K radosti dětí i dospělých (hlavně mě) jsme využili služeb kabinové lanovky. Pan průvodčí nás zavřel do houpající klece, zazvonil, pozapínal několik čudlíků a my vyjeli k druhé stanici. Bohužel výhledů na všechny strany jsme si užít nemohli, protože množství cestujících téměř překračoval jejich maximální možný počet. Rozhlédnout jsme se tak mohli až nahoře. Počasí nám přálo, obloha byla modrá a slunce svítilo. Z mě neznámých důvodů byl samotný vrchol placka. A na té velké placce stála několikapatrová bouda s vyhlídkovou věží a restaurací. Všechny děti ovšem nadchlo množství dřevěných postaviček. Ať už byl vypodobněn medvěd, veverka, žába či houba, ze všech se stal nehybný dopravní prostředek. Na každou sošku bylo potřeba vyšplhat a chvilku se udržet. Po půl hodině dovádění a zmateného pobíhání jsme se seskupili a hledali startovní bod naší procházky. Tím byla jakákoliv turistická značka s modrou barvou. Nalezení bylo otázkou několika vteřin. Buď to mají naši západní sousedé velmi kvalitně značeni, anebo jsme prostě tak dobří. Široká klesající stezka se po chvilce začala zužovat a tu a tam se na ní objevily louže a bahno.

Bohužel čvachtavý povrch zabíral víc a víc povrchu cesty a i přes veškeré kličkování jedny dětské botky neunikly osudu. Helenčin jeden krok skončil přilepením boty. Její zoufalé pokusy o vysvobození skončily polovičním úspěchem. Helenka pokračovala v chůzi dál, ale levá bota jí nenásledovala. Záchranné operace proběhly téměř okamžitě, obuv byla vyjmuta a my jsme mohli zase pokračovat. Za tohle malé bahenní dobrodružství se Naďa stala terčem opakovaných dětských dotazů: "kdo vybral tuhle strašnou cestu?". Je pravdou, že trasu navrhla Naďa, ale bahno na ní těžko nastražila ona.

Jedno odpočívadlo jsme proměnili v krmelec a posvačili u něj. Kousek za ním jsme z pěšiny odbočili na asfaltku, po které jsme se začali vracet k městu. Cesta byla sice suchá, zato bohatě využívaná svištícími cyklisty (taky to byla cyklostezka). Takže jsme museli místo bot dávat pozor na provoz. Díky stavebním pracem a využití lesního obchvatu objevily děti originální kešku. Ta byla zavěšená na stromě a obsah se stal dostupným až po spuštění. Když jsme nadobro opustili lesní porost, otevřela se před námi nádherná podívaná. Zvlněná krajina pokrytá loukami a barevnými lesy, doplněná jemnými prvky větrných elektráren. Tato krásná panoramata nás doprovázela až k velké budově mořského akvária. Trochu zbytečný dotaz, jestli se děti chtějí podívat na rybičky, byl okamžitě kladně zodpovězen. Vojta zjistil ceny, s kterými jsme souhlasili a nahrnuli se dovnitř. Za velkými skly jsme měli možnost vidět rybky hezké i zamračené, malé i velké, barevné či černobílé, strašilky, pavouky a krokodýla.

Po prozkoumání posledního živého exponátu jsme ukončili pobyt v akváriu i samotném Německu. Přejeli jsme zpět do vlasti. Naše jízda nekončila až u chaty, ale zastavili jsme se na jídlo v Abertamském bistru. Už v autě jsem snil o plněných ovocných knedlících. K mým tužbám se přidala i Terezka. Julinka se kupodivu na sladké jídlo necítila. Naše radost, když jsme je objevili na jídelním lístku, neznala mezí. Nakonec podlehla knedlíkům i maminka. Ta si dokonce objednala úplně poslední porci. Julince učarovala rajská.

