Dva dny před odjezdem jsme pořídili objemný nákup. V sobotu, hned od rána, probíhaly přípravné práce. Lucka při vaření využívala nejen skoro všechny čtyři plotny, ale zapřáhla i troubu. V hrncích bublal guláš a vařily se knedlíky, za prosklenými dvířky se vystřídaly čtyři nohavice štrúdlu, perník a vepřové výpečky. Bohužel životnost jablkového závinu byla velmi krátká a o jeho dalším působení v tomto příběhu nemá cenu ani psát. Prostě jsme jej stačili sežrat ještě před odjezdem (až na malinkou patičku).
Já jsem se však celého pracovního procesu neúčastnil. Jel jsem vyhovět urgentnímu přání naší babičky a totiž zprovoznit nefungující (protékající) elektronickou cigaretu. Celé vyřízení, které se skládalo z reklamace, detailní instruktáže (předávané mě), zakoupení náhradních dílů, odvozu, montáže, předání informací (předávané babice) a naplnění mi zabralo stejně tak dlouho, jako doma holkám kuchtění. Vrátil jsem se tedy k hotovému a jen se pustil do nohavice a ochutnání z hrnců. Po obědě, ještě před balením, vyžehlila Lucka koš namačkaného prádla, abychom si v horách neudělali ostudu.
Jediný můj úkol tedy spočíval v tom, připravit si příčníky k následné montáži. Ty jsme si pořídili nedávno právě pro zimní dovolenou. Nenašli jsme totiž jinačí způsob, jakým bychom zapůjčené lyžařské vybavení dopravili na místo. Aluminiová skládačka s kovovými díly připomínala dospěláckou stavebnici a mě se po hodině snažení podařilo v kuchyni na zemi přetvořit obsah dvou papírových krabic v jeden pár příčníků, aniž bych při tom zanechal rýhy v podlaze.
Nedělního vstávání se nemohla Julí dočkat a tak vytáhla z postelí i nás. Zhruba v půl sedmé jsme byli na nohou. Nakrmili jsme děti, naskládali věci do zavazadel a šli přidělat příčníky na střechu. S montáží jsem, po předcházejících zkušenostech z velmi rychlým odcizením, záměrně čekal až do odjezdu. Díky zdatné pomoci a odborného dozoru mé manželky nám instalace zabrala sotva dvacet minut. Nato jsme vyzvedli děti, posbírali co se kde válelo, vypnuli vodu (prioritní povinnost při dlouhodobém opuštění domova) a na první pokus všechno napěchovali do kufru. Bylo jasné, že bez nosníků bychom na hory jeli nejen bez bot a lyží, ale i bez hůlek.
První zastávkou byly Kralupy, kde jsme si kromě pozdravení Aničky a Martina, nechali na střechu odborně namontovat rakev (holky externí úložný box přejmenovaly na hrobeček). Pochopitelně jsme nezůstali u zašroubování, ale i naplnění. Kromě toho jsem dostal ochutnat i čerstvě namletou kávu, kterou jsem si vychutnal u diskuze na téma Harry Potter vedenou mezi Luckou, Zdenkou a Aničkou. Pochopitelně nemohly nezaznít rady a tipy z Warnerovských studií. Na cestu jsme se vydali sami (bez Martina), ten se totiž ještě dobaloval a my jsme rozhodně nechtěli být důvodem jeho nervozity. Navigace nás táhla na dálnici směrem k Chomutovu a pak už jen stačilo zaktivovat tempomat, pohodlně se usadit a neusnout. Během letu se podával oběd v podobě kaiserek. Jak byly čerstvé, křehké a voňavé, tak byly i drobivé.
Cestou se krajina začala víc a víc bělat a z mírného poprašku se stávala sněhová vrstva. Vrcholky se bělaly a větve stromů nebylo vidět. Všichni jsme byli nadšení. Na modré obloze zářilo slunce. Sjezdovky v Krušných horách nejsou rozhodně sužovány nedostatkem čehokoliv. Před chatu jsme zaparkovali, mezi nezvykle mnoho dalších vozů pár minut před čtvrt na dvě.
