Jen z vlastního uvážení (omylu) jsem si tentokrát nechal doma i mikinu a vydal se na tůru v triku. Po chvilce (na železniční stanici) svého rozhodnutí trpce lituji a chvatně se pro ní vracím. Stejně jako pro dvojici pláštěnek pro naše slečny. Pochopitelně jsem se znovu zahřál, ba přímo zapotil a vzpomínal, kolik času jsme měli před odchodem. Vlak jsem naštěstí stihl. A ještě stihl lehce zmoknout. Z oblohy totiž začalo lehce pokapávat. Stejně jako předcházející den jsme se dopravili na příští zastávku a vystoupili na peroně stanice Špičák. Oproti včerejšku se zde pohybovalo daleko více lidí. A většina z nich mířila stejným směrem, jako my. Ještě více plno bylo pak v bikeparku. Lanovky byly v provozu a tak se po areálu prohánělo mnoho nadšených cyklistů.
V centru jsme zakoupili magnetky a turistické známky a do Špičáckého sedla pokračovali naprosto stejnou trasou jako v pátek. Během cesty maminka navodí pohádkovou náladu, takže se znovu pouštíme do fantasy hraní a holkám poodhalí místo, kde byla zakleta princezna (geniální lest). Od sedla se vydáváme po zelené, která nás zavede k hotelu Špičák (co se pojmenování týče, moc tvořiví tu obyvatelé nejsou). Tam jsme se znovu "náhodou" potkali s Janou a její Vanilkou. Více než náhoda nás svedlo dohromady přání Jany předat Lucce dárek k nedávným narozeninám. Takže od té chvíle nesla manželka v batohu kromě lahve s pitím a sušenek ještě čtyřsetstránkovou bichli. Ale konalo se překvapení a byla radost. Jana nám navíc doporučila místo, které bychom měli navštívit. Na trase jsme ho sice neměli, ale bylo nedaleko. Jednalo se o Osvěžovnu u pramene Řezné. Krmelec pro lidi uprostřed lesa. Jana ho popsala, jako tiché a kouzelné místo, kde jsou k dispozici limonády. Po chvilce jsme se rozloučili a šli každý po svém programu.
Napojili jsme se tedy na zelenou a po lehce zvlněné, asfaltové cestě šlapali zhruba dva kilometry. Dle davů, které jsme potkávali po směru, tak i v protisměru, jsme usoudili, že se bude jednat o velmi oblíbené místo. Ale proč jsme dost často potkávali mladé lidi s rýči a motyčkami, to nám nějak neštymovalo. Mapu jsme kontrolovat nemuseli. Stačilo sledovat lidský řetěz, který posléze zabočil do lesa. Ocitli jsme se na místě, které připomínalo rodinné setkání mafiánského klanu. Kolem velmi hezkého dřevěného posezení a několika neustále vodou naplňovaných nádob (částí upravených kmenů) postávalo a posedávalo mraky lidí. Propletli jsme se až k informativnímu letáku, abychom zjistili, kde to vlastně jsme (tím Vás nebudu zatěžovat).
Z kádě jsme si zakoupili dvě lahve limonády (příchutě si již nepamatuji) a po chvilce zase vyrazili. Přeci jen, tichý a prázdný les je pro nás příjemnější. Vrátili jsme se dva kilometry zpátky a pod kopcem se napojili na modrou stezku. Ta sice směřovala nahoru, ale díky příběhu, který jsme při stoupání s holkami rozvíjeli, to byla pohoda. Dorazili jsme na Pancíř. Vrcholu vévodila horská chata. A hned vedle ní byly umístěny dveře odnikud nikam. V našem podání to ale bylo tajuplné místo s jehož pomocí konečně ukončíme prokletí princezny. Do scénáře nám vstoupil i vítr, který při vyřčení kouzelné formule vytvořil svým foukáním ještě lepší atmosféru. Pak se ale vánek změnil ve vichr a občas káplo. Z tohoto důvodu a kvůli prázdnému břichu jsme se šli schovat do chaty.
Tam jsme k velké radosti nalezli zpola obsazený stůl, ke kterému jsme se ještě vešli. U servírky, jež se u nás zanedlouho objevila, jsme si objednali čtveřici polévek. Na nic dalšího jsme neměli finance. To kvůli nutnosti hradit pouze pěnezi. Polévka zahřála a navíc nám pomohla přečkat nehostinné počasí. Za okny se na chvilku počasí umoudřilo a my znovu vyrazili na cestu. Tentokrát červenou. Kromě hlavního cíle, totiž procházky, jsme měli ještě jeden menší úkol. Hledali jsme příhodné místo, kde bychom mohli tu polévku ještě něčím zajíst. A manželka místo našla. Po chvilce pátrání objevila přístřešek u pramene Úhlavy. Vydali jsme se tedy tam.
Počasí nás zkoušelo a nutilo nás neustále se zapínat, rozepínat, svlékat se a znovu oblékat. Ale pod stříškou posezení, kde jsme posvačili, jsme se nadobro smířili s tím, že bude chladno a nakonec dojde i na pláštěnky. Upravili jsme trasu, kterou jsme původně chtěli jít a po lehkém oddychu vyrazili napřímo domů. Našim slečnám nepříznivé počasí úplně nevadilo. A doslova nás uprosily, abychom se na jednom místě, které označily jako ideální pro stavbu domů pro skřítky, pozdrželi. Souhlasili jsme. Ale když pršení přešlo do slabého lijáku, stavbu jsme jim přerušili a pokračovali v cestě (velmi urychleně).
Dnešní výšlap jsme rozhodli ukončit v "Pohádce". Ne, nebojte se, nejednalo se o tajemstvím a krutostí opředenou Roubalovu usedlost. Tohle byl velmi pěkný a útulný penzion s bohatou nabídkou něčeho na zub. Terezka si dala palačinku, maminka utopence, Julinka a já výborný koláč. Ani v pití jsme nebyli zcela jednotní. Juli pila malinovku, Terezka horkou čokoládu, maminka si k utopenci dala nealko pivo a já si objednal kávu. A po dlouhotrvající chuti na vaječňák i ten. Posezení, stejně jako obsluha bylo tak dokonalé a příjemné, že se nám nechtělo pryč. Ale museli jsme. Naštěstí domů už to nebylo dlouho a nám jen stačilo seběhnout kopec.
Tak skončilo naše třídenní putování po jihočeském pohraničí. S místem a zážitky jsme se loučili velmi těžce, ale máme na co vzpomínat a při odjezdu jsme si slíbili, že se sem zase znovu a rádi vrátíme.
