Autobus dorazil k obrubníku a naše grupa se ladně umístila na sedadla. Asi poprvé to vypadalo, že ve vojenském dopravním prostředku se přepravuje i několik civilních osob. Mezi Smíchovem a Chuchlí vytasil Míra K z báglu tři plechy pivka. Jedno z nich jsem obdržel i já. Ale abych zachoval vojenskou disciplínu a nepsané pravidlo, stejně jako ostatní pijící jsem se rozdělil. Půlhodinová cesta byla kromě hořkého moku prokládána vyprávěním a líčením zážitků. Ve všech případech pochopitelně s velmi vtipným nádechem.
Když jsme v Dobříši s radostným výskáním vystupovali, stejné nadšení se ozývalo i z vnitřku dopravního prostředku. Co to přesně znamenalo netuším. Možná za to mohla uvolněná sedací plocha. Nijak dlouze jsme se tím ale nezabývali, odkryté části těl jsme zakryli a pustili se po sněhem pokryté cestě skrz průmyslovou zónu. Kromě sněhu se po asfaltu válel tu a tam i led. Který byl pevný a velmi klouzavý. Protože procento pokrytí komunikace po vstupu na turistickou stezku narostlo, náročnost chůze se zvýšila také. A několik členů na vlastní zadek pocítilo, jak je led pod nohama nestabilní. Naštěstí kromě naraženého kolene či hýždí k závažnějšímu poranění nedošlo.
Počasí se vydařilo a nad hlavami nám svítilo slunce (kosa teda byla pořád). První delší zastávku, spojenou se svačinou, jsme uskutečnili v obci Chouzavá. Knihobudka pozornosti tentokrát utekla, ale Míru s Petrem zaujala v autobusové zastávce zapomenutá rychlovarná konvice. Horkou kávu nám však neposkytla a tak jsme pochodovali dál. V hlubokých a neprostupných lesích východně od Kytína (pochopitelně vtip) se od hlavní skupiny oddělil Míra K. Šlapal si vlastním tempem. Chvilku poté, ho následovalo i několik dalších bojovníků, aby jeho opuštěné osobě vytvořili společnost.
Takto rozkouskovaní jsme pokračovali až do Mníšku pod Brdy, kde se pořádá pravidelná Albíkova zastávka. Zatímco já jsem myslel na buřtíky a pečivo, které si zakoupím, Jíťa se hned za městskou cedulí poohlížela po tajemném muži s igelitkou, který v ní očividně při minulé výpravě zanechal stopu. Naštěstí, možná bohužel, nic. Pána vzpomínajícího na své zážitky ze všech možných válek, jsme nepotkali. Na náměstí jsme ale také dlouhou dobu nepotkali ani druhý tým. A protože se nám nechtělo čekat v té zimě, vzali jsme za kliku Restaurace u Benáků.
Příjemné teplo, třicet minut po jedné odpolední (takže prázdný žaludek) a několik prázdných stolů k nám mluvilo jasně. Na zbytek výpravy počkáme právě tady. U servírky jsem si naporoučeli pití, u vrchního polévky a pociťovali, že odejít nebude tak snadné. Poctivou porci kulajdy jsem zalíval plzničkou. Jana si brzké odpoledne vylepšila ještě kávičkou. Ještě před tím, než jsem odložil lžíci k prázdné misce od polévky, se ve dveřích objevily známé tváře. Jednalo se o druhou skupinu. A abych to vyjádřil zcela správně, pouze její část, protože Míra K se od ostatních u jednoho lesního ukazatele oddělil a nabral jiný směr.
Pochopitelně jsme ponechali možnost i právě dorazivším, aby si odpočali a občerstvili se. Nakonec jsme posbírali všechny síly (vůle), sbalili se a rozloučili se. Nutno podotknout, že tahle změna byla více než příjemná. Na Albert samozřejmě taky došlo. Do batohu (po uhrazení) jsem si vměstnal dvě housky, dvě plechovky kozlíka, do ruky umístil kafe a zákusek. Spojili jsme se před nákupákem a společně se vydali na nejnáročnější úsek výpravy. Čekal nás totiž záživný stoupák k baroknímu klášteru Skalka. K jeho zdolání vybrali kluci jinou trasu než jsem byl zvyklý a musím říci, že kupodivu méně náročnou. I když se jednalo o stejný kopec. Bez potu, funění a několikaminutového útlumu konverzace to samozřejmě nešlo. Ale vystoupali jsme a po sundání nebo rozepnutí některých svršků jsme pokračovali dál ke skalnímu převisu.
