Na návštěvě u stříbrnočerveně šachované orlice

3. díl: Jak jsme zalezli k pračlověku

Na neděli byl hlášen zase a jen déšť. A skutečně ráno nás přivítala šedivá obloha a sluníčko se ani chvilku neukázalo. Druhou nemilou skutečností bylo, že naši přátelé museli balit, aby mohli hned po snídani vyrazit domů. Vašek, který se pustil hned do demontáže postele a uskladňování věcí stejně svého snažení, tedy zabalit stan suchý, nedosáhl. Jakkoliv se sebevíc snažil, déšť se spustil na ještě postavený stan. A nebyla to jen obyčejná letní sprška. Spustil se liják, před kterým jsme se museli všichni schovat. Schovat a zavřít se.

neděle 04.08.2024 publikovaný z rodinné kroniky Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) jih / Morava /
KDO (osoby a obsazení) rodina /
KDY (období a interval) letní dovolená /
PROČ (důvody a účely) výstava, exkurze /

Po čtvrt hodině se nebesa umoudřila a pršet přestalo. Z plátěných obydlí začali pomalu vylézat lidi a Vašek s Pájou, mohli pokračovat v pakování. Intenzita byla tentokrát daleko větší, protože podle původního plánu měli být v aktuální čas zhruba půl hodiny odsud. Nakonec se všechno podařilo, tašky a další zavazadla byla umístěna (leckdy teatrálně) do vozidla, stejně jako cestující. Rozloučili jsme se, zamávali si a smutně pozorovali odjíždějící návštěvu. Zase jsme osaměli.

Pochopitelně jsme měli připravený plán. Chystali jsme se navštívit pavilon Anthropos Moravského zemského muzea. Budova byla umístěna v parku Anthropos (jak nečekané) a já, protože jsem očividně nebyl zcela při smyslech, přehlédl nedaleké parkoviště určené pro návštěvníky a auto zanechal na soukromém pozemku firmy. Spoléhal jsem na to, že v neděli se nepracuje a nikdo si našeho Adíka nevšimne. Znovu zlehka zkrápěni jsme přehopsali Svratku přes Pisárecký most a hezkou zelení se dostali až ke vstupním dveřím.

Paní pokladní v nás zřejmě poznala západní (jako Pražáky) návštěvníky a mírně řečeno, nás nechala tápat při zakoupení vstupenek (dělala z nás blbce). Musím složit poklonu mojí manželce, která celý pohrdavý dialog ustála s noblesou. Kupovat lupeny já, asi bych po chvilce umístil paní k exponátům. Vstoupit jsme mohli mezi pralidi, kteří obývali stálou expozici, či dvě dočasné výstavy. Jedna věnovaná Amazonii a druhá zvala k obdivování pravěkých obrazů kreslených Zdeňkem Burianem.

Bezkonkurenčně největším úspěchem u holek měl mamut. Uvítal nás hned v prvním sálu. Pak jsme si procházeli nálezy z dob dávno minulých (šperky či nářadí), nechali jsme se vzdělat textem poukazující na rozdíly mezi člověkem starým milion a třicet tisíc let a studovali kostry pravěkých zvířat. I Amazonie přinesla spousta zajímavých věcí. Nejprve se holky vstupu bály. Starší paní, která nás u dveří přivítala a uvedla, nás upozornila, že celé výstavě dominuje obrovitý had. Ale ukázalo se, že plaz je dětskou prolézačkou, navíc hezky barevně provedenou a roztomilou. V této části pavilonu nám byl poodhalen život domorodců. Díky krátkým videoukázkám jsme mohli slyšet jejich řeč a seznámit se s jejich kulturou. Na samotný závěr jsme si nechali výstavu obrazů. Některé z děl byly doslova děsivé.

Počasí venku se nezměnilo. Bylo zamračeno a mžilo. Zcela nahodile jsme nalezli restauraci U Karla. A měli jsme neuvěřitelně šťastnou ruku. V lokále s velmi příjemným prostředím bylo místo. Z těch všech volných židlí holkám učarovaly ty vysoké. U vysokého stolu. Servírka nám hned přinesla jídelní lístky a my jsme s Luckou měli jasno. V nabídce totiž byla pečená kachna. Terezka si objednala svíčkovou a Julí plněné knedlíky uzeným masem. Já, bez potuchy co nás čeká, jsem si objednal i polévku. A ne zrovna nízkokalorickou. Boršč.

