Když jsem v úvodu zmínil svižnou přípravu, je potřeba to brát trochu s nadhledem. Od chaty jsme vyrazili o půl desáté. Po vydatné snídani (ke které jsme vyfasovali vrchovatý talíř koláčů), ranním pozdravením (z kterého si holky přinesly opět bohatou nadílku) a přípravou materiálu. Kromě termosky s čajem by se mohli hodit dvoje rukavice, dvoje fusekle a gumoví medvídci. Záznamové zařízení pochopitelně nezmiňuji. Dokumentace našich stylových póz na lyžích je samozřejmostí.
Jiřinka nastoupila do školy (ne od osmi, ale až od deseti), Radek začal brázdit sníh a my jsme hledali půjčovnu sportovního náčiní. Od pokladny, kde jsme informaci získali, jsme putovali nějakých sto metrů k malému prosklenému vchodu, před kterým postávali asi čtyři lidi. S Luckou jsme na sebe mrkli a oba doufali v to samé. Snad mají ještě dostatek dětských prkýnek. Bohužel u čtyř lidí před námi to neskončilo. Sotva půjčovnu opustil spokojený párek, dostavila se k chumlu čekajících německá parta a položila do pléna otázku, zdali máme rezervaci a ukazovala nám papírek. Jakmile vykoukla hlava jednoho z personálu, papírek byl vtisknut do jeho ruky a mluvčí skupiny vešla dovnitř.
Nakonec jsme se dočkali a mladíkovi přednesli svůj požadavek. Dvoje lyže pro naše dcery. Zřejmě byla žádost až příliš komplikovaná. Pracovník se nás dotázal ještě dvakrát. Na výšku manželky a jestli budeme chtít i helmy. Nakonec se nechal přemluvit k faktu, že nic dalšího, nežli dvoje lyže nechceme a my mohli odejít lyžovat.
U pokladny, při kupování celodenní permice, jsme si museli taktéž chvíli postát. I zde se před našim příchodem vytvořila fronta. Tentokrát ale žádná rezervace nepředběhla a my po chvilce připínali lyže a nechali se vyvézt k hornímu konci vleku. Pochopitelně jsme na trati zanedlouho objevili Radka a jezdili i s ním. Holky zanedlouho jezdili na kotvě sami, stejně jako na sjezdovce. Z jejich výrazů bylo patrno, že jsou nadšeny a že si jízdu užívají. A nejen z výrazů, ale i z jízdy. Maminka si jezdila také podle svého a i ona vypadala spokojeně.
Jídlo jsme vyřešili v poledne společným obědem v místní restauraci. Radek pohotově vypátral částečně prázdný a částečně uvolňovaný stůl a pro naší početnou skupinu jej zabral. Protože bylo jídlo výborné a porce štědré, narvali jsme se. Já navíc dojídal po slečnách. Při ukončení stolování jsem se trochu unáhlil a Radka nenechal ani dopít. Ale snažil jsem se co nejrychleji uvolnit místo přicházejícím. Bohužel můj dobrý úmysl uvolnit své místo nakonec vyzněl, že chci zvednout všechny sedící. Odfuněl jsem na sjezdovku a modlil se, aby kotva udržela mě a já oběd. Naštěstí ano.
Po několika sjezdech jsme se s Radkem pustili do průzkumu druhé sjezdovky. Barevně byla označena stejně, délkou také, ale chtěli jsme prostě vyzkoušet, jestli tam není sníh víc sněhovatější. Po krátkém přejezdu jsme zjistili, že sníh je tam naprosto stejný, jako všude. Ale pár jízd jsme na druhé lajně zvládli. Ale popravdě, bylo to sice rychlejší, ale zato kratší. A nebyly tam hrbolky. Jen malé skokánky, které jsem párkrát vyzkoušel. Takže jsme juchali zase zpátky.
