Večerní vyžití bylo zanedlouho rozšířeno ještě o dopolední aktivitu. Pěší výlet na Lovoš (z paty kopce, ne už z Prahy). Já jsem chvilku přemýšlel nad tím, jestli si Václav s tímhle návrhem dělá srandu, anebo to myslí vážně. Při zmínce tohoto vrcholu jsem si vybavil náročné noční funění do prudkého svahu s Radkem a ostatními Gibony. Obavy jsem však nechal rozplynout a v komunikaci jsem se o nich nezmínil. Jestli s tím ostatní souhlasí (krom dětí, ty to budou mít příkazem), já rozhodně nebudu proti. Dohodnuto. Navíc pohybová aktivita bude po dlouhém svátečním úseku nicnedělání a nepřetržité konzumace sladkostí více než vítána.
Tašky, které jsme dovalili z nákupu obsahovaly mnohé, nic z toho však nebylo zdravé či dietní. Nápoje putovaly na balkon (ještě, že se udělalo celkem mrazivo), laskominy v uzavřených sáčcích nepodléhající tepelné destrukci spočinuly na lince a ostatní jsme rozházeli všude tam, kde bylo místo. Abychom byt maximálně přizpůsobili mnohohlavé návštěvě, otočili jsme gauč sedací stranou do kuchyně a k jídelnímu stolu přistavili konferenčák. Pochopitelně nemohla chybět ani poctivá novoroční výzdoba. K blikajícím světýlkům přibyly balonky (s dlouho vybíranými číslicemi) a ke stropu jsme zavěsili papírové girlandy. Naše útulná domácnost se během chvilky změnila v pártystan.
Jednatřicátého jsme do batohu naskládali svačinu (čerstvě upečené tousty a pár jablek), dostatečnou dávku teplých tekutin (čaj), několik kelímků a dvě lahve na přípitek. Jedny Rychlé špunty pro děti a druhé bublinky, taktéž nealkoholické, pro dospělé včetně řidičů. Krátce po půl desáté jsme umístili své postavy do auta, přeparkovali na přehlednější a pro následnou manipulaci přijatelnější místo setkání a vyčkali příjezdu chybějící party Permoníků. Ještě před společným odjezdem předala Lucka druhé skupině vysílačku (dárek od Ježíška) k nepřetržitému udržování spojení. Jízda do Českého středohoří byla poklidná a kdyby nebylo jedné zastávky kvůli palivu (našemu), zůstala by nepřetržitá. Signál unikajícího tlaku v pneumatikách se naštěstí na přístrojové desce neobjevil.
Jako první nás v Lovosicích přivítaly rozlehlé průmyslové budovy a vzrostlé komíny. Holkám evidentně v hlavách šrotoval soulad slovního spojení "zdravá procházka - chemické závody", ale hlouběji to nezkoumaly. Zaparkovali jsme u chodníku, z kterého vyrůstal sloup městského osvětlení označený turistickou značkou. Modrá barva byla přesně ta, která nás měla dovést až k nejvyššímu bodu Lovoše. Vlna nadšení se v našich dcerách vzedmula, když se pozdravily s Terezkou, Toníkem a Vendy. Mezi vysílačkami, které jsme pochopitelně nemohli nechat v autě, probíhal čirý radiový provoz. Dokonce jsme zachytili i zprávy z neznáma, ale naše vzkazy k nim zůstaly bez odezvy. První metry intenzivního stoupání díky tomu zůstalo u dětí téměř bez povšimnutí. Čtyři páry menších bot šlapaly do krpálu.
Krajina byla mrazem a drobnou sněhovou pokrývkou krásně vyzdobená. Mezi bílými okraji listů stromů však prosvítala jejich původní žlutá a zelená barva. Takže háj, do kterého jsme se ponořili působil více nez kouzelně. Intenzivní chůzí jsme překonali nepříjemnou zimu. Zastavovali jsme se jen při čekání na zbloudilé členy výpravy, na focení a na doplnění tekutin a potravin. Ze zastávky, která se odehrála u odpočívadla, jsme si kromě společné fotky odnesli i mokré zadky (to je taky nápad, sedat si na zasněženou lavici). Pěšina, po které jsme kráčeli, nám do cesty přivedla i několik turistů. Každý z nich nás nezapomněl upozornil, že nahoru je to už jen kousek (což nebyla pravda), cesta je místy uklouzaná a nahoře není nic vidět. Bohužel, některé takto předané informace se dostaly i k uším našich holek a začalo licitování. Padaly otázky, za jak dlouho tam budeme a jak dlouhé to ještě je. Bylo nám oznámeno, že bolest dolních končetin je více než nesnesitelná a Terezka začala zkoumat význam tohoto pochodu, když je všude jen mlha. Na něco jsme odpověděli, na něco ne. Zatímco já jsem zvolil taktiku mlčení, manželka dceřin tázavý pohled vyřešila změnou tématu. Důležité bylo dbát na dodržování směru a tempa. Pro poslední úsek trasy jsme zvolili kratší, zato prudší a klouzavější variantu.
