Otázka rozšíření rodiny se znovu začala vznášet ve vzduchu několik měsíců nazpět. S Luckou jsme vedli tu a tam (vždy bez našich cácorek) dialog a hledali živého tvora, který by u nás byl spokojený a nám by se líbil. Začali jsme rybičkami a přes různé drobné hlodavce se dostali až ke králíkovi. Ale na každém zástupci živočišné říše bylo něco.
Rybičky se nedají mazlit. Jako terapeutický prostředek, anebo stimul pro uspořádávání myšlenek dobrý, ale pro energické děti nepřijatelné. Křeček dělá rambajs v noci, morče smrdí a králík potřebuje hodně místa a kouše kabely. Myška je dobrá pro výrobu elektrické energie. Ke stejným úvahám jsme se dopracovali pokaždé. Jednoho dne však na seznam prověřovaných přibyla i želva. A navíc v přítomnosti Terezky. A ta se toho chytila a nepustila. Dokonce svou touhu podtrhla tím, že si k narozeninám nepřeje nic jiného, nežli malinký plaz s domečkem na zádech. I knihu o chovatelství jsme měli doma a Terezka jí rozečetla (jen pár stránek).
Začalo být jasné, že nadšení není jen krátkodobé pominutí smyslů a Terezka si domácího mazlíčka opravdu hodně přeje. Ale co bychom to byli za svědomité rodiče, kdybychom na to bez jakýchkoliv podmínek kývli a želvičku si po pár dnech pořídili. S Terezkou jsme tedy uzavřeli dohodu a vytvořili finanční plán - pořízení zvířátka a potřebného vybavení totiž není zrovna levnou záležitostí. Terezka si přispěje ze svých zdrojů na kamaráda a polovinu terária. A my, pokud během dvou měsíců předvede osobní změnu v některých problematických ohledech (jako úklid a rozvrhování času), uhradíme chybějící částku. Terezka na návrh nadšeně kývala.
A k našemu velkému překvapení se Terezka snažila. Co si ráno odnesla do školy, to odpoledne přinesla, z postele vyskakovala s elánem a oblečení na židličce taky nepřipomínalo zmuchlanou kouli. Se stejným nadšením pokračovala i v dalších dnech. Bylo vidět, že o nového rodinného příslušníka opravdu stojí.
Maminka si začala studovat naučnou literaturu. A v krátkých reportech mi nabité znalosti předávala. Tak jsem se dozvěděl, že želva je společenský tvor, samotu nese velmi špatně a dlouhodobé odloučení od živého tvora může způsobit závažné zdravotní komplikace. Z toho vyplynulo, že místo jednoho želvíka budeme mít dva. Informací týkajících se života chodilo opravdu hodně.
Narozeniny našich dcer se blížily, lhůta pomalu končila a Terezka nervózně pátrala po výsledku svého snažení. Jestli se Ferda, jak si ho pojmenovala (pro holčičku měla vymyšlené jméno Maruška) u nás objeví, či nikoliv. Nadpis článku prozrazuje, že Terezčino snažení bylo úspěšné a zcela zaslouženě nás přesvědčila o tom, že se dokáže změnit, pokud o něco stojí. Bylo rozhodnuto. Lucka brouzdala chovatelským internetem (o zverimexech jsme neuvažovali) a našla několik chovatelů. Na své dotazy dostala ne vždy uspokojivé odpovědi a největší důvěru v nás vzbudil pak Kmoch od Českého Brodu. Slovo dalo slovo a chovatel si pro nás vyhradil poslední nedělní odpoledne měsíce května.
Pětadvacátého jsme zastavili před chovatelovým domem a zazvonili. Po krátkém představení a zdvořilostní konverzaci pan chovatel rozprostřel po stole asi desítku želviček (se startovními čísly na krunýřku) a začal nám o vyprávět o jejich chovu. Zatímco my jsme napjatě poslouchali každé jeho slovo, drobní tvorečkové se začali náhodně pohybovat po desce stolu a zkoumat jeho povrch. Hned v úvodu jsme se dozvěděli, že želvy jsou stvoření učenlivá, zvídavá, opravdu hodně rychlá, rozeznávají barvy, mají rády pestrou škálu chutí a někdy i dost vybíravá. Co si oblíbily před týdnem a zuřivě vyžadovaly, dnes se toho ani nedotknou. Jednoduše se toho přejí.
Holky dostaly od pana chovatele důležitý úkol. Mají pečlivě prozkoumat každou z producírujících se želviček, pomazlit se s nimi, prohlédnout si je a pokud to nebude zrovna ta pravá, mají jí vrátit do přepravky. Holky se toho zhostily opravdu poctivě a jediný chodící krunýř neušel jejich pozornosti. Jejich srdce si získala želvička s třicítkou a padesát sedmičkou na zádech. Následovalo papírování. Ke každé želvičce náležely čtyři listy dokumentace. Želvičky jsme schovali do vystlané papírové krabice, převzali terárko s vybavením, nafasovali krmivo a podestýlku a nastrkali to všechno do auta. Noví členové rodiny byli usazeni na čestném místě, mezi Julinkou a Terezkou. Cesta, i přesto, že byla doprovázena dešťovými kapkami byla radostná.
Během jízdy proběhla diskuze, jak se druhá želva bude jmenovat. Jelikož je pohlaví u těchto tvorů možné s jistotou určit až ve třech letech života, hledali jsme pojmenování hlavně líbivé. Ferdík, jak jsem již zmínil, byl vybrán už dřív, ale třicítka se ještě nejmenovala nijak. Navrhovaní byli Kája, Péťa anebo Žofka. Maminka si ale všimla, že na bříšku má želva malou černou tečku. A tak jsme jméno našli. Bude to Beruška.
Prosklený domeček jsme umístili k holkám do pokojíku, nainstalovali elektrické vymoženosti a zbytek večera věnovali pozorováním našich drobečků. Ti změnu adresy vyřešili po svém. Po chvilce se zahrabali do vlhkých pilin a zmizeli nám pod nimi.
V pondělí, co všechny mé holky odešly za svými povinnostmi, jsem zůstal s Beruškou a Ferdíkem doma sám. A i přes to, že s námi nebydleli nikterak dlouho, jsem se o ně začal bát. Chodil jsem je po pár minutách pozorovat, jestli žárovka svítí, jestli se hýbou, jestli tam mají teplo, jestli tam mají vlhko. A můj strach narostl do obřích rozměrů, když jsem na pilinách ani po deváté hodině neviděl Ferdu. Zoufale jsem telefonoval manželce a situaci jí vylíčil. Nakonec jsme dospěli k rozhodnutí, že Ferdu sprostě vyhrabu. Chvilku pátrání mi to zabralo, ale Ferda se nakonec našel. A i když neumí mluvit, jeho vyjevený výraz mluvil za vše. Byl naštvaný, že jsem ho vytrhl ze spánku. Mě se však ulevilo.
A od té doby tu žijeme v šesti. A každý den pozorujeme ty drobné živočichy, jak jsou šikovní. A máme z nich radost.