U nejmenších holek nabírala jízda na rychlosti, odvaze a intenzivnosti. Zdlouhavým obloučkům daly vale a pádily to šusem. A ještě k tomu přes dva páry velkých hrbolů. Ale zvládaly to. Žádné pády (které bychom zaregistrovali) se nekonaly. Ale svištění nepříslušelo jen dcerkám. Stejně krásné jízdy předváděly i maminka s Jiřinkou. Pokrok musel být po zásluze odměněn a proto jsme se stavili na horkou čokoládu, kávu a džbán vody. Díky tomu vznikla u našeho stolu konzumace alá "jednu whiskey". Pochopitelně se nejednalo o nabádání nezletilých ke konzumaci alkoholu. Jen jsme si posílali po hladké dřevěné desce stolu sklenici naplněnou vodou a najednou jí vypili. Naštěstí jsem panáky naléval z poloprázdného litrového džbánku, takže se nikdo z kovbojů moc nenalil.
Odpolední lyžování bylo protkáno několika dlouhými zastávkami vleků. Co se přesně stalo jsme nezjistili. Ale k radosti čekajícím anebo i vlečeným to moc nepřidalo. Fronty počaly u nástupu narůstat. Kromě zpomalení na mě měly nepříznivé dopady i pokusy předbíhajících o mou ignoraci. Malými, píďalkovitými přísuny se ze zadních pozic dostali přede mě. Mé, někdy slyšitelné, drmolení dost často ignorovali. Někdy mi navíc přejeli lyže. Moje radost z lyžování začala krapet klesat. Kdy přesně chceme opustit areál jsme nevěděli. Ale ve chvíli co holky (naše dcery) popadaly na vleku, protože se jim překřížily lyže, byl nejvyšší čas. Posbírali jsme vybavení i lidi a odjeli domů.
Julinku s Terezkou jsme ihned po příjezdu poslali (k jejich nevoli) do sprchy. V pyžamkách zasedli ke školním povinnostem a začaly zpracovávat informace o lidském těle. Terezka zkoumala lidská žebra, Julinka dýchací soustavu. Naštěstí internet je plný moudrostí, takže posbírání poznámek nedalo velkou námahu. Samotné přepisování do smysluplných vět už ano. Lucka nechala vědecký kroužek svému osudu a šla nám dolu připravit večeři. S poslední dopsanou větou se znovu objevila ve dveřích a volala nás k talířům. Kromě připraveného jídla jsme nalezli ve spodním patře taky nehoráznou zimu (zhruba 16 stupňů).
V rámci zahřívání nám po jídle začaly holky tancovat. Nás to sice jen potěšilo, ale dcerky po chvilce rozepínaly mikiny. Když se objevila Helenka, mezi mládeží proběhlo několik partií dámy. A když se objevila Jiřinka s Radkem, slupnul jsem další koláče (a prý pořád ještě byly pro Aničku s Martinem). Konverzace dospělých zabloudila kromě klasických témat (vtípky a veselé historky) i k plánování vody, hor a svatby. Zcela právem Radek upozornil na to, že Čechy jižní a severozápadní jsou sice hezký lán naší země, ale z Jeseníků je to přeci jen pár hodin jízdy. Zkoumali jsme tedy i zeměpis a hledali alternativy vzdálené pro oba tábory zhruba stejně. Až do pozdního večera jsme se k ničemu nedobrali. Já jsem pochopitelně s žádným přínosným návrhem ani přijít nemohl. Zaprvé je pro mě vlastivědný obor dost neznámý a zadruhé jsem obdržel k tomu plánování sklínku Metaxy a pivíčko.
Brzo nad ránem jsme byl vytržen ze spaní mohutným dupáním. Nebyl jsem schopen určit, jestli si někdo na hory přivezl slona, anebo předcvičoval spartakiádní sestavu. Když hluk ustal, nedostal jsem šanci ještě spočinout. Julinka se probudila a byla tak hodná, že mi četla pohádku a důsledně dbala na to, abych si poslechl její každé slovo. Naštěstí alespoň oči jsem mohl mít přivřené. Za roztaženými závěsy jsme nalezli mlhu a neproniknutelné bílo. Dnes to na slunný den opravdu nevypadalo.
