Čekali jsme až do chvíle, kdy se ukázalo, že obě holek čepice zůstaly na stole a vzhledem ke slunečnému počasí by bylo více než žádoucí, aby je měly na svých hlavách. Jelikož se měl vlak dostavit za několik málo minut, musel jsem se pro pokrývky vydat klusmo. Stihl jsem to, ale pěkně jsem se u toho zahřál. Navíc jsme následně zjistili, že lehký sprint nebyl potřeba, neboť mašinfýra nehnal stroj právě na čas.
Svezli jsme se velmi krátce a vystoupili na zastávce Špičák. Tedy hned na následující. Maminka po výstupu vytasila mapu a bez jediného zaváhání nás dovedla na Špičácké sedlo. Z tohoto základního bodu jsme zamířili k prvnímu Šumavskému jezeru. Černému. Trasa, kterou Lucka vybrala, poskytovala nádherné výhledy na protější kopce. Díky dalekohledu, který byl v naší výbavě naprostou novinkou, jsme si mohli prohlédnout i naší chatu. Holky se hned od začátku výletu ponořili do svého fantasy světa a pokračovali ve svých rolích. Kochání zbylo jen na nás s Luckou.
Černé jezero, které jsem dlouho považoval za Čertovo, nebylo sice liduprázdné, ale vzhledem ke krásnému počasí a kouzelnému místu se nedalo divit. I když bylo chvilku před polednem, svačinu jsme nevytáhli. Tu jsme chystali až na druhé zastávce. Chvilku jsme si u jezera odpočali, oko potěšili a za chvilku pokračovali dál. Vyrazili jsme po rovné (horizontálně), ale zato velmi prudké, žluté stezce Českem. Když napíšu, že na jednom kilometru jsme vystoupali 150 metrů, nezní to tak hrozně. Ale věřte, anebo ještě lépe - vyzkoušejte, bylo tomu tak. Velkým zadostiučiněním nám byl fakt, že jsme nefuněli sami, ale naprosto každý, kdo šel stejným směrem. Pochopitelně těm protijdoucím bylo příjemně.
Na konci stoupání nás přivítal rozcestník, který nabízel zkratku na Špičák. Vrchol, který jsme chtěli také navštívit. Bohužel jsme se u něj ocitli mimo termín, kdy je průchod povolen. Nebezpečí lavin sice nehrozilo, ale chtěli jsme jít holkám příkladem a zákazy neobcházet. Pokračovali jsme tedy stále po červené, která se naštěstí snášela zase dolů. A kdo by se nadál, že tam na prašné a kamenité stezce potkáme kamarády? Spokojeně si vykračujeme, pod nohy koukáme a najednou zahlédneme ťapat malého, usměvavého bílého psíka s hnědými flíčky po těle. Vypadala úplně jako Vanilka. A hned za touto nádhernou psí slečnou proti nám do kopce vyšlapuje Jana. I když jsme věděli, že se ve stejném termínu budeme nacházet na stejném místě (jako u Železné Rudy), tohle byla čistá náhoda.
Samozřejmě jsme se zastavili, přivítali a prohodili několik vět. Jana tam byla se svou kamarádkou Terkou. A předchozí den absolvovali výlet, který my máme plánovaný na zítra. Dále jsme si popsali ubytování, zážitky z cest a ubezpečili se (navzájem), že zbytek trasy už není tak náročný. Kolemjdoucím jsme nepřekáželi a jen je zdravili. Ale v šoku jsme byli z několika cyklistů, kteří se řítili nahoru a v rámu jim chyběl motor.
Po společné fotce jsme se rozloučili a pokračovali každý svým směrem. My jsme to měli (prozatím) pohodlnější, neboť nám pěšina pod nohama stále klesala. Než jsme dosáhli druhého, tedy Čertova jezera, procházeli jsme přes líbivé dřevěné mosty a holky ochutnávaly z pramenů, které zde vytékali. Bohužel jsme se pohybovali otevřenou krajinou. Všudypřítomné seschlé pařezy napovídaly, že dříve to nebyla planina, ale les. Asi jediný smutný pohled. Pak se nám otevřel pohled na Čertovo jezero.
