Plány jsme spřádali pomalu, ale nepřetržitě. Nejdříve byla odsouhlasena sobota v přírodě. Pár zprávami se začal rýsovat směr i vzdálenost k cíli a nakonec bylo definováno i přesné místo. Adršpašské skály. A abych nezapomněl, shodli jsme se na tom, že sváču si žádnou balit nebudeme a cestou se stavíme někdy mezi regály.
Cesta na severovýchod Čech je zhruba dvouhodinová. Dostaveníčko před naším barákem jsme si stanovili na devátou hodinu. Čas se operativně posunul o patnáct minut dopředu a ve čtvrt se skutečně přiřítila bílá krabice (zase bylo mávání a úsměvy za sklem), do které nás Vašek naskládal. Absence postele poskytovala v dopravním prostředku spousta místa. Za volantem byl pochopitelně Vašek, vedle něj Pája, jakožto kulturní referentka spolu s Vendy. Ta si vzala na starosti reportáž. V prostřední řadě sedělo trio Julinka, Toník a já a vzadu si hověly Terezka, Terezka (to není překlep) a maminka. S dobrou náladou a puštěnými stěrači jsme vyjeli k Hradci Králové.
Za hranicemi hlavního města provedla reportérka Vendy první rozhovory s cestujícími. Z nichž vyplynulo, že se všichni těší, jízdu si užívají a déšť jim dobrou náladu nijak nepokazí. Přesun si každý zkrášlil po svém. Toník s Julinkou krmili zvíře z krabičky, Terezky hrály na tleskanou. Sem tam se pak věnovaly společnému maňáskovému divadlu. Toník vdechl život plyšovému netopýrovi, Terezka hrála sluníčkem. Svou roli sehrál i procvakávací pan Perníček a polštář s psíkem. Toho jsem si oblíbil hlavně já a používal ho jako čtyřnohého rozptylovače nudy a neshod.
Maminka se věnovala holkám na zadních sedadlech, Pája zpracovávala plynulý proud požadavků Toníka a Terezky (pití, sváča, sladkost), Vendy přešla od mikrofonu (papírového) k hudební režii a mezi Vaškem a mnou probíhal dialog. Tato zábava nám vydržela až k Turnovským potravinám. Pobočkou žluto-modrého řetězce jsme prolétli rychle. Do pytlíku naskládali náhodný počet různých druhů pečiva (aby to neměla paní pokladní tak jednoduché), přidali lahev pití a letěli k pokladně. Mladá paní za kasou byla zkušená a různorodý obsah mikrotenových pytlíků namarkovala bez mrknutí oka, bez nejmenších problémů.
Vašek pořídil ještě třešničku na dortu pro dokonalost dnešního výletu. Opatřil tři alkoholické nápoje zavřené do plechu. Jednalo se o Secco Rosato pro dámy a Secco Bianco pro pána. Zřejmě až při pohledu do mých smutných psích oči dospěl Vašek k rozhodnutí, že bychom měli pořídit ještě jednu černou plechovku. K tomu jsem se přihlásil já. Bohužel jsem netušil, že použití rychlé samoobslužné pokladny nebude tak rychlé a samoobslužné. Dvakrát jsem pokladní, obsluhující u plnohodnotné kasy vyhnal od práce. Jednou, když mi musela potvrdit plnoletost a podruhé, když jsem zboží odebral z kontrolní váhy dříve, než bylo záhodno. Zastávky jsme využili také k opatření kávy a vykonání potřeby (tak když už ta možnost byla).
Znovu jsme zasedli na svá sedadla a vydali se na posledních 20 kilometrů, dvacet devět minut. Déšť nepolevoval a nic nenasvědčovalo tomu, že by na obloze mělo dojít k nějaké změně. Prokroutili jsme se serpentinami, byli svědky složitého manévru (když se potkaly dva autobusy) a ocitli se na jednom z parkovišť. Ještě než Vašek započal couvací manévr, rozeběhla se k nám dozorkyně v nepřehlédnutelné žluté pláštěnce a jala se navigace. Jednou rukou vypisovala parkovací lístek, druhou rukou ukazovala řidiči, že má v jízdě pozpátku stále pokračovat. Nebýt Vaškovi ostražitosti, probourali bychom se někomu do cimry.
Každé dítě, které bylo přioblečeno do vrstvy igelitu bylo od Vendy znovu podrobeno výslechu. Zkoumavým otázkám neunikl ani Vašek. Lucka a Pája se pátravému mikrofonu vyhnuly, protože pomáhaly ještě neoblečeným dětem. Já jsem unikl také, oblékal jsem sám sebe. Přešli jsme parkoviště, překonali jedny koleje. U pokladny jsme byli zinkasováni o vstupné a překročením Metuje se ocitli Adršpašských skalách. Toník u první sochy postavy v klobouku prohlásil, že ho bolí nohy a nechce chodit. Nikdo tomuto oznámení nevěnoval pozornost a kromě Páji, která obrátila oči v sloup, nereagoval. Ostatní děti se rozutekly po písčité pláži a my dospělí si přiťukli konzervovaným vínem na šťastné setkání. Krom alkoholu nám společnost dělaly nebojácné kačeny.