Přemýšleli jsme, co podnikneme. A zjistili jsme, že půldenní Klínovec nás vyjde jen o pár stovek levněji, než celodenní. A to se nám k pokročilé dopolední hodině opravdu nechtělo. Manželka zapátrala a během chvilky objevila (s lehkou nápovědou od Helenčiny maminky) sjezdovku Velflink v Perninku. Podle fotek a ceníku to bylo rozhodně lákavější. Druhá část osazenstva souhlasila, tak jsme se po snídani (a fasování) vydali k novému ski areálu. Parkoviště zelo prázdnotou, oba dva vleky (rozdělené menším ostrůvkem ze stromů) byly v provozu a lidí jak šafránu. Vypadalo to nadějně. A také že ano. Pořídili jsme permanentky a šli si chytnout vlek.
Vpravo byl kříženec kotvy a pomy, vlevo čistá kotva. I když byl na zařízení patrný více než desetiletý (nepřetržitý) provoz, tažný mechanismus fungoval spolehlivě. A ukrutně pomalu. Jízda nahoru trvala i s čekáním zhruba deset minut, dole byl člověk za pár vteřin. Nějakou dobu jsem na sjezdovce vydržel, jezdil po pravé i levé straně. Ale pak mě to omrzelo. Nevěděl jsem, co dělat. Juli s Terezkou jezdily sami a navíc se potkaly s Helenkou, Lucka a Jiřinka si jezdily podle svého a Radek kličkoval mezi tím vším. Přemýšlel jsem, jak zbývající čas do odjezdu vyplním. Tak jsem si sednul na trpasličí lavičku (kolena jsem měl pod bradou) a pozoroval cvrkot kolem pokladen a bistra. Lidi si chválili gulášovku a vychutnávali pivko.
Sám jsem posedával jen krátce. Za chvilku se objevil Radek, Jiřinka a pak i Lucka. Posvačili jsme, holkám, které stále jezdili na plný plyn doplnili energii a přemýšleli, co dál. Ve dvě hodiny padlo rozhodnutí. Žádný z přítomných (dospělých) neměl neochvějné nutkání zůstat. Takže jsme z vleku posbírali holky a vyrazili na chatu. Na oběd jsme se stavili opět v Abertamském bistru. A s velmi silnou gastro-demencí po příchodu na pokoj s Luckou zalezli do postelí a na hodinu vytuhli. Našemu okamžitému usnutí pomohla i reprodukovaná hudba. Z repráku totiž zněl relaxační klavír. Dcerky si u stolu užívaly přísunu elektronické zábavy. Zasedly k miniaturním digihrám a novodobým tamagotchi. Odpočinek skončil krátce před čtvrtou hodinou odpolední. Hned poté, co jsme opět procitli a Lucka podala report Aničce, vžil jsem se do role učitele a holkám diktoval příklady (jak z mateřského jazyka, tak i z počtů). Lucka nám odešla připravovat večeři. Tentokrát vskutku sváteční. Na talířích jsme totiž posléze objevili obložené chlebíčky (chleby).
Až do příjezdu Aničky a Martina jsme se s Jiřinkou a Radkem věnovali povídání. Ano, pořád bylo o čem si povídat. Aničce jsme u nás vybudovali a připravili ležení. Až do pozdních večerních hodin jsem nedělal nic jiného, než že jsem věnoval chlapským důležitostem.
Poslední, sobotní ráno, začalo pohledem skrz okno. Bylo sice krásně, nebe modré, ale po sněhu na střechách nebylo ani památky a i bez teploměru jsme věděli, že se citelně oteplilo. Opět tu byla snaha o včasné opuštění základny. A opět se to nepovedlo. Překvapivě se čekalo na nás. Takže plánovaná půl desátá minula a my jsme ještě seděli v teplácích u stolu. Abychom alespoň trochu odlehčili našim peněženkám (o necelé pětikilo), rozhodli jsme se pořídit skipasy elektronickou cestou. Pustil jsem se do vyplňování sáhodlouhého formuláře a pořídil šest celodenních permanentek. Martin s Aničkou si vstupenku zajistili sami. Vyrazili jsme na Klínovec s velkým očekáváním, že si krásně zalyžujeme.
