Vyjížďka, kterou jsem uskutečnil zhruba čtrnáct dní před startem, přinesla kromě zážitku z krásné krajiny i mechanickou závadu na přehazovačce. Naštěstí k ní došlo až na samotném konci cesty (u vrátek), protože řetěz zůstal na nejmenším kolečku kazety a jakákoliv manipulace s páčkou neměla na změnu vliv. Měl jsem štěstí, protože jezdit po kopcích s nejtěžším převodem, to by byla tryzna.
Vnitřně jsem se uspokojoval, že na opravu a lehký servis bicyklu mám dostatečnou časovou rezervu. Pro jistotu jsem se hned v pondělí pustil do objednání servisu. Několik pokusů skončilo vždy stejně. Neúspěšně. Kolo na opravu objednané nebylo. Nechal jsem to až na úterý, kdy jsem do servisu zavolal a s živým tvorem na druhé straně spojení uzavřel objednávku a maroda po práci odvezl k lékaři.
Mladý klučina kolo okoukl, procvakal nefunkční přehazovačku, změřil řetěz a za několik minut mi podával papír, na kterém byly sesumírovány činnosti, které budou provedeny. Mimo jiné bylo potřeba vyměnit i brzdové destičky na zadním kole. Z krátké instruktáže jsem se dozvěděl důvod - špatně brzdím. Servisák se podíval do velikého kalendáře na tabuli a oznámil mi, že můj Feltík bude připraven ve čtvrtek, nejpozději v pátek. O ukončení prací budu informován zprávou a emailem. Spokojeně jsem odkráčel.
Čekání a absenci kola jsem nijak smutně neprožíval, protože počasí přichystalo velice nehezké překvapení a několik dní se z nebe valil déšť, následovaný rozbouřenou řekou. Bohužel jsme v televizi opětovně sledovali zatopené domy a zoufalé lidi. Ve čtvrtek i v pátek mi telefon cinknul několikrát. Ani v jednom případě se ale nejednalo o vyjádření servisu. Víkend uběhl a volně přešel v nový pracovní týden. V pondělí odpoledne se mě Lucka ptala, kde mám kolo a divila se, že jsem překvapivě klidný. Její prozřetelnost nezklamala a já v úterý zavolal na informační linku. Stav pobočky (na mapách či jiných než oficiálních stránkách) se totiž změnil na "dočasně zavřeno". Dozvěděl jsem se, že mladík, který přebíral můj bicykl je dlouhodobě nemocen a všechny přejaté objednávky jsou převáženy na Branickou pobočku, kde budou vyřízeny.
Lehce jsem zpanikařil a upozornil, že bych kolo potřeboval (i kvůli trénování) co nejdříve, ale nejpozději v pátek. Mužský hlas v telefonu mi oznámil, že možnosti zjistí a obratem mi zavolá, kdy kolo bude. A když prý nezavolá, tak mu mám následující den znovu zavolat. Napadlo mě, že to bude mít nejspíš službu kolega. K tomu ale nedošlo a po pár minutách sluchátkem zaznělo, že kolo budu mít připravené od čtvrteční odpolední hodiny. V Braníku. Sice jsem chvilku brblal, ale kolo jsem chtěl a tak jsem souhlasil. Ve čtvrtek se mi ale stejné číslo znovu ozvalo. Oprava se protáhla a kolo bude (určitě) v pátek. A protože jsem hodně škemral, k vyzvednutí bude v Libni.
Celý pátek jsem nervózně pozoroval displej telefonu a čekal zprávu od servisu. A ta nepřicházela. A nedorazila ani v půl čtvrté, když jsem se naslepo vydal do pobočky. Ve čtyři totiž zavírali. Zamával jsem papírem, předal ho obsluhujícímu mladíkovi a dodal pár vět o tom, že jsem ten neodbytný člověk, který potřebuje zítra své kolo. Koutkem oka jsem svůj dvoukolový majetek zahlédl. Byl na první pohled čistý a řídítka měl obalené igelitem. Snad to bude stačit. Technik se mě opakovaně omlouval za trochu problematičtější průběh servisu, ale ubezpečil mne, že přehazovačka je vyměněná (přičemž si dost máknul) a vzadu mám nové brzdové destičky. Předání jsem uskutečnil platbou a vyfasoval své kolo. Lehce nevybaven (neměl jsem boty s nášlapy ani helmu) jsem vyšlapal náš kopec a vítězoslavně dopravil kolo domů.
Tím to ale nekončilo. Abych mohl následující den startovat, bylo potřeba provést registraci. Takže jsem se dovybavil, vyhoupl se do sedla a jel k Dejvickému kampusu, kde se nacházelo registrační stanoviště. Cestou jsem se lehce smočil, protože cyklostezka u Trojské lávky byla pod vodou a já se nechtěl vracet. Na přehledu jsem si přečetl startovací číslo 428, byl odeslán ke stolku s rozsahem čísel 500 - 580 (skutečně netuším proč) a tam nahlásil registraci o dvě jednotky nižší. Když slečna vyndala cedulku s pro mě neznámým jménem, zoufalým výkřikem jsem jí zastavil a šel se znovu podívat na sloup se startovní listinou. Vrátil jsem se správnou číslicí, obdržel cedulku, lísteček se stravenkami, výtisk novin a pár reklamních a slevových letáků.