Nepodlehli jsme a kolem druhé hodiny odpolední jsme dorazili na terasu. Stejný nápad jako my mělo dalších dvacet lidí. A podle přecpaného koše nebyli ani oni rozhodně prvními příchozími. Zabrali jsme jeden z volných stolů a začali likvidovat zásoby jídla a pití. Více než pevná strava byla s radostí přivítaná ta tekutá. Na stůl jsme totiž postavili dvě skleněné lahve s perlivým obsahem. Vašek provedl rituální odšpuntování a nadešel čas před-novoročního přípitku. K tomu nemohla pochopitelně chybět prskavková show (s nejrychleji hořícími prskavkami). Delší setrvání nemělo smyslu. Kvůli té chvilce postávání se do nás opětovně pustila zima a zavřené okno občerstvení se mělo dle cedulky zaktivnit až za hodinu a půl. Na to jsme nečekali a vydali se zpět.
Výprava se při sestupu do základního tábora roztrhala. Pár Terezek a Vendy šly vpředu, následovány byly Pájou, Luckou a Vaškem s Toníkem a Julinka se mnou uzavírala skupinu. Jen díky tomu, že jsme obsadili chvost neviděl nikdo naše opakované rychlé přistání na zadek. Zpáteční cesta byla pochopitelně rychlejší a my se zanedlouho sešli znovu všichni u auta. Z Lovosic jsme sice vyjeli společně, ale po několika kilometrech se Vašek odpojil na benzinku. Další setkání bylo stanoveno na osmnáctou hodinu a třicátou minutu. Protože jsme doma měli víceméně všechno připraveno, naplnili jsme jen misky a prostřeli stůl. Na něm se objevili chlebíčky s domácí hermelínovou pomazánkou, pečené šneky z listového těsta a pochopitelně variace cukroví.
Když jsme se znovu sešli s našimi spoluoslavenci, na zeleném plácku před naším domem to již střílelo. A protože jedním z autorů barevného kouzlení byl i taťka Terezky a Toníka, nalepily se děti na okno a s radostí v očích sledovali. Bohužel zamlžená skla balkonu jim plnohodnotný výhled neumožňoval. Byly vidět barevné záblesky a dětem to stačilo. Pustili jsme se do čekání. A jak jinak, než s plnou náručí zábavy. Děti se odebraly okupovat pokojíček a nám nechali kuchyňský stůl. Zatímco v partě dospěláků vládl smích a dobrá nálada, v druhém táboře se situace a emoce měnily celkem často. Naštěstí vše zázračně zachraňovaly pochoutky na stole, které byly neustále doplňovány z hojných zásob.
Původní úmysl našich hostí zdrhnout o jednadvacáté hodině se stal naštěstí lichým. Bylo co jíst, bylo co pít a srandy bylo také dost. A když dětem došla fantazie a chtěly se přidat k nám, rozjeli jsme hru Párty alias. Celkem soutěžily tři týmy. Jeden byl složen z dětí, druhý vytvořila Pája s Vaškem a v posledním jsme překvapivě byli my s Luckou. Hádali jsme slova, předváděli zvířátka a povolání, skládali jsme básně. Všechny tyto aktivity nám vydrželi až téměř do půlnoci, takže k rozpuštění zábavy ještě v témže roce nedošlo. Pustili jsme si tradiční televizní chronometr a s napětím zírali na cvakající hodinový strojek. Když se ozvalo zacinkání a venku to začalo střílet jak u Verdunu, znovu jsme si připili a společně přivítali rok 2025. Dokonce (prý) proběhl i tanec na dechovku. Ale to já si nepamatuji. Anebo si možná jen nechci připustit.
Pája s Vaškem nás pozvali ještě na miniohňostroj. Vydali jsme se tedy rámusícími ulicemi a přesunuli se na druhou stranu hlavní silnice. Naše Terezka, která jakýkoliv hluk nesnáší potlačila strach (zabořila hlavu do mého ramene, když jsem jí nesl) a statečně přečkala celou cestu. Vašek přinesl několik řeckých svící, které vyplodili svůj světélkující obsah z dětských rukou. Petardy se pak proměnily v kouzelné hůlky malých čarodějnic a čarodějů Bradavické školy a za neustálého pokřikování "Expecto patronum" prolétali sídlištěm. S poslední rachejtlí jsme se rozloučili a rozešli se domů.
Holky si mohly z kraje nového roku zapsat osobní rekord. Do postelí se dostaly až v jednu ráno. My jsme je po krátkém úklidu a drobném dialogu (rozboru právě proběhlých událostí) pochopitelně následovali. I když až po dalších dvou hodinách. Občasné rány za okny nás neměly šanci rušit. Padli jsme do postelí a okamžitě usnuli. Denní světlo jsme spatřili až kolem desáté hodiny.
První leden jsme věnovali jen odpočinku a poslední dávce pohádek a zábavných filmů. Až v podvečer Lucka dohodla vrácení zapůjčených misek a nesnědeného proviantu. Abychom si nepředali jen tašku na chodbě, byli jsme pozváni dovnitř. Nabídnuta nám byla široká paleta nápojů, ale oba jsme nadšeně souhlasili s čajem. Lucka kvůli zahřátí, já kvůli nápravě žaludku. Děti si odhopkaly hrát a my jsme si povídali. Bylo více než očividné, že všichni toužíme dohnat nevyspalost. Navíc Vašek musel hned druhý den do práce.
O sedmé hodině večerní jsme posezení ukončili, rozloučili se a vydali se ztichlými ulicemi domů. Musím říct, že Silvestr se moc povedl a budu moc rád, když z dopoledního výletu uděláme tradici. Není nic lepšího, než si na zástupy chlebíčků udělat pořádnou chuť a místo. Moc děkujeme Permoníkům za skvělou zábavu celého dne a budeme se těšit na další společná dobrodružství.