Opak byl ale pravdou. Prvním indikátorem, že je něco jinak byly narvané parkoviště. Jedinou možností, kde jsme mohli zanechat vozy, se ukázal ten nejvzdálenější plac. A i ten se povážlivě plnil. Nasoukali jsme se do výstroje a vydali se na cestu. Mé kotníky opět volali o pomoc, ale nebyla jiná možnost. Cestou jsme procházeli kolem nekonečných šňůr čekajících. Na půjčovnu, na občerstvení, na pokladnu. Teplo vytvořilo na chodníku kašovitou břečku, která nám chůzi ještě víc znesnadňovala. Vrchol mého naprostého zklamání přišel ve chvíli, kdy jsem objevil masu čekající na vlek. A ještě si při tom nabyl tlamu, protože jsem uklouzl na jediné ledové plotně, která se na cestě nacházela. Moje nálada se nezvratně zakabonila strašným způsobem.
I přes to jsme si vystáli frontu na lanovku a nechali se vyvézt nahoru. Bohužel nebylo ani památky po té krásné a upravené dámské sjezdovce, kterou jsme křižovali s Julinkou před pár dny. Místo toho jsme se ocitli na svahu plném německých turistů, mokrého a lepivého sněhu a muld. Sjeli jsme to a když jsme se dole znovu setkali, byl jsem mrzutý, brblal jsem na všechny strany, byl jsem otrávený, otravný a napřesdržku. A kdo mě zná, ví, že dokážu v tomhle směru přímo excelovat. Tohle a ještě neštěstí v podobě Jiřinčiny pochroumané nohy způsobilo, že jsme se seskupili kousek nad koncem fronty a začali polemizovat. Zdlouhavostí a nejednotností to připomínalo parlamentní jednání. Své pohnuté chování jsem již popsal. Jiřinka s Terezkou nechtěli další sjezd absolvovat kvůli zranění, maminku tu nebavilo a Radkovi to bylo jedno. Anička prohlásila, že se přizpůsobí. Jediní, kteří chtěli ve sjezdech stoprocentně pokračovat byl Martin a Juli.
Ostatní pochopili, že s mým zapojením to nepůjde a začali hledat řešení sami. Pochopitelně nikomu se nechtělo jen tak mávnout rukou nad zakoupenou celodenní vstupenkou do areálu. Shodou náhod jsme postávali nedaleko krátkého vleku. Ten dopravoval dopravoval začínající lyžaře na vrchol nízkého svahu. Nabízela se alternativa, že téměř všechny dámy (kromě Juli) mohli vozit právě tam, Radek bude jezdit s Julinkou na dámské a my s Martinem si budeme jezdit po vlastní chuti. Všichni souhlasili, já mlčel. Bohužel se ukázalo, že zatím neprozkoumaný vlek je soukromý a elektronická kartička na něj neplatí. Byli jsme zase na začátku. Martin ale nepolevil a dohledal informaci o tom, že námi držená permanentka platí i na Božím Daru. Slovo dalo slovo, sbalili jsme se, překonali několik desítek metrů chodníku plného čekajících lyžařů, naskládali se do auta a odjeli na parkoviště k Božáku.
Terezka a maminka si nechala vybavení v autě. Maminčino nadšení z lyžování pominulo a Terezku bolelo koleno. Ostatní se vybavili a na svah se vydali v plné zbroji. Od parkoviště jsme sjeli k restauraci, vycvakli lyže a šli na oběd. Byl totiž nejvyšší čas si naplnit žaludky. Pochopitelně jsem se z minula nepoučil a zase se napucnul. S hekáním, funěním a proklínáním sebe sama jsem se došoural k vleku a nechal se vyvézt nahoru (permice skutečně platila). Na sjezdovce bylo sice málo lidí, ale zážitek z jízdy byl pokažen mokrým a velmi lepivým sněhem. Moc to nejezdilo. Ani šusem.
