Ještě v předvečer pětadvacátého nám obavy přinesla zpráva od Naďy. U obou dětí nebyl zdravotní stav stoprocentní a pisatelka se obávala nejhoršího. Tedy možného zrušení jejich příjezdu. My jsme se hned po práci zabalili, obsadili sedadla auta a vyrazili k severu. Jinak bezproblémovou cestu nám ke konci, co do bezpečnosti, ztížila mlha. Zapnul jsem nejen zadní, ale i přední mlhovky (poté, co jsem si na ně v mléku vzpomněl). Jízda částečně vedená štěstěnou nebyla nic příjemného, ale dorazili jsme v pořádku. Pár minut po sedmé večerní.
Hned po bujarém uvítání nám Hanička ukázala pokoj. Poprvé jsme měli tu čest být ubytování na trojce. V rohové cimře, důmyslně schované za rohem hned v přízemí. Protože věcí v autě bylo pramálo, zabydlení nám nezabralo mnoho času. Oblečení putovalo do skříně, potraviny do lednice a holky do tepláků. Při povlékání polštářů jsem se dozvěděl, že sestry nebudou spát v dolní části palandy. Maminka s Terezkou spočinou nahoře, my s Julinkou budeme dole.
Hned nato jsme se přesunuli do centra všeho dění. Do společenské místnosti (sklepa). Tam holky objevily ještě Helenku, vnučku Haničky a Pepy. Hned na první pohled bylo jasné, že společný nemají jen věk. Budou si báječně rozumět i v dalších věcech. Všechny tři princezny zakotvily u velké nástěnné tabule a fixkami čarovaly barevný dětský svět. My dospělí jsme u stolu probírali novinky a na mapě hledali pamětihodnosti blízkého okolí, kterou jsme ještě nenavštívili. Teda ne všichni dospělí se pátrání věnovali na sto procent. Hanička učila Terezku háčkování a tu a tam od krajiny v měřítku jedna ku něčemu zrak odvrátila ke snažení naší dcerky. Ale jak už to tak bývá, žena zvládá vše.
Hledání v mapě přineslo úspěch. V hlubokých lesích, mezi Chomutovem a Kláštercem nad Ohří se hrdě tyčí zřícenina hradu Hasištejn. Vzdálenost k troskám nebyla nijak závratná, nicméně zvrásněný povrch, přehršel serpentin a obce na trase navazující na sebe zapříčinily, že cesta zabere necelou hodinu. Holky, i přes jejich silný nesouhlas, jsme zahnali do pokoje, kde si zalezli do postelí. Každá do své. Já jsem během čtení pohádky málem také podlehl kouzlu odpočinku a poslední stránku bohatě prokládal zíváním. Spánku jsem ale odolal a zase se vrátil ke zbytku dospělých. Jiných aktivit, nežli společného povídání nebylo. Večer jsme se odebrali do lóží a dopřáli si odpočinku.
Odjezd do mlhy nastal hned po snídani. Pepa nám prohrnoval cestu a vedl nás po klikatých cestách. Když naše jízda trvala již hodinu a dvacet minut, začali jsme pátrat po důvodu. Pepa je ostřílený voják a v mapě umí číst i pozpátku. Bylo to zkrátka divné. A tak si Lucka pozvala na pomoc elektronického průvodce, který nám ukázal cestu. A ta se hned u první křižovatky neshodovala s tou, po které jel Pepa. Slovo dalo slovo (Lucka zavolala Haničce) a do čela jsme se vetřeli my. Viník byl posléze odhalen. Kdepak Pepa, ale jejich navigace si z nás dělala šprýmy a naplánovala nám na dnešní den sto podzimních kilometrů.
Na malé parkoviště jsme docestovali krátce před polednem. Mezi žlutými, oranžovými a zelenými listy, zahaleny v mlze na nás vykoukly zdi hradu. Velkou gotickou branou jsme prošli až na nádvoří a Hasištejn prozkoumali křížem krážem. Jediné místečko neušlo naší pozornosti. Nevstoupili jsme pouze tam, kde to bylo přísně (plastovou červenobílou páskou) zakázáno. I přes to, že název mi nic neříkal a středověká pevnost je lidskému zraku dobře skryta, překvapila mě její rozlehlost. Z hradní věže byl navíc nádherný výhled po kraji. Všude samý les, jen místy chladící věže tepelné elektrárny Prunéřov. Naštěstí byla mlha fotografův velký pomocník.