Nejprve jsme se vydali po modré kolem pískovny. Zelenomodrá hladina a vzrostlé jehličnany připomínaly, jak Vašek poznamenal, Plitvická jezera. Vzpomínání na Chorvatsko podtrhovaly i dopadající dešťové kapky. Dospělí se kochali pohledem na výtvory matky přírody, děti se zabývaly vyšetřováním trojnásobné vraždy (anebo co ta Vendy vymyslela). Textilní kapesník, zachycený na větvi křoví rostoucího za zábradlím se jí do scénáře náramně hodil. Udivil nás počet návštěvníků, který nás míjel. Mezi nimi jsme sice nepotkali žádného známého, zato spousty poláků (jim nepochybně patřili zaparkované autobusy).
Okruh kolem jezírka jsme absolvovali celkem rychle a přestoupili na zelenou trasu. Ta už se vinula mezi skalkami, skálami a skalními útvary. Někdy velmi těsně. Pochopitelně jsme hledali v pískovci podobu, alespoň zdánlivou, s objektem uvedeným na ukazatelích. Někdy jsme podobu viděli na první pohled, jindy jsme museli dlouho zkoumat (a stejně jsme shodu nenalezli). Cestou jsme tak potkali Džbán, Homoli cukru, prolezli Gotickou brankou a vyfotili a odeslali s přáním všeho nejlepšího k svátku Eliščinu věž. Tím jsme se ocitli v ostrém ohybu trasy, kde se připojovala stezka žlutá. Po té jsme zamířili k vodopádům a přístavišti. Oboje bylo v zajetí turistů, nicméně fronta na lodičky byla neuvěřitelná. Nejen kvůli davům, ale i sílícímu kapání jsme čekání vzdali, vrátili se na původní trasu a pokračovali.
Druhá polovina trasy přinesla navíc ještě schody. Jak klesající, které klouzaly, tak stoupající, které byly dětmi s nevolí komentovány. Po trojici žebříků jsme spočinuli u sousoší Milenců. To mělo bezkonkurenčně největší úspěch u dospělých. My s manželkou jsme zavzpomínali, ostatní prožívali :). Přes Skalní kapli, Starostu a jeho starou (Starostovou) jsme dokončili okruh. Na posledních pár desítek metrů nám Toník umožnil zachovat se gentlemansky. Dal nám příležitost nést ho na zádech. Cesta na parkoviště byla již za vydatného deště. Samozřejmě návštěva suvenýrů za účelem pořízení magnetických a papírových upomínek ošizena nebyla.
Jakkoliv jsme se snažili do auta nastoupit suší, nedařilo se a odpařující vlhkost chvilku zhoršovala výhled z oken. Handicap Vašek pořešil zapnutím topení. I cestou do Prahy jsme stavili. Kromě návštěvy toalety byla pauza využita ke změně zasedacího pořádku (Julinkou vyžadovanou). K velkým přesunům nedošlo. Naše Terezka se vyměnila s Julinkou. I malé změny můžou způsobit velkou radost. Nudu jsme zaháněli hraním her. Posílali jsme si ruční signály, hádali pohádkové postavičky a zvířata a na scéně se objevil i "ťuhýk - ťuhýk". Po zbytek cesty jsem vytuhnul. A myslím si, že jsem nebyl sám.
Vašek nás vyhodil doma - klasicky u kontejnerů. Velmi pompézně jsme se rozloučili, aniž bychom tušili, že se za pár hodin uvidíme ve stejné sestavě znovu. Jakmile jsme dorazili domů, převlékli se a ohřáli v teple krbu, už jsme psali zprávy s kladným hodnocením dne. A stejné nadšení se ozývalo i z druhé strany. Tak slovo dalo slovo a my se domluvili na nedělní odpoledne.
To dokonale klaplo a ve dvě se u nás rozezněl zvonek a za dveřmi se objevila stejná sestava, jako včera. Děti šly řádit do pokojíku, my se posadili ke stolu. Jinak neustále uzavřené (samotnými dětmi) dveře oddělující svět dospělých od dětského se otevřely jen při výpravě za pohoštěním. Někdy zmizel z tácu muffin, jindy zase jednohubka, či slaná tyčka nebo brambůrky. Vyprávění veselých historek pomalu přešlo v hraní deskové hry. Lusknutím prstu jsme se z jedenadvacátého století přesunuli do dob Vikingů a vedli spolu líté boje. Vojevůdci, jejichž jména nejde ani vyslovit, natož napsat strategicky obléhali, bránili a střádali těžce vydřené suroviny. Vítězkou se stala Lucka, následovaná Vaškem. Jen pět bodů za ním skončila Pája a já jsem zůstal někde na chvostu.
Sklizením kartiček, svoláním dětí a konzumací posledních zbytků na talíři (to byl můj job) jsme téměř dvoudenní program ukončili. Opět proběhlo loučení, stejně intenzivní jako to u auta. Ještě za zavírajícími dveřmi jsme si slibovali, že s dalším setkáním nebudeme dlouho váhat a podnikneme jej co možná nejdříve.