Od cíle nás dělilo sotva pět kilometrů. A na posledních desítkách metrech jsme sbírali materiál na oheň. Celkem mě překvapilo, jak obtížným se může stát hledání použitelného dřeva uprostřed lesa. Nakonec se zadařilo i mně a já našel dvě celkem použitelné větve. Ani mi tak nešlo o výhřevnost materiálu jako o to, aby to dobře vypadalo. Jako že jsem něco taky přinesl. Na památném místě jsme spočinuli jen my. Pak na řadu přišly pilky, sekyrky a křesadla. Mezi kameny vyvstaly plamínky, které po chvilce přešly v slušný táborák. V kamenném úkrytu se udělalo teplo a zavoněly první buřty. A to ještě nebylo slunce za obzorem.
Sněm započal. Kolem ohniště putovaly vtípky (místné i přes hranu), tácky s pečivem i plastová lahev "Magnesia". Když šero zahalilo krajinu, na horizontu se objevila tajuplná postava. Nebylo pochyb o tom, že míří naším směrem. Nejednalo se o náhodného kolemjdoucího a z nočního návštěvníka se vyklubal náš stříbrohřbetý Petr. Jak byla tato návštěva překvapivá, tak byla i milá a radostná. I Petr přidal do placu několik vtipných historek a rozšířil tak okruh probíraných témat. Bohužel hodiny nezadržitelně utíkaly a čas pokročil. Lucka, Jíťa, Kačka a "skaven" Míra s Ondrou se chystali k odchodu. Rozloučili jsme se a jmenovaní se nenávratně rozpustili ve tmě. Zbytek zůstal.
Jana, opičák a Lukáš ze svého rozhodnutí překonat páteční noc pod širým nebem neupustili. Jakkoliv bylo mrazivo, jakkoliv bylo temno, tenhle trojlístek se rozhodl ustlat si venku. My ostatní jsme nastydnutí riskovat nehodlali a po hodině od původního plánovaného odchodu se rozloučili také. Nastal zprvu chladný sestup do Řevnice, který se díky svižnému tempu stal akceptovatelným. Bohužel náš výkon byl o pouhých pár minut pomalejší, než vlak mířící do Prahy. S mírnou nadsázkou nám ujel před nosem. Naštěstí jsme sebou měli znalce kultury a ten poukázal na právě námi míjenou budovu. Krásná prvorepubliková vila. Zachovalá. A uvnitř zařízená jako restaurace. Slovo dalo slovo, Radek nakonec rozhodl a my místo do čekárny zamířili na večerní skleničku.
Interiér byl stejně působivý, jako budova sama. Vlastně byla o krapet hezčí. Uvnitř bylo teplo. Posadili jsme se ke stolu, objednali si tři pivka a jedno víno. Z výběru bílé - červené padla Petrova volba na tmavší. Rozpoutaná diskuze nad technikami komunikace s jemným pohlavím nás zaujala do takové míry, že jsme nechali odjet i následující vlak. Však jsme nikam nespěchali. K dalšímu zdržení však nedošlo a my nastoupili do čugály. Tam se odehrála přímo případová studie. Když dorazila průvodčí - dáma, všichni jsme nejjednodušším způsobem objednali své lístky. Všichni, až na jednoho. Petr předvedl komunikační koncert a jinak zřejmě ostrou a ráznou paní přivedl k úsměvu. Praha nás přivítala poloprázdnou halou a zavřenými obchody. Na křižovatce tramvaj - metro sever - metro jih jsme se rozešli i my zbylí.
Ve všech rozdílech oproti minulým setkáním byl tento sněm bohatším. Je vidět, že i po pěti letech máme stále náladu se vidět a stále si je co povídat. A bude toho víc, na co budeme s úsměvem v koutku vzpomínat. Moc děkuji všem, kteří se vydali na tuhle zimní procházku a těším se na další.
