Lucka pečlivě prozkoumala okolí a naplánovala tři výlety. Na každý den jeden. První, seznamovací, byl okruh po blízkém okolí chalupy. Na den následující připadla návštěva dvojice Šumavských jezer a výstup na Špičák a uzavírala to procházka na vrchol Pancíř. Ale to už hodně předbíhám a tak mi dovolte vrátit se zase na samotný začátek našeho dobrodružství, do prvního květnového dne. Právě ten jsme netrávili dlouhým lenošením a užíváním si komfortu (postele), ale vyskočili jsme v sedm ráno na hlasitý pokyn budíka. Balení včera připravených věcí nebylo nic zdlouhavého a vzhledem k objemu, ani nic logisticky náročného. Kromě Výletníčka, plyšového tučňáka, který se stal maskotem našich výletů jsme přibalili i vak na vodu (camelbag). Opět jeden z geniálních manželčiných nápadů, jak se posléze ukázalo.
Nasnídali jsme se, na zavazadlech zatáhli zip a přemístili se do auta. Na slepo, tedy bez navigace, jsme dojeli až k Plzni, kde jsme na osmdesátém kilometru sjeli z dálnice a v Klatovech absolvovali nakupovací zastávku. Nákup by se dal označit s jistou nadsázkou jako "malý", nicméně jsme v taškách vlekli všechno, abychom celý víkend měli co jíst. Hlavním artiklem bylo pečivo. Když se rovné a přehledné silnice změnily na klikaté serpentiny neustále stoupající a hned klesající, tušili jsme, že budeme brzo na místě. A také že ano. Projeli jsme kolem cedule s nápisem "Brčálník" a za chvilku parkovali na vytyčeném místě. Vyzvednutí klíčů z bezpečnostní schránky muselo proběhnout nadvakrát. Obě dcery potřebovaly zažít ten uspokojivý pocit, když zámek po zadání správného kódu cvakne, víko povolí a ony spatří tajemný obsah.
Daleko složitější to však bylo s nalezením pokoje. Emailem jsme sice obdrželi velmi podrobné instrukce, jak se pohybovat po budově, ale i přes to vedly naše kroky zprvu špatně. Výtahem (ano, i výtah tam byl) jsme se nechali vyvézt až do nejvyššího (druhého) patra a tam chvilku bloudili. Protože nebyly ani jedny dveře označeny číslicí, nechtělo se nám zkoušet vyzvednutý klíč ve všech zámcích. Znovu jsem si tedy přečetl návod na cestu do pokoje a zjistil, že stojíme špatně. Naše cimra se nachází v přízemí. Posledním oříškem, který nakonec rozlouskla Lucka, bylo ověření, jestli dveře vyzdobené velikonočními motivy vedou do našeho ubytování. Bylo tomu tak a my jsme vstoupili.
Náš pokoj byl přesně takový, jaký měl být, abychom si dobrodružství ještě více užili. V otevřeném prostoru se nacházela dokonale vybavená kuchyňka, jídelní stůl, rozkládací gauč a palanda. Tu pochopitelně zabraly holky. Co ale naše dcery dokonale okouzlilo, bylo sezení na širokém okenním parapetu. Dostatek světla, linoucí se zvenku poskytoval dokonalost čtenářskému koutku.
Po krátkém, zato velmi intenzivním zabydlení jsme se naobědvali. K tomuto účelu Lucka předcházejícího dne pekla sekanou, která byla podávána s čerstvým, Klatovským pečivem. Lehká pauza na vytrávení byla vyplněna přípravou na výlet a přeskládání obsahu batohu. Také jsem zjistil dvě ne zrovna příjemné skutečnosti. Zaprvé jsem doma zapomněl desky s přípravami výletů (v kolik nám jede vlak, jaká bude trasa a další podrobnosti) a v emailu jsem nalezl zprávu. Vlastně přesněji řečeno výzvu. K uhrazení pokuty za neoprávněné parkování. I když druhá patálie byla o poznání horší, obě měly něco společného. K jejich vyřešení jsme potřebovali přístup k internetu. A to byl trochu problém. Penzion byl patrně koncipován jako protiradiační ochrana a signál k nám nepronikl a veřejně nabízená bezdrátová síť neposkytovala internet. Nenechali jsme si však pokazit den. Dnešní trasu zvládneme, následující také a pokuta jistojistě pár hodin počká.
Vykročili jsme po žluté, která nám procházela kolem domu a začali lehce stoupat. Minuli jsme křižovatku a stoupání přidalo na náklonu. Po jednom kilometru se holky se zoufalostí v očích zeptaly, kdy přijde konec. Manželka mrkla do mapy a potěšila je. Klesání nastane právě teď, protože jsme zapomněli odbočit a jdeme špatně. Otočili jsme se tedy na podpatcích, přesunuli se na druhou stranu silnice a s úsměvem na tváři (my dospělí) jsme pokračovali ke správné trase. Holky pookřály poté, co jsme procházeli skrz pohádkovou louku. Ve skutečnosti to byl malý travnatý plácek, na kterém odpočívalo spousta pohádkových postaviček. Rákosníček hlídal vodní pramen ze kterého se naše ratolesti napily.
