Listopadové počasí bohužel často nenabízí slunné a teplé dny trávené venku v krátkém rukávu. A i když na sobotu nebyla hlášena velká zima, mohli jsme buď zvolit krátkodobý pobyt pod širým nebem (s velkou pravděpodobností následné rýmy), anebo aktivitu pod střechu na dobu daleko delší. Výstav či herních center byl dostatek. Někteří dospělí doufali v túru po Jizerkách (Vaškův nápad vyšlápnout ke Královce), někomu to bylo jedno a děti jednomyslně hlasovaly pro Liberecký IQPark. Vymyslet takovou logistickou operaci s jedním vozidlem bylo náročné. Proto jsme se rozhodli jet vozidlem každý svým.

Sobotní přesný čas společného odjezdu dán nebyl. A když přišel po mobilu návrh srazu za 40 minut, byli jsme ještě v pyžamech u snídaně. K autu jsme vyrazili ve tři čtvrtě na deset a ne náhodou se tam potkali s našimi přáteli. Usměvavým Vaškem, rozjařenými dětmi a ... zamračenou Pájou. I když to původním autorovým zámyslem nebylo, je třeba zmínit, že Pája byla při setkání rozčilená a nadávala. Tuto velmi citlivou a důvěrnou informaci zde musím uvést, protože si to Pája více než přála. Vlastně již tehdy povídala: "no jo, já už to vidím, jak tam napíše, že jsem byla naštvaná a nadávala jsem". No, tak je to tady :)

Bez jakýchkoliv kontrol vozidla před jízdou jsem nastartoval a zařadil se za Vaška. Blikající kontrolce poukazující na nízký tlak v pneumatice jsem moc nevěnoval pozornost. V mé hlavně putovala myšlenka, že to nějak blbne a kolo dofouknu až v Liberci. Celkem nepříjemný zvuk, který jsem po pár metrech zaznamenal z venku mi manželka vysvětlila jako studený motor. Pokračovali jsme tedy přes dvě křižovatky a na velké, světelné jsme přeci jen dospěli k názoru, že bude lepší kola zkontrolovat na pumpě.

Zaparkoval jsem ke stojanu se vzduchem a šel se podívat na kontrolkou avizované kolo. Hodnotu tlaku jsem nemusel nijak přeměřovat. Guma byla sešlápnutá až na zem. Vyčkal jsem, až si starší pán stojící na druhé straně stojanu obslouží všechny ventilky a podá mi hadici. Šlaufek jsem připojil a nechal vyzdvihnout kolo do normální provozní výšky od asfaltu. Klidný jsem po najetí na dálnici zrovna nebyl a hrozil se pneumatiky opouštějící disk ve velké rychlosti. Naštěstí se tak nestalo. Ale kontrolka tlaku se rozsvítila znovu. Bez zaváhání jsme sjeli na nejbližší benzinu a pustili se do složitějšího manévru.

Ještě než jsem uvolnil první matici z disku, Vašek se řítil s naší rezervou ke stojanu se vzduchem. Dohustil ji a nainstaloval hever na rám. Manželka pečlivě prohledávala každý milimetr gumy, jestli nenajde škvírku z které uniká vzduch. Já, zoufale bojující s kroutícím momentem jsem si vybavoval záběry z F1, kde je výměna sady kol otázkou několika sekund. Nakonec všech šest matic svůj boj vzdalo a já poprvé vyzkoušel hever. Jak páni výrobci zamýšleli jeho správné použití netuším. Ale ke špíně na rukách jsem si přidal ještě několik odřenin od silnice. Problémové kolo uložil Vašek do kufru, já dotáhl na novém matky a bylo. Holkám jsme dali znamení úspěšně dokončené výměny a šli si umýt ruce.

Když mi nešel otevřít zadní kufr, abych si do něj uložil bundu, nezabýval jsem se tím. Ale když mi nešlo nastartovat, zarazilo mě to. Z auta se stala nefunkční maketa. Zoufale jsem vyskočil a znovu se odšoural k Vaškovi. Ten si mého zbídačeného obličeje okamžitě všiml, ale zachoval klid a vyslechl si mě. Začali jsme sypat možné závady. Jako první přišla na řadu vybitá baterka v klíčích. Vyloupl jsem čočku, chvilku si s ní pohrával v ruce a znovu jí vrátil. Nulový efekt.

Obrátil jsem se na přítele na telefonu a zavolal Mildovi. Co nejrychleji, ale přitom nejdetailněji jsem mu vylíčil situaci. Milda hned z první trefil, že našemu vozítku chybí kriticky elektrika. Doporučil mi odchytit dobrodince a poprosit ho o nějaký ten ampérek. K tomu mi ovšem chyběly kablíky. Poprosil jsem Vaška, jestli by mi dopřál krapet šťávy a odběhl na pumpu zakoupit sadu kabelů. První pokus o pořízení se nezdařil. V regálu jsem našel dva druhy. Na 400 a 600 ampér. No a já jsem elektrikou nepolíbený, takže jsem jachal nabízené produkty konzultovat. Podruhé jsem šel najisto a dotáhl ty s vyšším průtokem.