Protože se hned vedle nalézal stánek s doplňky pro sportovce a já měl balíček dopředu objednán a zaplacen, posunul jsem se o pár metrů. Hezky jsem pozdravil, představil se a domáhal se své dávky energie. I když jsem se prezentoval jménem, emailovou adresou, anebo startovním číslem, nebyl jsem slečnou dohledán (že by znamení?). Ku pomoci jsem si vzal mobilní telefon a své tvrzení doložil objednávkou, potvrzením i platebním příkazem. Dívka si všechno vyfotila, sáhla do krabice a podala mi čirý pytlík s různými ingrediencemi. Čekaly mě ještě dvě zastávky. Během nich jsem si vyzvedl pamětní tričko a balíček sponzorských dárků. Všechno jsem úhledně a pečlivě uložil do batohu a jel zpátky domů.
V pátek večer jsem si znovu bedlivě pročítal doporučení od Michala. Co snídat, jak během jízdy jíst. Spát jsem šel dříve než normálně a v noci se nervózně převaloval a nemohl dospat. Ráno do sebe nasoukal dvě housky, jednu se šunkou, druhou s marmeládou, připevnil si cedulku, do kapes nastrkal vše potřebné a krátce po půl deváté vyrazil do Dejvic. Startovní pole bylo velmi živé. Již při příjezdu jsem míjel spoustu cyklistů. Jejich forma a vybavení se pohybovala v různých mezích. Od amatérské nadšence, až po kované profíky (tam se stačilo podívat na stehna). Zařadil jsem se do míst, kde jsem tušil začátek třetí vlny (v které jsem byl zapsán) a vytrvale čekal. Slupnul jsem jakýsi gelík, který mi měl pomoci s námahou. I když do startu zbývala necelá hodina, stále bylo co pozorovat i poslouchat. Z repro-beden téměř nepřetržitě hovořil komentátor, lidé na kolech jezdili sem a tam. Po nějaké době se přes silnici objevila oranžová plastová páska. Start třetí vlny byl jasně vytyčen. Já měl to štěstí, že jsem byl kolem hned u ní. Kolem mne to začalo houstnout a zanedlouho nebylo kam couvat. Plnili se samozřejmě i pozice před námi. Pár minut před startovním výstřelem byla páska odstraněna a my jsme dostoupili mezeru. Bubeníci dodávali k adrenalinové atmosféře ještě více na dramatičnosti. A pak se ozvalo prásknutí, diváci začali křičet a tleskat a závodníci začaly poťapkávat.
Začátek hodně připomínal situaci na přestupní stanici během dopravní špičky. Drkání do kola bylo tu a tam doplněno rýpancem řídítky do zad, anebo kopnutím do nohy. Dav se dal do pohybu, po chvilce jsme mohli chůzi vyměnit za jízdu a začali šlapat do pedálů. Největší pozornost jsem věnoval předvídání kolizí. A pokud to bylo alespoň trochu možné, protáhl jsem se o kousek dopředu. V prvním kopci (ten přišel po pár desítkách metrů) jsem měl super pocit, že mi to hezky jede a spousta lidí předjíždím. Navíc mě Garmin připomínal, v které části kopci jsem, jak to bude ještě daleko a jak je stoupání namáhavé (bylo hodně). Během jízdy jsem se pevně držel Michalových rad. Pravidelně pít, po čtyřiceti minutách pozřít jeden gel, za dalších 50 minut další.
Cesta na Okoř byla pěkná, slunce svítilo a plynulý průběh byl naprosto bezchybně řízen policií a organizátory. Ideál. Ten ale skončil na nějakém třicátém kilometru, kdy mi fatálně došla energie. Nejsem daleko od pravdy když to přirovnám k stisknutí tlačítka. Cvakal jsem lehčí a lehčí převod odzadu mě začali předjíždět závodníci. Nešlo to a já shořel jako papír. Zbývalo mi ještě asi půl hodiny trápení. I když jsem chtěl sebevíc zabrat, nedokázal jsem to. Počet kol, které se ocitli přede mnou bylo nepočítaně. Já se soustředil jen na jízdu a na poslední stoupání, které nás čekalo na samotném konci. Po pár tempech do svahu mě chytly křeče do obou nohou. Ve stehnech i lýtkách jsem cítil ostrou bolest, která nepolevovala a stala se konstantní. Nedalo se nic dělat, musel jsem slézt a pustit se do masírování. Křeč po pár minutách povolila, já znovu nasedl a vyfuněl poslední stoupák, z kterého mě opětovně (jako minulý rok), dostali bubeníci.
Pak už to bylo jen z kopce. Vítr mi fičel kolem helmy a já jen doufal, abych se někde nevysekal. Cílovou rovinkou jsem projel v čase 2:16:16. Tedy o čtvrt hodiny horším, než loni. Tento fakt chutnal hořce a měl jsem na sebe vztek. Krátce jsem v hlavě přemílal, jestli jsem přepálil začátek anebo podcenil doplňování energie. Zkrátka hledal viníka. Samozřejmě ho nalezl v sobě. Na dlouhé oddychování a vysedávání nebyl čas (čekala nás ještě společenská událost). Navíc jsem si doma zapomněl stravenky, takže nebylo zač pořizovat. Velmi, ale opravdu velmi pomalým a pohodovým tempem jsem se vracel domů a pod Bulovkou poraženecky slezl a první polovinu kopce vytlačil (taková jsem ostuda).
Doma na mě ovšem čekalo velké přivítání a překvapení. Od našich princezen jsem dostal obrázky (diplomy) a od manželky plný pekáč luxusních pečených žeber. Tahle odměna byla pro mě cennější než zlato na krku. I když to někde v koutku hlavy zlobí, pokusím se z toho poučit a příště nepoletím jak blbec, ale pojedu si hezky na jistotu svým tempem. Prostě připravovat se déle neznamená být lepší připravený.