Zanedlouho se na našem stole objevily sklenice s pitím a hluboký a po okraj plný talíř výborné polévky. Tušil jsem, že odsud neodejdu se zapnutými knoflíky. Šok ale přišel s první kachnou. Protože talíř zabíral polovinu stolu, navrhla nám paní číšnice přesednutí. Jak my, tak i holky souhlasily. Před námi se objevily porce pro dva dospělé. Vůně dokonale podtrhovala vizáž. Pustili jsme se do toho s plnou vervou. A libovali si. A naprosto nelidsky se přežrali. Tedy alespoň já. Protože jsem nemohl nechat na porcelánu ani kousek zelíčka, knedlíku a už vůbec ne masa. Stydlivě musím přiznat, že jsem se málem nevešel za volant.

Zbytek uplakaného dne jsme přečkali ve stanu. Až navečer se pršení slitovalo a přestalo. Toho jsme využili a od hraní stolních her vylezli ven. Abychom alespoň trochu odčinili obžerství fyzickou aktivitou, vydali jsme se na nohejbalové hřiště s tenisákem a dvěma páry "chytacích placek" na rukách. Vytvořili jsme si vlastní pravidla a hráli zápas mezi maminkou a Julinkou a Terezkou a mnou. Zápas to byl lítý, vyrovnaný a krapet bolestivý. To když hod nebo přihrávka skončila místo na pálce na obličeji hráče.

Večer jsme si za odměnu dali ještě partii fotbálku. Všichni zúčastnění bojovali ze všech sil a tak se stůl nepodlézal ani po jednom zápase. Poslední vhozenou mincí (a že jich pár bylo) skončil kromě stolní kopané i dnešní den. Zalezli jsme si do spacáků a těšili se na pondělní, dle informací slunečný den.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 03.10.2024 10:02:03

vynikající

CAPTCHA Image

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem špatně odbočil na 392

Na západ cestujeme pravidelně. Minulý rok jsme putovali k zasněženému severu, navštívili zahraniční východ a jih a užívali si lázeňského severozápadu. Na programu tohoto roku byly blízké i velmi vzdálené jižní krajiny. A co takhle navštívit jihovýchod? Na pár dní zakempovat v kraji vína, vstřícnosti, úsměvů a nádherných výhledů. Takhle vypadalo uvažování nad tím, kam pojedeme letos pod stan. A Morava se nám oběma moc zamlouvala. Lucka od jarních dní pokukovala po ubytování a jako nejvíce vyhovující se zdál kemp ve Vémyslicích. Navíc mě potěšilo, že při pátrání přišly vhod články.

2. díl: Jak jsme hledali u permoníků

Jelikož páteční předpověď počasí hrozila deštěm a obloha při prvním vykouknutí ze stanu nevypadal nijak přátelsky, zvolili jsme během snídaně vnitřní program. I když holkám zůstávají školní předměty fyzika či chemie zatím utajeny, pokusy a zkoumání je baví. Vypravili jsme se proto do Science centra Vida!. Stačilo zajet k Brněnskému výstavišti a auto zanechat na veřejném parkovišti. Protáhli jsme se turnikety a rázem se ocitli v náručí vědy a techniky.

3. díl: Jak jsme zalezli k pračlověku

Na neděli byl hlášen zase a jen déšť. A skutečně ráno nás přivítala šedivá obloha a sluníčko se ani chvilku neukázalo. Druhou nemilou skutečností bylo, že naši přátelé museli balit, aby mohli hned po snídani vyrazit domů. Vašek, který se pustil hned do demontáže postele a uskladňování věcí stejně svého snažení, tedy zabalit stan suchý, nedosáhl. Jakkoliv se sebevíc snažil, déšť se spustil na ještě postavený stan. A nebyla to jen obyčejná letní sprška. Spustil se liják, před kterým jsme se museli všichni schovat. Schovat a zavřít se.

4. díl: Jak jsme šlapali po slunné Pálavě

Co by to bylo za pobyt na jižní Moravě, kdybychom nenavštívili Pálavu? Oblast nekonečných vinic a krásných výhledů. Právě tato oblast vyhovovala našemu dalšímu programu. Celý týden nám chyběl pěší výlet (nemyslím tím chůze od auta k zámku či hradu). Předchozího večera jsme s Luckou za slabého svitu svítilny prostudovali mapu a našli okruh, který by mohl naší fyzičku lehce zatěžkat, ale zvládli bychom ho.