Nabízely se dvě alternativy. Buď si zajistím ubytování a na místo se dopravím den před začátkem závodu, anebo přijedu v den startu, s dostatečným předstihem. Způsob dopravy tyto možnosti ještě rozšiřoval, ale Lucka byla tak hodná, že mě o vlaku nenechala ani přemýšlet. Měl jsem přislíbeno auto. Díky vlastní neschopnosti zařizovat věci dopředu jsem se o spaní na místě připravil sám. Když jsem si pročítal jeden z pravidelně přicházejících emailů (to bylo zhruba měsíc do začátku), nalezl jsem informaci o tom, že na hledání střechy nad hlavou je jistojistě pozdě. Registrovaných je přes tři tisíce a pokud nehodlám spát na louce pod stanem, mám smůlu.
Ovšem ostatní přípravy jsem nenechal ladem. Znovu jsem se zásobil vitamíny a minerály, povečeřel ve velkém stylu, v pátek si přichystal svačinu i místo v autě a šel si lehnout oproti klasickému času dříve. Dlouhý a klidný spánek jsem si však neužil. Nervózně jsem se převaloval a budil se, kontrolujíc hodiny. Bál jsem se, že zaspím. Vstvávání pro mě bylo vlastně vysvobozením. Před sedmou ranní jsem popadl kolo a tašku s věcmi a upaloval na parkoviště. Protože mi odjezd pomáhala naplánovat Lucka, nepochyboval jsem, že dorazím včas.
A taky že ano. Mnoho lidí se v sobotu brzo ráno po dálnici nežene, takže o kolonu jsem ani pohledem nezavadil. Trochu mě znejistilo pár rychle předjíždějících aut s horákem umístěným na střeše, či na zadním nosiči. Kontroloval jsem hodiny, ale nepřišlo mi nutné řítit se stopade. Navíc mlha, která se na chvilku objevila, cestování velkou rychlostí neumožňovala. Přesně podle odhadů (za hodinu dvacet), před čtvrt na devět jsem odbočil na jedno z parkovišť (Bedřichovské sedlo). Bohužel jsem si nenastudoval mapku a netušil, že na tom nejvzdálenějším. Protože mě čekala ještě registrace, nechal jsem kolo rozložené v kufru, hodil na sebe bundu a šel se zeptat slečny, která obsluhovala parkovací závoru (vytahovala lístky a podávala je do okýnka řidičům). Ujistila mě, že registrace je hned pod kopcem. Vyrazil jsem.
Když jsem ušel asi půl kilometru a stále nepotkal ceduli oznamující začátek obce, vytáhl jsem na pomoc mapu. Zhrozil jsem se. Byl jsem zhruba ve dvou třetinách cesty, na jejímž konci jsem cítil svůj cíl. Mezi stromy jsem zahlédl obrovské parkoviště plné aut a mezi nimi proplouvající kola. Krásně jsem se zahřál, rozepl bundu a mladíka v oranžové vestě se zeptal na cestu. Měl jsem pokračovat dál. Zhruba pět set metrů až kilák. K vodárně. Lehce se mě zmocňovala panika. Kolem mě se totiž již zahřívali jezdci a lidí s igelitkami (obsahující registrační materiály) ubývalo. S tím kilometrem se neseknul a já se propocený optal dvou hasičů na cestu k vodárně. Starší z nich se na mě zamračil a prozradil mi, že se v Bedřichově žádná vodárna nenalézá. Nejbližší je v Jablonci. Ale nejspíše mám na mysli úpravnu vody. Již v pohybu jsem poděkoval a dal se do klusu. Až sem mi to z parkoviště trvalo přes dvacet minut. Se zlostí jsem vzpomínal na slečnu u závory. Je to pod kopcem.
Dokonale zplaven jsem dorazil k registračnímu místu. Přiděleno mi bylo startovní číslo 1670. Zařadil jsem se tedy ke stolečku s rozptylem čísel, kam jsem patřil. Hned nato jsem byl poslán vedle. Moje číslo prý neměli. Posunul jsem se, legitimoval se a kromě cedulky obdržel i tři poutací pásky a sadu poukázek. S nadějí jsem vznesl dotaz, jestli musím být připraven již ve čtvrt na devět, když jedu až ve třetí vlně, jejíž start je pět minut před desátou. Paní mě ubezpečila, že to nutné není, ale nejspíš se mezi ostatní jezdce prostě nedostanu. Jednu z poukázek jsem uplatnil ještě před odchodem, když jsem si vyzvedl sponzorské dary. Tričko, lahev a nějaký nakopávač v prášku. Chvilku jsem přemýšlel, jestli si ho mám aplikovat ihned, abych tu zpáteční cestu zvládl co nejrychleji, ale věřil jsem si a doufal, že na startu budu včas. Však se energie bude hodit na pak.