A protože bylo něco málo po jedné hodině odpolední, našli jsme si shluk kamenů a vybalili své zásoby. Hlad byl již tak silný, že nám nevadilo se dělit o Šumavskou vodní plochou s dalšími několika tisíci (samozřejmě přeháním) návštěvníky. Počet hlav mi nevadil. Spíš to, jak někteří lidé nerespektovali zákazy a příkazy týkající se chování chráněné krajině. Například, že není povolené cachtat si ve vodě nohy. Po přestávce jsme udělali oproti původnímu plánu lehkou změnu a následovali stále žlutou turistickou značku.
Holky do svých her na víly a elfy zapojily i mě. Maminka odolala, ale já jsem v sobě našel dávné šílenství v podobě hraní her na hrdiny. Do zcela jiné role se Terezka položila ve chvíli, kdy jsme potkali dva starší cyklisty. Pána a paní. A ta si papírovým kapesníkem šmudlala odřeninu na noze. Terezka nabídla svou pomoc a přispěchala se svou lékárničkou. Během odborného ošetření (vyčištění rány a její dezinfekcí) nabídla pacientovi svou sadu obrázkových náplastí. Cyklistka si nechala na zranění nalepit hrošíka a hned po propuštění od mladé lékařky pokračovala v jízdě.
Ze žluté stezky jsme přešli u rozcestníku s popisem "Špičák - jezerní cesta" na modrou. Ta bohužel opět vedla strmě nahoru. Proto jsme si slíbili, že nahoře dáme zaslouženou odměnu v podobě zmrzliny a pití v místním bistru (otevírací dobu jsem ještě ten den ověřoval na internetu). Tentokrát nejen holky nutily své nohy k chůzi (dokonce Lucce přestaly fungovat hodinky). Aby taky ne, když jsme šli po sjezdovce (navíc červené, co se náročnosti týče). Ovšem turistické značení bylo tak zavádějící a zmatené, že jsme zvolili, ještě náročnější cestu. Ukryli jsme se do stínu stromů a stoupali po singletracku. Nebezpečí, které nám hrozilo s jedoucím kaskadérem, jsme nevnímali. Naplno jsme se soustředili na překonávání kamenitých pasáží, vysokých schodů (z pohledu cyklistů dropy) či klopených zatáček. Zhruba v polovině tratě jsme zjistili, že tenhle výstup by nás stal daleko víc sil, než jsme v sobě měli a tak jsme znovu přešli na okraj sjezdovky, který sousedil s lesem. Jako první vyběhla na vrchol Julinka, která to chtěla mít rychle za sebou.
Když jsem k vlekům dofuněl i já, našel jsem jí s posmutnělým pohledem sedět na lavičce. Sklesle mi oznámila, že občerstvení je zavřené. Nemohl jsem věřit svým uším a začal lomcovat klikou kiosku ze všech sil. Marně. Dcera říkala pravdu. Provoz začíná až následující měsíc. Stejně smutně reagovaly i zanedlouho dorazivší Terezka s Luckou. Zmocnil se mě vztek. Vytáhli jsme tedy všechny zbylé potraviny, které se v batůžku nacházely a udělali znovu další pauzu spojenou se sváčou. Naštěstí Lucka přibalila i malý sáček s bonbony, na kterých si holky smlsly. Při prozkoumávání okolí dalekohledem se manželka zmínila o tom, že naproti je k vidění růžový zámek, kam půjdeme zítra osvobodit zakletou princeznu. Geniální tah - příprava dětí k zítřejšímu výstupu na Pancíř. Protože jsme se chtěli vyhnout té hrozné cestě po sjezdovce, dolů jsme se pustili po běžkařské trati a následně lesní stezce, která nás dovedla na silnici a dál ke Špičáckému sedlu. A tam jsme to velmi dobře znali. Tentokrát jsme se ale zdrželi. Holky dostaly zaslouženou zmrzlinu (pohár) s bezinkovou limonádou, já jsem se odměnil pivkem.
Cesta domů byla známá a na krásné louce jsme se s Luckou na chvilku posadili a nechali holky, aby se ještě vyráchali v brodě pod kopcem. K večeři jsme si doma udělali špagety. A je pravdou, že po tak náročném dni chutnaly úplně jinak. Večer jsme zakončili sledováním Her bez hranic (ze záznamu - žádný aktuální díl). A zhasínali jsme kolem desáté. A dnešní statistika? Celkem jsme nachodili nějakých 19 km a nastoupali něco přes šest set metrů.
