vodorovné poloze a nad sebou jsme měli střechu. Ideál. Ráno jsme pobalili, předali klíče a vypravili se na vlak. O jeho odjezdu nebylo nikde žádné pochybení. Navíc jsme se dozvěděli, kdo že mohl za gigantický výpadek. Překvapivě to chybná elektronka E13 z Katody Olomóc nebyla. Nasednutím do motoráčků začal konec našeho prvního a z mého pohledu velmi povedeného rodinného kempování. Jsem rád, že i přes prvotní nástrahy jsme jej realizovali dle původního plánu a budu rád, když se po roce zase někde s manželkou sejdeme. Tentokrát to ale bude s velkou pravděpodobností jinde.
