Natankovali jsme, Martin se stavil ještě pro něco k snídani v obchodě a když jsme se vrátili, čekalo na mě v pokoji překvapení. Kromě vzbuzených holek jsem byl vystaven informaci, že Terezka má nateklé (a bolavé) koleno a proto se dnešní čtyřčlenné lyžování konat nemůže. Uskutečnili jsme rodinnou poradu a demokraticky se usnesli. Terezka zůstane s maminkou doma (což bylo líto zřejmě jen Terezce), bude léčit bolavé koleno a Julinka s námi pojede na Klínovec. Nasnídali jsme se, vystrojili a vyrazili. Venku nebyl takový sajgon, abychom museli znovu škrábat, ale teplo tam nebylo.
Druhý den lyžování bylo pro Julinku (také kvůli změně prostředí) daleko příjemnější. Z modré, kde to krapet klouzalo jsme na Martinův návrh přešli na "Dámskou". Ta byla pro začínající jezdce naprosto ideální. A pro lehce pokročilejší nebyla až tak nudná. S radostí jsem pozoroval, jak se Julí krásně rozjezdila a pilovala obloučky. Plynulé a přitom klidné tempo jsme udržovali (chvilku bez Martina, který si jezdil podle svého) až do oběda. Společně jsme se sešli v červeném bistru ve které jsme si dali nejdřív horkou švestku (což byla vlastně hruška) a kávu a pak i pivko a bramboračku. Znovunabytá energie nám přidala na chuti znovu sjíždět. Martin si odběhl vyměnit vercajk a po chvilce se na svahu objevil s prknem na nohách. Na sjezdovce ani u vleku se netvořily nějak velké fronty, takže ježdění byla radost.
Poslední jízdou byla trasa z Dámské s přejezdem přes Lyžařskou cestu a Pařezovku až k vleku. První dva úseky byly modré, ale poslední část byla označena barvou červenou. Julinka sice hned na začátku cedule brebentila o tom, že je to pro zkušenější, ale proti další cestě nic nenamítala. Až k nepříjemnému terénnímu zlomu. Za malou plošinou se ukázal prudší svah, z kterého dostala strach. Chvilku si (s naší drobnou pomocí) dodávala odvahy a záhy se z něj rozjela. Bohužel povrch byl spíše namrzlý než zasněžený a Julince obloučky provádět nešly. Malá lyžařka se sunula nekontrolovaně dolů a každou cestou zakončila na jistotu. Pádem. Přemlouvání k dalšímu pokusu smysl nemělo, takže jsme se zastavili uprostřed sjezdovky a čekali na jaro. Martin nás nakonec z patové situace vysvobodil. Doporučil nám, abychom ledovou část nesjížděli, ale pomalu sešli. A to se také povedlo. Julinka to zvládla, nebezpečí bylo zažehnáno a konec červené si už zase vesele jela své obloučky.
Naložili jsme se do auta a jeli na chatu. Ještě ve dveřích jsme se dočkali vřelého uvítání a dozvěděli jsme se, co marůdek s maminkou vyváděly. Výroba náramků se střídala s opakování školní látky a hraní her. Pochopitelně došlo i na pohádku a lehký pobyt na horském vzduchu. K dalším obyvatelům chaty se odpoledne připojila i Helenka. Pro naší Terezku i Julinku známá z posledního záložáckého srazu. Holky měly tedy parťačku. A dokonce nejen jednu. Jako další do party přibyl Pepík. Mladší klučina, který se v jednom z volných pokojů taky čirou náhodou nacházel. Vysílačky byly opět v kurzu a hrála se schovávačka ve všech třech patrech.
My jsme si s Martinem ještě před pozdním obědem, či dřívější večeří odskočili zaběhat (byli jsme dostatečně poučeni z předchozí následné nevolnosti). Ze vzdálenosti sice Martin trošičku ubral (neběželi jsme až k lavičkám, zkrátili to na pouhé tři kilometry), ale nikoliv z náročnosti. Znovu jsme chytal dech ještě dlouho po našem návratu. Nastal čas klidu, trávení, odpočinku a regenerace. I když toho klidu zase nebylo až tak mnoho. Občas se rozlítly dveře našeho pokoje a poklidné pozdně odpolední rozjímání narušila příchozí skupina děcek. Naše maminka byla nedobrovolně pasována do role poradkyně a vymýšlela záludné skrýše. Můj návrh, aby se dotyčný zavřel do lednice, anebo se schoval mezi lyže nebyl brán v potaz. Dokonce jsem za něj byl nevybíravým způsobem okřiknut. Ukrývání přešlo pomalu v hodinu kreslení a protože Pepík neholdoval holčičím omalovánkám (princeznám a zvířátkům), vyčaroval mu Martin na papír tank. Ten se celé své kamufláže nedočkal, protože před dokončením si pro malého kreslíře přišla jeho maminka.
