Obrovský areál nabízel dvě patra všemožných pokusů, vysvětlení a názorných ukázek snad od všeho možného. Dokonce jsme měli možnost změřit si hluk, které vydávají naše hlasivky. Já jsem jako vítěze tipoval naší maminku. Intenzivněji, i když o pár decibel, křičela Terezka. Vítězem jsem se však překvapivě stal já. Kromě prvního místa jsem si na doživotí odnesl i titul největšího řvouna rodiny. Provedli jsme malý experiment u oddílu zdraví. Zjistili jsme, že pokud člověk spořádá pytlík bramborových lupínků, musí pak hodinu žehlit, hodinu vysávat, hodinu myslet a hodinu vařit (bez ochutnávání). Dopoledne jsme se taky zúčastnili doprovodného programu v laboratořích na téma voda.
Smíšená dvojice mladých badatelů osobně a jedna slečna potápěčka na obrazovce nám ukazovali, jaké taje má obyčejná voda. Zhruba půlhodinový program jsme absolvovali se zatajeným dechem a odcházeli (alespoň já) s novými poznatky. Voda je průzračná, mokrá, studená anebo teplá a pokud jsem v ní, není nad hladinu vidět. Na oběd jsme se stavili v suterénu, kde se nalézala jídelna s celkem dostačujícím výběrem. Když už jsme měli dojem, že jsme navštívili všechny oddělení a na všechno si řádně sáhli, nechali jsme holkám čas pro vlastní skotačení a odebrali se do kavárny. Já jsem si dal kávičku a společně jsme ochutnali mufínek.
Když se i holky dostavily celé uběhané a unavené, začali jsme se s vědecko-fantastickým areálem loučit. V suvenýrech jsme nic neodolatelného neobjevili, takže jsme odcházeli jen s vizitkou a sadou turistických známek do deníčků. Ke stanu jsme to brali napřímo, neboť jsme očekávali v pozdních odpoledních hodinách návštěvu. Na víkend měla přijet teta Pája. A nejen s Toníkem a Terezkou. Ale i Vaškem a jeho dvěma dcerami. A zatím nic nenaznačovalo tomu, že by k návštěvě nemělo dojít. Dorazili jsme tedy do kempu a napjatě očekávali příjezd našich přátel.
Z Prahy to nějakou tu chvilku trvá, ale dočkali jsme se. Na příjezdové cestě se objevila dodávka a za oknem usměvavá a mávající Pája. Vozidlo zastavilo hned vedle nás (místo jsme bedlivě střežili) a z něj se vysypaly dvě děti, jedna menší a druhá větší slečna a dva dospělí. Přivítali jsme se, seznámili a v tu chvíli jsme pozbyli dcery. Chumel čtyř ratolestí uprchl na hřiště a na dlouhou dobu jsme o něm nevěděli.
Já jsem byl Vaškovi ku pomoci se stavěním stanu. Pro Vaška i pro stan to byla premiéra, ale dali jsme to a nafukovací hangár (nosné tyčky nebyly) během chvilky stál. Kolaudaci nám provedl správce a pochopitelně si neodpustil vtipnout poznámku. Tedy, možná narážku na zabrání více než jednoho stanového místa myslel vážně, ale my jsme se tomu jen zasmáli a nijak to nereflektovali. Pak se Vašek pustil do stavby (přesněji řečeno postavení) lůžka. To bylo připraveno pro snadnou instalaci uvnitř vozu. Nicméně i přes důmyslnou konstrukci a zjevný Vaškův talent (truhlářský) nebyla montáž otázkou minut. Zřejmě proto, aby bylo dílo hotové za soumraku a ne až za absolutní noci jsem potřeba nebyl.