V rezervovaném pokoji (trojka) jsme nenalezli povlečení, ale tento nedostatek Lucka velmi rychle vyřešila. Horší to však bylo s Martinovým pokojem. V něm byla totiž zabydlena postarší paní a informaci o nutném přesunu nenesla zrovna radostně. Stěhování (na jednu noc) však akceptovala a začala skládat věci do tašek. My jsme zatížili poličky a vyplnili skříňky, navlékli ložní prádlo na polštáře a deky a odebrali se do dolní kuchyně uvařit si oběd. Bez odpočinku (a bez námitek) se pak holky převlékli do oteplováků a sněhulí a upalovaly ven, řádit do sněhu. My s Luckou byli rozumnější. Chvilku nechali uležet oběd, zbaštili poslední kousky štrúdlu, aktivovali internety (v mobilech), hledali pár potřebných informací a posléze je následovali.
Dcerky jsme objevili hned za barákem. Agresivní a urputná koulovačka posléze přešla v sestřelování rampouchů. A protože moje střelecké umění nestálo za nic a vypadalo to, že se snažím spíš poškodit chalupu, nechali jsme toho právě ve chvíli, kdy se na parkovišti objevilo Martinovo auto. Ten se stále neměl kam nastěhovat a tak jsme mu nabídli azyl u nás. Během přenášení věcí bylo v jeho pokoji vidět celkem značný pokrok. Většina věcí zmizela a na zemi stál kbelík a o něj opřené koště. Zjistil ale, že nemá domácí obuv, takže se s námi znovu rozloučil a jel shánět papuče a nějaké pečivo a k večeři. My jsme šli řádit ve sněhu. Tentokrát vybavila manželka princezny lopatami (které nám zapůjčila Anička) a dcery se přesunuly k malému hrbolku (pupku) nedaleko chaty. I když trasa, po které jezdily nevypadala moc pohodlně, smály se. Jízdu vyzkoušela i Lucka a jakmile se ocitla pod vrcholem, nadšeně nevypadala. Dokonce vydávala během jízdy bolestivé citoslovce a postěžovala si na natlučený zadek. To jí obě ratolesti potvrdily. K dalšímu utrpení naštěstí nedošlo, protože se dostavil Martin a počastoval je třenými banánky, čímž je blezkurychle od provozované aktivity odlákal (lopaty jsme museli sbírat sami).
Cestou domů jsem holkám ještě ukázal vozemboucha. Zatímco Terezka dopadla na sníh zadkem a smála se, Julinku jsem dost naštval, protože se stihla před dopadem přetočit a dopadla na břicho a obličej zabořila do sněhu. Úsměv jí nepřinesl ani můj pád, když jsem si podkopl nohu. Zlost však netrvala dlouho (naštěstí) a když jsme se doma převlékali do suchého a teplého, bylo po mračení. Uvařili jsme si kafíčko a čaj, sobě dopřáli a návštěvě nabídli buchtu a chvilku pokecali. Krom jiného jsme rozebírali možnosti lyžování. V rámci toho vznikl ručně psaný přehled, jaké služby nabízí jaká sjezdovka, jak je to s placením, půjčovným a dalšími službami. Jako jasní favorité vyšly Klínovec, Plešivec a Boží Dar.
Večeři jsme podávali ve společenské místnosti a přítomnou televizí se nechali informovat o událostech aktuálního dne. Holkám se zavíraly oči a sami přišli s prosbou, jestli by mohly jít na kutě (ležet chtěly obě na palandě). Přání bylo pochopitelně vyhověno a aby se jim dobře usínalo, přečetl jsem jim pohádku. To do spánku přivedlo nejen je, ale málem i Martina, který se s námi rozloučil a šel si také lehnout. My s Luckou jsme si ještě chvilku četli a po chvilce zaklapli knížky a oči a spali také.
Prvotní plán spát až do brzkých ranních hodin (budíček byl ustanoven na 7:15) se nepovedl. V půl třetí se z horního patra ozvala naléhavá žádost o přestěhování. Julinka byla od Terezky dostatečně okopaná a dál to nehodlala snášet. Mamina se stěhovala nahoru, k Terezce. Naštěstí noční operace nás nevyrušila ze spánku tak moc, že bychom už neusnuli. V odpočinku jsme pokračovali až do rána.