Z pořízených zásob zmizela znovu jediná plechovka piva. Na víc nebyla energie, ani chuť. Martinova únava se opakovaně hlásila zíváním. Svůj deficit ze služeb šel snížit k sobě do pokoje, zatímco my jsme si pustili starého, ale dobrého četníka.
V rámci středy byl vyhlášen odpočinkový den. Tedy jen pro náš pokoj, protože Martin nehodlal nechat ladem další den a po snídani odjel obhlédnout další sjezdovky. Tím se s námi také rozloučil, protože musel z pracovních důvodů odjet (naštěstí ne na dlouho). My jsme až do poledne lenošili na pokoji. Společnost nám dělala kvalitní francouzská kinematografie (dokoukali jsme zbytek včerejšího filmu). Na to nám krásně navazoval oběd v Abertamském bistru, kde jsem si s Terezkou dal švestkové knedlíky, Julinka pečenou krkovici a maminka sekanou. Obě s kaší. Hned po obědě jsme vyrazili do Karlových Varů, do míst, která jsme ještě (kupodivu) nenavštívili. Ještě než jsme se mohli vydat na první z nich, museli jsme vůz někde zanechat. A Lucka vybrala místo na parkování přímo luxusní. Jednak nebylo nijak daleko a za druhé nebyla taxa za službu ani nijak závratná.
Od auta to bylo jen pár metrů do Muzea Karlovy Vary. Do dvou pater exponátů jsme byli moc hezky uvedeni již v pokladně a spokojení jsme byli i po prohlídce. Protože se nejednalo jen o pouhé procházení mezi vitrínami, ale výstava byla interaktivní, holky to bavilo stejně jako nás. Dozvěděli jsme se, jak bylo město postaveno, jaká byla jeho krušná historie a hlavně, jak v dřívějších dobách návštěvníci lázní spíše trpěli, než byli léčeni. Na sbírku mincí Lucemburských králů jsme se již nedostali. Jen tak tak jsme stihli pořízení nutných suvenýrů a už jsme pospíchali do objektu nehezky pojmenovaného Lázně I.
Pochopitelněji honosněji zní jejich původní název a to "Císařské lázně". Právě tam jsme měli rezervovanou komentovanou prohlídku. Slečna průvodkyně nás seznámila s historickými fakty, původním fungováním lázní, ukázala nám nejnovější změny a k povídání přidala i pár kuriozit. Například to, že samotný císař věnoval návštěvě pouhopouhých patnáct minut. Rozhodně jsme si to užili, stejně tak jako následnou exkurzi do císařské koupelny. Jedná se sice o jednu malou koupelnu s převlékárnou a odpočívárnou, ale prohlížet si místo, na kterém si ráchali nohy světově známé osoby, to člověk neokusí každý den.
Nabití novým poznáním jsme se vrátili k autu, posbírali do rakve skoro pět párů rampouchů různých délek a průměrů a vyrazili na chatu. Ovšem bylo nutné pořídit máslo. Takže mě Lucka navedla do Nejdku (ano, ten z předchozího dne) a já provedl rychlý nákup. Bohužel to byla akce sice rychlá, ale neúspěšná. Vlezl jsem totiž do obchodu, který máslo prostě neměl. A tak jsem kousek popojel, svůj úkol nevzdal a máslo tentokrát přinesl. Radost nám ale daleko více udělala zpráva od Radka a Jiřinky, že budou za chvilku v Abertamech. A bylo tomu skutečně tak. Motor byl vypnutý jen chvilku a my jsme ještě vyndavali věci z auta, když vedle nás zaparkovalo auto vezoucí naše přátele.
Následovalo bujaré přivítání. A protože já z auta nesl jen dvě másla a Terezčinu čepici, pomohl jsem Radkovi nanosit věci do pokoje. S poslední taškou jsem zřejmě naposledy něco dal Jiřince a Radkovi. Pak už jsme pořád jen přijímali. Pár minut poté, co byli oba ubytovaní si přinesli holky do pokoje stohy dárků. Korálky, kosmetická malovátka, bonbony, maličkou rubikovku a nádherného plyšáka. Převlékací kapybaru ve spacáku od pandy (to se nedá jednoduše vysvětlit, to se musí zažít). Chvilku bojovaly s rozhodnutím, jestli dát košem dětem, které se opět nakupily před naším pokojem a hrát si s novými věcmi. Ale nakonec zvítězila dětská hravost, dcerky popadly vysílačky a šly se hledat po chodbách.
Události, novinky a vůbec celá společnost (nejen naše) se sešla dole, ve společenské místnosti. Kromě večeře jsem do sebe okamžitě nacpal Jiřinčin koláč. U něj je totiž naprosto jedno, jestli jste najedení nebo ne, protože je vynikající. To všechno jsem zalil Radkovou plzničkou (protože "pro chlapi i pro ženské, máme dobré plzeňské") a jazyk zhýčkal i skleničkou Metaxy. Spát jsme šli o fous později, než dříve. Ale že bychom to nějak přehnali, to zase ne :).
