Po čtvrt hodině se nebesa umoudřila a pršet přestalo. Z plátěných obydlí začali pomalu vylézat lidi a Vašek s Pájou, mohli pokračovat v pakování. Intenzita byla tentokrát daleko větší, protože podle původního plánu měli být v aktuální čas zhruba půl hodiny odsud. Nakonec se všechno podařilo, tašky a další zavazadla byla umístěna (leckdy teatrálně) do vozidla, stejně jako cestující. Rozloučili jsme se, zamávali si a smutně pozorovali odjíždějící návštěvu. Zase jsme osaměli.
Pochopitelně jsme měli připravený plán. Chystali jsme se navštívit pavilon Anthropos Moravského zemského muzea. Budova byla umístěna v parku Anthropos (jak nečekané) a já, protože jsem očividně nebyl zcela při smyslech, přehlédl nedaleké parkoviště určené pro návštěvníky a auto zanechal na soukromém pozemku firmy. Spoléhal jsem na to, že v neděli se nepracuje a nikdo si našeho Adíka nevšimne. Znovu zlehka zkrápěni jsme přehopsali Svratku přes Pisárecký most a hezkou zelení se dostali až ke vstupním dveřím.
Paní pokladní v nás zřejmě poznala západní (jako Pražáky) návštěvníky a mírně řečeno, nás nechala tápat při zakoupení vstupenek (dělala z nás blbce). Musím složit poklonu mojí manželce, která celý pohrdavý dialog ustála s noblesou. Kupovat lupeny já, asi bych po chvilce umístil paní k exponátům. Vstoupit jsme mohli mezi pralidi, kteří obývali stálou expozici, či dvě dočasné výstavy. Jedna věnovaná Amazonii a druhá zvala k obdivování pravěkých obrazů kreslených Zdeňkem Burianem.
Bezkonkurenčně největším úspěchem u holek měl mamut. Uvítal nás hned v prvním sálu. Pak jsme si procházeli nálezy z dob dávno minulých (šperky či nářadí), nechali jsme se vzdělat textem poukazující na rozdíly mezi člověkem starým milion a třicet tisíc let a studovali kostry pravěkých zvířat. I Amazonie přinesla spousta zajímavých věcí. Nejprve se holky vstupu bály. Starší paní, která nás u dveří přivítala a uvedla, nás upozornila, že celé výstavě dominuje obrovitý had. Ale ukázalo se, že plaz je dětskou prolézačkou, navíc hezky barevně provedenou a roztomilou. V této části pavilonu nám byl poodhalen život domorodců. Díky krátkým videoukázkám jsme mohli slyšet jejich řeč a seznámit se s jejich kulturou. Na samotný závěr jsme si nechali výstavu obrazů. Některé z děl byly doslova děsivé.
Počasí venku se nezměnilo. Bylo zamračeno a mžilo. Zcela nahodile jsme nalezli restauraci U Karla. A měli jsme neuvěřitelně šťastnou ruku. V lokále s velmi příjemným prostředím bylo místo. Z těch všech volných židlí holkám učarovaly ty vysoké. U vysokého stolu. Servírka nám hned přinesla jídelní lístky a my jsme s Luckou měli jasno. V nabídce totiž byla pečená kachna. Terezka si objednala svíčkovou a Julí plněné knedlíky uzeným masem. Já, bez potuchy co nás čeká, jsem si objednal i polévku. A ne zrovna nízkokalorickou. Boršč.
Zanedlouho se na našem stole objevily sklenice s pitím a hluboký a po okraj plný talíř výborné polévky. Tušil jsem, že odsud neodejdu se zapnutými knoflíky. Šok ale přišel s první kachnou. Protože talíř zabíral polovinu stolu, navrhla nám paní číšnice přesednutí. Jak my, tak i holky souhlasily. Před námi se objevily porce pro dva dospělé. Vůně dokonale podtrhovala vizáž. Pustili jsme se do toho s plnou vervou. A libovali si. A naprosto nelidsky se přežrali. Tedy alespoň já. Protože jsem nemohl nechat na porcelánu ani kousek zelíčka, knedlíku a už vůbec ne masa. Stydlivě musím přiznat, že jsem se málem nevešel za volant.
Zbytek uplakaného dne jsme přečkali ve stanu. Až navečer se pršení slitovalo a přestalo. Toho jsme využili a od hraní stolních her vylezli ven. Abychom alespoň trochu odčinili obžerství fyzickou aktivitou, vydali jsme se na nohejbalové hřiště s tenisákem a dvěma páry "chytacích placek" na rukách. Vytvořili jsme si vlastní pravidla a hráli zápas mezi maminkou a Julinkou a Terezkou a mnou. Zápas to byl lítý, vyrovnaný a krapet bolestivý. To když hod nebo přihrávka skončila místo na pálce na obličeji hráče.
Večer jsme si za odměnu dali ještě partii fotbálku. Všichni zúčastnění bojovali ze všech sil a tak se stůl nepodlézal ani po jednom zápase. Poslední vhozenou mincí (a že jich pár bylo) skončil kromě stolní kopané i dnešní den. Zalezli jsme si do spacáků a těšili se na pondělní, dle informací slunečný den.