Nacpal jsem se, až se mi dělaly boule za ušima. Knedlíky byly totiž poctivé a veliké a na talíři byly vyskládány dvě dvojice. Já je zdolal, ale Terezka nikoliv a já poslední zhltnul po ní. I přes neschopnost se hnout jsme byli deset minut po třetí hodině odpoledni upozorněni na překročení provozní doby. Měli do tří. Rychle jsme se vypakovali a šli trávit do chaty. Vojta dětem nabídl možnost pouštění draka. Pro všechny ratolesti to byla obrovská radost. Pro Vojtu výzva v oblasti aerodynamiky, jak udržet objekt těžší než vzduch, pokud nefouká vítr. Příroda bohužel zvítězila nad vědou a drak nelétal.

V předvečer, kdy si děti připravovaly úkoly do školy, se z kuchyně ozýval nezaměnitelný zvuk brusky a ostřících se čepelí. Pepa již před začátkem pobytu nabízel, že všem unaveným nožům vdechne znovu účelnost. Pod jeho rukama se z "pižlátek" stávaly břitvy. Já jsem chvilku Pepu mentálně podporoval. Se sklenicí piva v ruce a chytrými větami. Děti měly úkoly napsané celkem rychle a celkem správně. Tak jsme my dospělí souhlasili s uspořádáním diskotéky u nás na pokoji. Napospas osudu jsem zanechal reprák i mobilem s vybraným playlistem. Kvapně jsem opouštěl místnost s prvními tóny známé odrhovačky. Zatímco skladbu jsem po několika schodech již neslyšel, dupání naopak zesilovalo.

Zbaveni všech nedospělých jedinců jsme si opět povídali. Jak jinak. Pořád bylo nevyřčeno něco, co si bylo dobré poslechnout. Povídání se protáhlo až do večeře, přes uspávání dětí až do pozdního večera. Nakonec se naše dospělácké sezení proměnilo v samostudium. Upravili jsme si totiž pravidla jedné vědomostní hry a četly si pouze otázky. Díky nim jsme zjistili spousta zajímavých (a praktických) věcí. Kolik váží srdce velryby, kolik měří nejdelší bambus anebo kolik písmen má abeceda Havajského nářečí. Na žádnou z těchto otázek si pochopitelně odpověď nepamatuji. Ale když jsme šli spát, v hlavě jsem to ještě měl.

Neděli, i když byl čas odjezdu, jsme věnovali ještě společnému výletu na Boží Dar. I když Vojtíšek s Verunkou navštěvují Ježíškovu cestu pravidelně, naše holky po této stezce ještě nešly. Naposledy se totiž po ní vezly v kočáře. Na poště jsme si vyzvedli pasy a vyrazili. Začátek pouti byl trochu hektický, protože množství poutníků byl umocněn ještě přítomností cyklistů (později jsem zjistil, že na mapě přibyla cyklostezka). Ale celý malý okruh jsme absolvovali bez velkých nehod a bolestí. Tedy až na Vojtíškovo vlastnoruční těžké ublížení na těle. Při jednom z mnoha utíkání mu náhle vyrostl před špičkou nohy kořen a nohu zastavil. Jeho tělo pak zastavila až natažená ruka. Na které se objevila odřenina s výraznými stopami krve. Nastala velká operace, ke které byla pozvána, jakožto nositelka lékárničky, i naše Terezka. Rána byla odborně očištěna a ošetřena a pacient přežil bez následků.

V Ježíškově poštovní schránce skončila dětská přáníčka. A my naproti ní. Proti poště stojí několikrát navštívená a pokaždé uspokojivá restaurace penzionu Daro. I dnes jsme našli volný stůl, i když se nacházel až v salonku. Objednali jsme si a dosytosti jsme se tam najedli. A pak už zbývalo jen se rozloučit a upalovat na Prahu. Druhý den nás, na rozdíl od ostatních (včetně našich dětí), čekaly pracovní povinnosti.

I když bylo toto setkání hodně komorní, na kvalitě obsahu to nebylo rozhodně poznat. Všem moc děkuji, že jsem si s Vámi mohl užít těch několik volných dní. Budu se těšit na další setkání. Ať už v této, anebo širší sestavě.