Dál nás cesta, stále jdoucí skrz les, dovedla k železničnímu mostu, pod kterým jsme, za vydatného houkání, prošli. Poučeni z prvotního zabloudění jsme si neustále kontrolovali trasu s orientačními body. Dalším takovým bodem byl rozcestník "Úhlavský luh" následovaný vodní elektrárnou "pod Černým jezerem". My s Luckou jsme obdivovali krásy lesa a užívali si volna, holky se vtělily do víl a užívaly si procházku po svém. Nastalo další stoupání a holkám vílí motivace došla. Naprostou prioritou se stalo zjišťování, kolik jsme toho ušli, kolik kilometrů nás ještě čeká a za jak dlouho tam budeme. Trapné rodičovské odbývání nepomohlo a tak jsme se pustili do vyprávění vtipů. To na potřebnou dobu pomohlo. Vystoupali jsme na hlavní silnici, která se křížila s lesní cestou. Ta nebyla až tak obdivuhodná, jako tekoucí potok vedle ní, který v pravidelných rozestupech přecházel do menších vodopádů. I když byla cesta znovu do kopce, příroda nám kouzlila před očima nádhery a na fyzickou zátěž jsme nemysleli. Jedním z vodopádů byl u Černého potoka, pak následovala Černá strž. A vzhůru nakloněná cesta nesla celkem netradiční název "Kávová".
Asi nikoho nepřekvapí, že k setkání s jinými turisty moc nedocházelo. Což nám samozřejmě tolik nevadilo. Když jsme se ocitli u památníku Julia, zjistili jsme, že jsme se opětovně odklonili od původní trasy. Lesní pěšinu, kterou jsme se měli přibližovat k ubytování, jsme minuli a pokračovali stávajícím směrem. S maminkou jsme provedli krátkou poradu, plán upravili a nenechali na sobě nic znát. Holky tak náš omyl neodhalily. Navíc u hotelu Špičák, který se nám připletl do cesty, obdržely jako odměnu zmrzlinu. Obsluhu jsme kromě potěšení pro děti požádali ještě o doplnění vody. Nádrž na mých zádech byla téměř prázdná a my tušili, že na těch pár kilometrech, které nás ještě čekali, by nám chyběla.
Nalezení žluté trasy, po které jsme měli pokračovat, nám u velké křižovatky dalo hodně zabrat. Rozcestník neinformoval o směrech zrovna přehledně a tak jsme museli na pomoc přizvat dokonce GPS. Sledováním pohybující se tečky naší lokace jsme určili, že správná žlutá je až ta druhá, nejdoucí po hlavní, ani ne do kopce, ale ta, která se schovává v porostech. Nastalo klesání. Nejdřív lesem, poté po nádherné louce, z níž bylo vidět kam až oko dohlédne. Pod loukou byl brod širokého potoka, kde jsme museli na chvilku zastavit. Holky se dožadovaly pár minut ráchání a cákání. My jsme pochopitelně nebyli proti.
K domovu nás dovedla po několika stech metrech krásná pěšina. Celkových 13,5 kilometru jsme pohodovým tempem a zastávkami šli od půl druhé do šesti. Doma se holky uvelebily na okně a já s Luckou a kafíčkem šli na venkovní schody chytat signál a řešit neodkladné. Naplánování trasy na zítřek zabralo Lucce jen pár minut. S přihlášením do datové schránky (kde si pokuta hověla) to bylo horší. Ale po pár desítkách minut snažení jsem se tam dostal. Nepříjemné zjištění bylo, že pokuta se mezitím rozmnožila a ve schránce na mě čekaly již dvě. A navíc byla datována na začátek předcházejícího měsíce.
K večeři jsme měli chléb, který začínal pomalu docházet a bylo nám jasné, že s ním do konce pobytu nevydržíme a sekanou. Já si znovu udělal kávu. V pokoji jsme totiž měli pískací konvičku. A tak jsem dosti často hledal, co komu uvařit. Po večeři se holky oddali hraní her. V šuplíku postele našli erární deskovky, ze kterých si vybrali Smolíčka, Z pohádky do pohádky a nakonec sfoukli i několik partií Dobble. My s manželkou jsme si povídali a radostně vzpomínali na dnešní fajn den. Do postelí jsme si zalezli chvilku před desátou. Zítra nás čekal celodenní výlet a museli jsme se na to pořádně vyspat. Protože byl pokoj vybaven opravdu temnými závěsy, stačilo jen zatáhnout a z pokoje zmizelo jakékoliv světlo. A to spánek přivolá jedna dvě.