Z hradu jsme se vydali ještě do nedaleké Prachárny (bylo to zhruba 150 metrů) a pak hned na oběd do čtyřhvězdičkového hotelu Pytloun. Ne snad, že bychom se chtěli marnotratně zbavit peněz, či hledali vyšší standard. Prostě bylo spousta hodin, my měli hlad a tohle bylo opravdu nejblíže. A jak to tak bývá, není hvězda, jako hvězda. Interiér podniku sice byl luxusní a restaurace vypadala velmi honosně, ale čekalo nás spousta překvapení.
Jídelní lístky jsme obdrželi obratem, ale na pití jsme si museli chvilku posečkat. To nám na druhou stranu dalo dostatek času nalézt vyhovující pokrm (cenově) i když to vzhledem k naplněnosti restaurace nedávalo smysl. Kromě našeho byl obsazený pouze jeden další stůl. Objednali jsme si tři guláše (Pepa, Lucka a já), dvoje šišky s mákem (Hanička s Helenkou), Terezka si dala ovocné knedlíky a Julinku zaujal řízek s kaší. Pepa měl navíc prosbu, jestli by oproti nabízeným čtyřem nemohl dostat tři dvojice. Po několika minutách se k našemu stolu znovu dostavila servírka (mladičká) s dotazem, jestli si budeme k tomu guláši přát houskový, anebo karlovarský knedlík. Lucka a já jsme si vybrali druhý nabízený, Pepa poprosil o kombinaci. Když se servírka objevila podruhé, oznámila Pepovi, že kombinace není možná, protože to kuchař neumí spočítat (nebudu komentovat). Guláš mi chutnal a ani ostatní nevypadali, že by strádali. Jeden člen naší výpravy ale zcela spokojený nebyl. Ten, který se svého nášupu knedlíků stále nedočkal, i když na talíři již žádný neměl. Pepa se připomněl a i přes několik námitek (že by se musela obsluha zeptat v kuchyni) byly knedlíky doneseny.
Po obědě jsme se přemístili přes Místo (nádherný název obce) do městyse Kovářská. Tam jsme měli sraz s Naďou, Vojtou a jejich ratolestmi. Načasování (neplánované) proběhlo tak krásně, že jsme na sebe nečekali ani minutku. Než jsme se stačili přivítat my dospělí, děti už polétávaly kolem a hrály si. Teple jsme se vybavili, odmítli místní žebračku a vydali se do Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím. Že hlavními účastníky střetu byly i mé milované B-17ky jsem se dopídil až u vstupu. Nepřehlédnutelná vizitka 100. letecké skupiny spadající pod 8. leteckou armádu mi napověděla, že se mi uvnitř budu líbit. A skutečně. Od prvního vystaveného kousku, ve všech místnostech muzea jsem měl co obdivovat. Navíc z klučiny, který nám prodal lístky, vyklubal člověk s hlubokými vědomostmi k tématu. Byla radost si s ním popovídat a dozvědět se mnohé, pro mě naprosto nové, informace. Při odchodu jsem neodolal a zakoupil si na památku triko a plakát. Musím dodat, že jen díky své manželce. Ta totiž stále chodí vybavena bankovkami.
Při zpáteční cestě jsme se, na rozdíl od ostatních, stavili ještě na nákupu a doplnili zásobu pečiva. Před večeří si děti hrály na školu s velmi přísnými učiteli. Po ní se odebrali do koupelny a následně do postelí. Opět s protesty. Večer nám pak Hanička s občasným doprovodem Pepy, vyprávěla o jejich dobrodružné cestě po Albánii. Už samotné povídání bylo více než zajímavé, takže promítání fotek povzneslo zážitek do absolutních výšin. Cestopis nám vydržel do pozdních večerních hodin. Hned po poslední fotce jsme se odebrali do postelí a zalehli.
