Dlouhé a nudné věty, které sumarizují přípravy a balení přeskočím a přenesu se rovnou na středu posledního července. S velkým mozkovým zapojením jsme naskládali věci do auta. Naše stanová novinka - skládací skříňka, nevypadala v kufru tak malinká, jak se zprvu zdálo a tak zaklapnutí kufru předcházelo opakované vyndavání a skládání. Jak asi tušíte, podařilo se. A každá komponenta našla své místo. Včetně igelitky obsahující obsah ledničky a jiné chatrné potraviny.
Průjezd Prahou nebyl úplně plynulý a bezproblémový, ale s tím jsme ani nepočítali. Já jsem se navíc rozhodl (už doma), že nebudu používat navigaci, ale budu se orientovat podle instrukcí vypsaných na lístečku. Na D1 jsem neudělal jedinou chybu. Naopak. Dokonce jsem vyslyšel akutní přání holek (všech třech) a zastavil jim na komerčním plácku, aby si mohly odskočit a na zpříjemnění cesty jim pořídil zmrzku. "Odskočné" zastávky byly ještě dvě. Přičemž u jedné z nich zanechala naše Terezka v pangejtu dědictví budoucím generacím. Snad do toho nikdo nešlápl.
Odklon od trasy nastal až ve chvíli, kdy jsme sjeli z dálnice, u Velké Bíteše se napojili na silnici číslo 399 a po několika kilometrech měli odbočit na tři sta devadesát dvojku. Copak o to, k odbočení došlo. Ale bohužel na druhou stranu, takže jsme směřovali místo k jihu na severozápad. Moje milovaná, která mi věří, ale raději kontroluje si omylu všimla hned v příští obci. Proto jsem papírek opustil a nechal se raději vést elektronickým pomocníkem. Bylo to rychlé a bezchybné.
První Déjá-vu přišlo na betonovém, lehce vydroleném mostíku klenoucím se přes říčku Rokytnou. Chvilka jízdy po prašné cestě končila u zdvižené brány do kempu. Na travnaté ploše stálo pár stanů a zaparkováno zde bylo i několik karavanů. Manželka zaskočila za správcem, což byl starší, ale moc milý pán, který nám vyměřil kus trávníku. Na něm by si představoval stát naše skromné obydlí. Zapadající slunce nám ke stavbě moc přirozeného světla neposkytlo. Trochu kvapně jsme se pustili díla a stan i tak postavili naprosto excelentně. Téměř nejdokonaleji, jak se nám to kdy povedlo. I když poslední kolík jsme zatloukali za svitu baterky. Stěny byly vypnuté, kolíky zapuštěné až po ohyb. Při prvním kroku do právě zrozené předsíně jsme objevili nedostatek. Zapomněl jsem přibalit koberec (ne, to není vtip, ale izolační podložka). Chvilku jsme si nadával a pak montoval lehátka. Holky zajistily od správce přívod elektrické energie, přičemž mu místo do rozvodné skříně svítily na nohy. Ten při manipulaci s kabelem hodnotil náš stan. S vážnou tváří se nás zeptal, jestli budeme přistavovat ještě jedno patro, anebo se tam nějak vejdeme.
Na novou sestavu obýváku jsme si museli chvilku zvykat. Stolek jsme totiž vystrčili ven a všechny věci Lucka schovala do skříňky. Z domácích zbytků jsme si poskládali večeři, tu zhltli a chystali se na kutě. Cestou na večerní hygienu jsme si s Luckou začali vybavovat a připomínat jednotlivá místa kempu. Všechno bylo tak, jak jsme to před jedenácti lety opustili. Ale někdy neměnné je stále stejně krásné. Z prvního jihomoravského dne moc nezbývalo, zalezli jsme si do spacáků a popřáli si dobré noci. Ta byla klidná, tichá a hlavně teplotně akorát (ani zima, ani vedro).
Ráno jsme procitli do nádherného jitra, nasnídali se, přivítali se s obyvateli kempu (hlavně správcem, který stanoval nedaleko umývárny) a vypravili se za cílem dne. Dovolenou jsme začali hned dávkou kultury. Prvním navštíveným místem byl totiž zámek Lednice. Počasí nám přálo, stejně jako volná místa na prohlídku. Krátce poté, co jsme vstoupili do areálu začínal námi vybraný okruh a my si mohli prohlédnout zámecké pokoje a sály. K mému velkému překvapení bylo možno v interiérech cvakat foťákem, takže jsem se kromě poslechu věnoval i zvěčňování vybavení.
Po prohlídce holky zaujala cedule a u ní postávající pán s ptákem na ruce. Byl to člen skupiny Zayferus, nabízející letové ukázky dravců v unikátní show. Protože byl čas představení několik desítek minut vzdálen od aktuálního času, šli jsme se projít do zámecké zahrady. Původním úmyslem bylo navštívit Janův hrad, ale jeho vzdálenost se neshodovala s nadcházejícím plánem. Proto jsme se nechali vést zámeckou Dyjí a opsali okruh, během něhož jsme kromě vzrostlých stromů spatřili i bývalou vodní elektrárnu přestavěnou na kavárnu. Procházku jsme zakončili u pokladny společnosti.
I když jsem si vybavoval, že představení bylo opravdu velmi povedené, cenu za vstup pro celou naší rodinu jsem odmítl zaplatit. Pustil jsem tedy holky do jeviště a sám se šel projít k Minaretu. Z původní myšlenky, že se bude jednat o pohodovou procházku rychle sešlo a já celkem festovně rázoval, abychom se s holkama zase sešli a nemuseli na mě čekat. Asi z toho důvodu na mě lidi, které jsem předcházel (spíš předbíhal) koukali nechápavě.
Na oběd jsme zašli (na blind) do Hospůdky u korunky. Slunečné a teplé počasí přímo zvalo k posezení na venkovní terase. Tam byl přístřešek připomínající (hlavně rekvizitami) starou stodolu. Stejně příjemné, jako bylo prostředí, byla i obsluha. Objednali jsme si a moc pochutnali. U stolu, u kterého jsme neseděli sami, se nám přihodilo něco nepředvídatelného. Když jsme holkám popisovali nedávný zážitek z Hamerské krčmy, kterou jsme navštívili s Aničkou při putování na Vysočině, dvojice která seděla u nás na to reagovala. Mladá paní nám oznámila, že ta milá žena je její sestřenice. Anebo s ní byla jinak spojená. Měl jsem štěstí, že jsem se zrovna nevěnoval své oblíbené činnosti - pomlouvání, ale byl ticho a cpal se.
Po zaplacení v hotovosti (novodobý nešvar) jsme se vrátili k autu a po zbytek odpoledne se procházeli po Mikulově. K návštěvě zámeckých pokojů již nedošlo. Nezbýval čas. Nicméně o pořízení zmrzliny na náměstí jsme ochuzeni nebyli. Nakoukli jsme do zahrady a zámek po jeho obvodu obkroužili. Díky tomu se nám nabídla odpověď na dlouho nezodpovězenou otázku, na kterém zámku (v minulosti již navštíveném) je obří sud, do kterého se vejde celá zámecká kapela. Od zámku jsme se přes náměstí dostali zpět k autu, které nás dovezlo do kempu.