Kromě občasného zamračení oblohy nakonec předpověď nevyšla a my jsme doufali, že se naopak zítřejší prognóza vůbec nezmění. Mělo být totiž teplo, slunečno, prostě ideální na pobyt venku. S touto milou vyhlídkou jsme si popřáli dobré noci a každý si zalezl do svého stanu. Noc jsme přečkali mrknutím oka, ráno se probrali do krásného rána a po snídani (lehce společné) vyrazili do Oslavanského zábavního parku Permonium. S nápadem přišel Vašek. Místo znal, několikrát jej s dětmi navštívil a vylíčil ho v samých kladech. A na parkoviště areálu nás dovedl. Když jsem vylézal z auta, trochu ve mě hrklo a bál jsem se, že místo zábavy zde ochutnáme tvrdou dřinu. Za branou se tyčila nepřehlédnutelná těžní věž. S lehkými obavami jsem následoval ostatní. U pokladen, se kromě lístků prodávali i roztomilí permoníci různých velikostí, barev a materiálů. Oddechl jsem si. Namísto sbíječky jsem nafasoval papírový náramek na ruku a byl vpuštěn dál.
Děti se pochopitelně rozprchly různými směry (vždy však alespoň po dvou) a naším úkolem ty ovečky hlídat a usměrňovat. V některých rukách se manuálně poháněná (nožně) stříkačka proměnila ve zbraň s cílem pokropit plavící se trosečníky. Naproti tomu mírumilovná skluzavka vedoucí nejkratší a nejrychlejší cestou k začátku důlního pole potrápila jedno (Pájino) sedací ústrojí. Jako paradoxně naprosto bezpečná se ukázala věž. Sice nepočítaně schodů nabízelo možnosti, kde zakopnout, ale nestalo se tak. Prolezli jsme si jí odspodu až navrch a kromě exponátů využívaných hojně při těžbě objevili i pár postav místních legend. Protože prvotní zkoumání Permonia bylo chvilku sem, chvilku zpátky, nejsem schopen to srozumitelně obsáhnout. Snad Vám jen nabídnu atrakce, které je možné zde navštívit.
Oběd jsme se rozhodli zrealizovat na místě. Bohužel se čekací doba neočekávaně protáhla a na lavičkách a pak u stolu ve věži (venku se rozfoukalo a bylo chladno) jsme trávili daleko delší dobu, než jsme odhadovali. Nicméně břicha byla naplněna a čas na hraní ještě zbýval. Lucka s Pájou přišli odpoledne (kolem třetí) s nápadem, že bychom se mohli pustit do řešení úkolů ukládaných v rámci interaktivní hry Magic Permon. Vyfásli jsme deníček, jakousi klíčenku na přihlašování k počítači pustili se do luštění. Procházeli jsme všemi atrakcemi Permonia a hledali správné odpovědi. Jednou to bylo číslo, jednou písmeno. Protože jsem hru jistil odzadu, většinu otázek, stejně jako správných odpovědí nevím. Má omluva, že jsem chtěl tým podpořit hlavně duševně, nějak neprošla a já byl označen za lajdáka.
Protože slunce začalo znatelně prodlužovat stíny a večeře začala pomalu klepat na dveře, oznámili jsme dětem smutnou zprávu, že pobyt mezi permoníky končí a s pohádkovým místem jsme se rozloučili. Šestá večerní ale ani zdaleka neznamenala konec dne. V kempu, kam jsme bez problémů dorazili, jsme se rychle najedli a šli se vykoupat. Gumový člun "Kapřík" znovu spočinul na hladině a i přes jizvy z Vltavy děti hezky vozil. Zábavy jsme se dočkali i my, dospělí. Již potemnělým kempem jsme vyrazili do hospůdky. Ta totiž kromě klasických návštěvníků (vesměs štamgastů) hostila i trio kytáristů, kteří svým hraním zpříjemňovali letní pohodu. Našli jsme stůl a zabrali ho. Abych rozptýlil pochybnosti o tom, že jsme zabrali místo pro deset, uvedu že děti se hlídaly sami. Vaškova Vendulka ukázala našim holkám tajuplný kufřík plný gumiček na tvorbu náramků, prstýnků a jiných barevných ozdob. A kdo nepletl pružné provázky, hrál si na hřišti.
Struny cinkaly, my jsme si povídali a čas utíkal. Bohužel konec, ať jakkoliv nechtěný, nakonec přišel a my jsme si podruhé mezi stany popřáli krásného spánku.