Při zpáteční cestě jsem střídal klusal se svižnou chůzí. Když jsem procházel kolem startovní brány, několik jezdců už bylo připraveno a cesty byly přehrazeny kovovými bariérami. V duchu jsem si připravoval řeč, ve které rodině oznámím, že jsem byl diskvalifikován kvůli pozdnímu příjezdu na čáru. Stále jsem se však nevzdával a bedlivě pátral po jezdcích, kteří na řídítkách cedule ještě nainstalovány neměli, anebo kráčeli, stejně jako já, pěšky s bílou registrační igelitkou v ruce. Celá výprava mi zabrala téměř hodinu. Pozdější studium mapy mi totiž odhalilo, že Bedřichov není tak široký, ale je dlouhý a od jednoho konce k druhému je to nějakých pět kilometrů. A zhruba tolik jsem měl v nohách já.
Dofuněl jsem na parkoviště a začal s oblékáním. Provést přípravu co nejrychleji, nejefektivněji ale přitom bezchybně byl pro mě nadlidský úkon. Buď jsem něco hledal, anebo mi v ruce přebývala nepotřebná věc. A krom toho jsem do sebe soukal ještě housku s marmeládou. Stres mi ale dokonale odboural stud, když jsem se na parkovišti převlékal a řadě aut musel ukázat holý zadek. Neustálé napětí povolilo, když se na parkovišti stále pohybovali další jezdci. Ale vzápětí jsem znovu propadl zoufalství, protože jejich startovní čísla začínala tří tisícovkou, což byla kratší trasa, která startuje poslední a nejspíše i z jiného místa. Na nohy jsem navlékl návleky (to jsem okoukal od ostatních), na palici dal čepku a přes sebe šusťákovku. Do kapes zasunul banán a dvojici tyček a vyjel jsem. Cesta, kterou jsem šel byla skutečně již zavřená, ale někdo na nás, na opozdilce pamatoval a organizátoři nám ukazovali objížďku. Začal jsem věřit, že to dobře dopadne a já vystartuji podle plánu.
Počet dojíždějících cyklistů neustále narůstal. Peloton brzdil až před davem lidí, kteří se ukázali před námi. Byli jsme na startu. Opatrně, abych snad někoho nepředběhl, ale s dravostí, abych nestartoval jako úplně poslední jsem dostoupil až ke své vlně (čísla 1201-1800) a hlasitě si oddechl. Srdeční tep poklesl na standardní obrátky, já snědl banán, s fotkou zaslal poslední zprávy a očekával výstřel. A ten přišel za pár minut. Stihl jsem to.
Okamžitě poté, co jsem zaklapl boty do pedálů jsem si opakoval, že se nesmím nechat strhnout a musím se poučit z Prahy. Našel jsem si lehčí tempo, než na které jsem zvyklý a nechal se bez výčitek předjíždět rychlejšími. Ale i na předjíždění došlo. Hned na začátku jsme museli vyšlapat celkem záživný kopec. Teplo se udělalo nejen kvůli stoupání, ale samotné počasí nám přálo a slunce nám svítilo na cestu a hřálo na zádech. Popisovat Vám celou trasu není rozhodně tak zábavné, jako si jí jet. Šipky nás vedly asfaltem i po šotolině, stoupali jsme do kopců i svištěli dolů, předjížděli se i byli předjížděni. Na obou občerstvovacích stanicích jsem poctivě zastavil, dal si kousek banánu a popil čaj. Během jízdy se zásobil vodou a absorboval jednu tyčinku a jeden gel. Jelo se mi nádherně a já za celou dobu nepocítil ten nehezký pocit poklesu energie na absolutní nulu.
Protože jsem neustále kontrolovat ujetou vzdálenost, cílová rovinka, která se nám rozprostřela po výjezdu z lesa mě moc nepřekvapila. Projel jsem pod nafukovací bránou a zmizel v chumlu lidí, kteří dojeli přede mnou. Paní, která můj příjezd zpozorovala mi předala dřevěnou medaili. Chvilku jsem postával na místě a pozoroval ruch. Pak jsem vytáhl dva zbývající lístečky a došel si pro nealko pivo a těstovinový salát. Ať už jsem měl čas jakýkoliv, měl jsem z toho dobrý pocit a byl jsem rád, že jsem někde neodpadl.
Naposledy jsem se v Bedřichově vyhoupl do sedla a dojel (do kopce) na parkoviště. Tam se převlékl, uložil kolo a dal vědět domů, že vyrážím domů.
Na závěr bych chtěl poděkovat mé milované manželce a holkám, že s mým ježděním mají takovou trpělivost. Ba co víc, že mě podporují. Moc děkuji za každý kilometr, který jsem mohl jezdit. Také přeji všem účastníkům, kteří bohužel potřebovali zdravotní pomoc, aby se rychle vzchopili a byli zase fit. A těm, kteří skončili přede mnou, gratuluji. Samotným vítězům se klaním a obdivuji, jak můžou podávat takové výkony.