Zvedl jsem kapotu a nechal zkoumání na Vaškovi. Ten odborně odstranil plastovou krytku a zjistil, že oko objímající jeden pól baterie je naprosto uvolněný. Přívodní kabel se kinklal a pokud mě sluch nemátl, zaslechl jsem i jiskření. K vyřešení této bezvýchodné situace tedy stačilo jen utáhnout malý šroubek. Lucka, kterou jsem poprosil o vyzkoušení funkčnosti startéru poslala skrz okno zdvižený palec, doprovázený spokojeným úsměvem. Bylo vyřešeno. Kabely jsem hodil do kufru (který už šel kupodivu otevřít), posadil se za volant a naše kolona dvou vozidel pokračovala v jízdě.

K velké radosti všech, již bez neplánovaných zastávek. Zaparkovali jsme nedaleko nepřehlédnutelného paláce, do jehož útrob jsme se po chvilce ponořili. Nějakou tu minutku nám zabralo prozkoumávání vestibulu. Dostatečně si užít mašinku, podojit hazardní automat (kde vyhrála Vendy bůra) i obdivovat stroje času. Musím podotknout, že ani samotný vstup do centra vědění nebyl otázkou chvilky. Neznámo proč držela Pája o jednu vstupenku více, než bylo dětí. Naštěstí se zájemci za chvilku dostavili a nadbytečný lístek dostal nového majitele.

Vyprávět každou minutu pětihodinové návštěvy by bylo jak pro Vás, tak i pro mě úmorné. Znovu tak sáhnu po osvědčeném výtahu a celou návštěvu shrnu do několika vět. Že děti bavil vodní svět nás rodiče nepřekvapilo. Naopak jsme nevěřili tomu, že naše ratolesti opustily tuto scenérii v suchém stavu. Naštěstí o pár schodů výš, hned za zrcadlovým bludištěm a štolou, byly obří kádě na výrobu bublin, takže oděvy nakonec vodu okusily.

Na hudební stage, která se na chvilku ocitla prázdná, se vytvořilo pětihlavé hudební těleso. Lucka ho nazvala "five kids" a na rozdíl od jakýchkoliv dosavadních kapel, zde každý člen vyluzoval co chvíli zvuk na jiný nástroj. Vystoupení to bylo více než ohlušující. Ale jak říká můj kamarád, zážitek nemusí být dobrý, hlavně musí být intenzivní. A to se našim dětem skutečně podařilo.

Oproštěni od drahých poloviček (ty nás ztratily z dohledu), přidali jsme se s Vaškem k dětskému řádění. Na podiu jsme se nevystavili, ale u sanitky jsme se skoro dostatečně (hlavní hřeb měl ještě přijít) vyblbli. Do vozidla záchranné služby jsme doplňovali palivo i elektriku a uvnitř prováděli několik zákroků. Hlavní pomůckou a hrdinou našich představ se stal AEDáček. Sanitku jsme sklesle opustili, když počty nespokojených dětí dožadujících se vstupu do sanitky přerostl únosnou mez.

Navíc byl čas oběda. A pro ten jsme si zašli do Jizerky. Z hotovek za velmi slušnou cenu jsem si vyžádal grilovaná žebra s houskovým knedlíkem. No paní kuchařky se na mě koukaly divně, ale nějak mi to přišlo kombinovatelné. Jak mi byla ale krmě servírována, mě překvapilo. Paní kuchařka byla tak laskavá, že mi na jeden talíř dala žebra (s dostatkem omáčky), na druhý talíř položila pět poctivých knedlíků a opět je zalila šťávičkou. Že jsem se od stolu málem nezvedl asi uvádět nemusím.

Dosytosti jsme se také vyřádili po návratu do IQParku. V druhém patře, nazvaném "Svět kolem nás" se totiž nacházela miniaturní škola. Kromě tabule a katedry nechyběly ani lavice (současné i historické), do kterých jsme si vlezli. Zprvu nevinné rušení při hodině postupně přešlo do neúcty ke kantorce. Doufám, že se naše děti nenechaly inspirovat.

Ve zbývajících patrech jsme si zahráli medicínské puzzle (to když jsme dávaly dohromady člověčí útroby) a já zjistil, že nejsem sám, kdo dává ledvinu místo jícnu a střeva otáčí o sto osmdesát stupňů. Naštěstí se neživým, stejně jako ostatní, chirurgickými zákroky. Od skládání těla jsme přešli ke skládání hlavolamů, vyzkoušeli si fakírské lože (píchalo), položili hlavu na talíř a teplem si na obličeji vytvářeli neobvyklé stopy (to byla zábava s termovizí). Dětem se zalíbilo u interaktivního krmení zvířátek. Původní účel, totiž nakrmit domácí mazlíčky tím, co mají rády, naprosto ignorovaly a bavily se reakcí psíka, kterému daly seno, či kotěte krmené kamením.

Víc pater už centrum (naštěstí) nemělo. Takže jsme seběhli dolů a s nápadem nalézt cukrárnu a posilnit se kávou a dortíkem opustili expozice. Pochopitelně až po výběru a nákupu suvenýrů. Bohužel se za prosklenou vitrínou nenacházelo dostatečné množství cukrovinek, tak jsme mlsání odložili na jindy a opustili Babylon. Auta jsme nalezli na svých místech, rozloučili se a rozjeli se k domovu. Společnou cestu bychom asi podnikli až do Prahy, nebýt neuvěřitelné žízně našich princezen. Museli jsme zastavit na pumpě (dnes již naposledy) a žízeň zahnat.