Po chvilce pozorování ostatních se Terezka rozhoupala a projevila přání se k lyžujícím přidat. Lucka se tedy vypravila k autu (až na horní parkoviště) a donesla Terezce nástroje. Zatímco Terezka začala jezdit, Ráďa s Jiřinkou naopak jezdit přestali, usadili se na lavičku před restaurací a užívali sluníčka, kávičky a občerstvení. Kolem třetí hodiny se celá skupina sešla na jednom místě (u stejné lavičky) a zvažovala, zda nezměnit lokál a nepřesunout se do cukrárny. Nápad je nadšeně přijat. Lucka letěla znovu na parkoviště, tentokrát pro celý vůz a my se přesunuli k půjčovně. Holek lyže jsme vrátili i bez lístečku, opustili areál a setkali se před cukrárnou v Abertemech.
K posezení nad větrníčkem však nedošlo. Cukrárna byla nekompromisně obsazená a mezi sedícími se tlačili i stojící. Tuhle nemilou informaci jsme se dozvěděli od venku stojící Aničky a Jiřinky. Martin s Ráďou šli do večerky pořídit něco na "zub" pro poslední večer. Naše rodina se chopila příležitosti také udělat něco pro ostatní. Znovu jsme nasedli do auta a upalovali do Ostrova, kde jsme tušili cukrárnu. Bohužel, nenalezli jsme a tak, abychom nepřijeli s prázdnou, jsme v obchoďáku opatřili tři vaničky zmrzliny.
Kafe nebylo před naším příjezdem servírováno, takže jsme s křížkem po funuse nepřišli. Od vyprázdněných misek se holky přesunuly na druhou stranu stolu a zapojily se do hraní Karaku (s Helčiným taťkou). Drobné hádání při dalším hraní (včetně rozšíření) bylo zažehnáno. Na naší straně se povídalo a konzumovalo. Součástí společenské konverzace byla i debata o další vodě. I v případě hor to měla Jiřinka s Radkem k prameni Vltavy přes celou republiku a tak se hledaly jiné povodí. Co se nakonec pojede, ukáže nejspíš čas. V devět hodin jsme zahnali holky a s nimi odcházela dobrovolně i Jiřinka. Anička náš opustila hodinu poté a zbylá skupina se rozpadla kolem jedenácté večerní.
A poslední den, jak je tomu vždy, přinesl jen balení, uklízení a loučení. Slunný den a noční chlad vytvořil pod okny neskutečnou ledovku, takže nošení zavazadel do auta se stalo velkým dobrodružstvím, během kterého nikdo z nás naštěstí neupadl. Nejprve jsme zamávali Radkovi s Jiřinkou, pak Martinovi s Aničkou a nakonec jsme z parkoviště zmizeli i my. Ovšem s jednou drobnou vadou, kterou jsme okamžitě napravili. Odjížděli jsme totiž bez jedněch hůlek (moje práce). Manželka vybádala naprosto geniální logistickou operaci. Abychom nemuseli složitě vracet věci v průběhu několika nacházejících dní, zastavili jsme se na Klínovci (vrácení permic), v Ruzyni (vrácení lyží) a u domu Aničky a Martina (vrácení rakve).
Každá zastávka byla ovšem okořeněna krátkým zážitkem. Na Klínovci jsem byl osloven a upozorněn místními policisty, že značka zákaz zastavení skutečně platí neustále. Tedy i v případě, že hodím auto na blikačky a k automatu poskytující možnost vrácení plastových kartiček (a nazpátek) běžím. Naštěstí byli oba páni velmi trpěliví a můj přestupek neřešili peněžní sankcí. Ještě jednou mnohokrát děkuji. Druhé zastavení v kasárnách bylo zase zpestřeno o napjaté očekávání, jestli budeme spuštěni. Což jsme nakonec byli. V Kralupech jsem parkoval s obavami, jestli rakev odmontuji a nesežere mě vlk. Nakonec všechno klaplo a my dorazili domů v pořádku, jen se svými věcmi. Nastalo dlouhé a složité vybalování, uklízení a praní. Ale to všichni znáte.
Díky obětavosti a ochotě našich přátel jsme mohli prožít jarní prázdniny daleko příjemněji a společenštěji, než kdybychom na chatě bydleli sami. Moc jsme si hory s Vámi užili a děkujeme za Vaši přítomnost a společné zážitky.
