Auto jsme zanechali na parkovišti v Pavlově. Od něj jsme po asfaltové silnici stoupali mírně vzhůru a protáhli se kolem hřbitova. Na druhé straně cesty holky utrhly z větve čouhající přes plot několik švestek (slívek) a místo očekávatelného vynadání, na které jsme v hlavním městě zvyklí, byly naopak majitelem vyzváni, aby si ještě vzaly. S nadcházející křižovatkou jsme se napojili na část "Stezky Českem". Ta nás hnala stále do kopce a vyvedla nás až k zřícenině hradu Děvičky (Dívčí hrady). Za drobný poplatek jsme byli vpuštěny mezi prastaré zdi a památku si prolezli. Výhled do kraje byl nádherný. Všude samá pnoucí se réva.

Dostatečně pokochaní jsme se pustili po modré (naučné stezce Děvín) na jihozápad, abychom obešli vrchol Děvín (Moravský) zprava. Po dvou a půl kilometrové pěšině, která byla stejně příjemná, jako její začátek, jsme dorazili k Obřímu kameni. Přírodnímu úkazu, který stál za zastávku. Pauzu jsme mimochodem využili pro krátký odpočinek a svačinu. Hned za vysokými skalami se nacházela dvojice děr v zemi - bývalé lomy (Pod Trůnem a Perná). Tím putování po modré trase končilo. Pokračovali jsme po červené až k přístřešku, kudy procházela zelená. Ta nás provedla kolem druhého svahu Děvína a kromě nádherných výhledů na záplavu vinic nám nabídla i setkání s roztodivnými broučky. Příjemnou, zhruba osmikilometrovou procházku jsme ukončili zase u zříceniny.

Vyzvedli jsme auto a odjeli do Mikulova. Kromě zmrzky a něčeho sladkého jsme zatoužili (hlavně já) ještě po výstupu na Svatý kopeček. Nápad nebyl dvojicí dcer zprvu pozitivně přijat a já byl vystaven kritickým poznámkám, nakonec jsem však dosáhl svého. Vystoupali jsme až na vrchol. I když nejsme věřící, byla pro nás přítomnost křížové cesty vítána. Holky od jednoho výjevu napjatě postupovaly k dalšímu a byly zvědavé, jak bude vyobrazeno další zastavení. A hlavně potřebovaly zkontrolovat, jestli sedí číslice. Prohlédli jsme si kapli svatého Šebestiána i Božího hrobu. Slunce pomalu se blížící k horizontu oznamovalo, že čas dnešního dne pomalu dochází ke konci. Přejeli jsme zpátky do kempu a připravovali plán na poslední plnohodnotný den naší moravské dovolené.

Ne snad proto, že nám na naší "turistické" zdi chyběla magnetka, jsme navštívili zámek Vranov nad Dyjí. Uvítání jsme se dočkali již při příjezdu a já jsem si v hlavě poznamenal nutnost pořídit snímek ze serpentin, které k zámku vedou. Na nádvoří, zalitého sluncem, jsme vyhledali pokladnu, zakoupili lístky (nával byl vskutku úctyhodný) a počkali na průvodkyni. Ta nám ukázala komnaty, sály i pokojíčky, které bohatá šlechta ke svému potěšení obývala. Pochopitelně musela padnout otázka nejdůležitější. Jaká pohádka byla ve zdejších zdech natáčena. A nemýlili jsme se. Ani tenhle zámek nezůstal filmařům utajen.

Na oběd jsme se přesunuli do Znojma. Našli jsme restauraci, která nám svou nabídkou vyšla dokonale vstříc. Kromě meruňkových knedlíků (na které jsme měli s holkami chuť) nám číšník přinesl "bezednou" polévkovou mísu. Mohli jsme si nabrat, kolik jsme chtěli. Vzhledem k pozitivům musím pochopitelně zmínit, že se jednalo o Restauraci "U Karla" na Mikulášském náměstí. Pokud se snažíte na název klikat, děláte to marně. Internetové stránky jsem nenašel.

Poslední prohlídkou dnešního dne byla návštěva Znojemského zámku. Průvodcem nám byl mladík, z jehož informací bylo cítit zapálení pro historii, nikoliv pouhé zaměstnání. Kromě interiérů nám popsal i zajímavosti za okny zámku. K hlasitému smíchu nás dohnal v hudebním salónku. Tam nám totiž představil hned tři hudební nástroje, které měly společnou nefunkčnost. Jedno piano bylo rozladěné, druhé nehrálo vůbec a třetí vydávalo při stisknutí jakékoliv klapky stejný zvuk. Sečteno a podtrženo, prohlídka stála za to.

Do další památky, Znojemské rotundy, jsme se nedostali. Důvodem nebyla ani pozdní doba, ani množství návštěvníků. Návštěvu nám překazila teplota. Stupně Celsia totiž nekompromisně určovaly dostupnost románské stavby.

A tím naše jihomoravské putování skončilo. Nezbývalo nic jiného, než pobalit vše, co jsme si přivezli a nezapomenout co jsme si pořídili. S panem správcem jsme se pochopitelně rozloučili a slíbili (hlavně sobě), že se příští rok zase vrátíme. Mě totiž tahle krajina dokonale učarovala.