Martin, který si k nám přišel pro kávu byl na nohou už od šesti. Nachytal nás tedy v pyžamech. Ale byl ohleduplný a na sjezdovku bez nás nevyrazil. Nasnídali jsme se, zabalili jsme se, vyrobili svačinu, seškrábali auto a odjeli na Plešivec. Tam tedy zamířil hned jen Martin. Nás čekala ještě zastávka na Klínovci, kde byly nejlepší cenové podmínky (dle internetů) pro zapůjčení výbavy. Vyjeli jsme až na vrchol, protáhli se kolem závory a zastavili u kamenné věže, jež horu zdobí. Hledali jsme půjčovnu. Ceduli a následně i dveře jsme nalezli až poté, co jsme celé prostranství kolem stavby obešli. Až záhy jsme zjistili, že skiservis je hned naproti našemu autu.
Dvojice mladých mužů nám našli lyže pro naše malé lyžařky a nám seřídili ty naše. Při placení jsem zjistil, že cena za poskytnuté vybavení se ani trochu neshoduje s tím, co nám poskytla webová informace. I když mamina následně pracně propočítávala jednotlivé položky, správnou kombinaci nenalezla. Hlavní ale bylo, že jsme měli výbavu na sníh. Než jsme dorazili k pokladnám Plešivce (na jeho úpatí), museli jsme se ještě vrátit pro helmy. Nechráněné hlavičky nepřicházely v úvahu. Martin si před naším příjezdem stačil různými cestičkami sjet svah asi desetkrát. Nyní jsme přišli na řadu i my.
Lucka jezdila sama, Julinka se mnou a Martin si vzal na starosti Terezku. Zatímco se Martin setkal při první jízdě s Terezčiným hara-kiri stylem, Julí jezdila více než opatrně. Bála se totiž i rozjet a i přes moje neustálé připomínky, že potřebuje alespoň trochu rychlosti dávala špičky lyži nahoru ke svahu. Terezka naopak jezdila šusem a brzdila o muldy na kraji sjezdovky. Někdy byl manévr doprovázen i nekontrolovaným pohybem bez doteku se zemí. A při jednom takovém letu si Terezka pochroumala koleno. I na naší straně byly slzičky. To když jsem již ztrácel trpělivost a neustále dokola opakoval, že pro provedení obloučku je potřeba alespoň trochu jet. Julí mi zase dokola opakovala, že se bojí, že se jí to rozjede a že jí nejde zatočit. Nakonec to ale zvládla a obloučky vykouzlila. Neopomněla mi posléze sdělit, že pokud mlčím a nechám jí to dělat podle svého, bude to nejlepší.
U krmelce proběhla krátká zastávka (na zahřátí něčím horkým a sladkým), po které jsme ponechali obě dcery Lucce a s Martinem si šli sjet i jiné barvy. Musím ještě zmínit, že mé boty byly o pár milimetrů větší (což bylo dobře), ale ponechávaly prostor pro demolici mých kotníků. Tu jsem vytunil k utrpení ve chvíli, kdy jsme přejížděli po rovině (mírně do kopce) mezi sjezdovkami a já bez hůlek to musel tahat jen nohami. Sjeli jsme si také kousek černé (moje vůbec úplně prvá) a pak neuvěřitelně hrbolatou červenou, která mě málem vyhodila ze sedla. Ale k ničemu závažnému nedošlo (Martin si to i užíval) a my jsme se vrátili k holkám.
Lucka odpočívala u krmelce a my jsme opět přebrali otěže dcer. Tyhle pohodové a kontrolované jízdy nám vydržely až do půl čtvrté. Den na sjezdovce jsme následně zakončili dvěma samostatnými jízdami (bez holek). Sbalili jsme lyže, vyzuli se z přezkáčů (božská úleva) a jeli domů na oběd. Před jeho servírováním holky ještě řádí ve sněhu.
Když k nám Martin zavítal, přišel s nabídkou běhu. Já, i když s obtěžkaným břichem, jsem souhlasil a modlil se, abych tím výtečným gulášem nevydláždil chodníky Abertam. Pustili jsme se za konec obce, až k opuštěné lavičce a po krapet odlišné trase vyrazili zpět. Přístroje nám ukázaly pět a my byli spokojení. Dali jsme si k povídání pivko, holky sledovaly pohádku. Přicházející osmá na nás hodila deku únavy a my jsme změnili slova na zívání. Martin se rozloučil a šel spát. Stejně jako my. Zasedací pořádek na lůžkách byl opraven a do konce pobytu se již nezměnil. Já s Julinkou budu nahoře, Terezka s maminkou dole.
