Nezůstalo ale jen u skotačení na písničky. Hned poté začali animátoři na pódium nosit židle a tajemné propriety a vypadalo to, že na programu nebude klasické divadelní představení, ale něco daleko sofistikovanějšího. Do šesti proti sobě umístěných židlí bylo usazeno šest mladých dam. Pak zvukař změnil pouštěný žánr a na plac přitancoval polonahý snědý muž, připomínající mi postavu Sandokana, následovaný dvěma pomocníky. Začala show.
Pro první vystoupení přitáhli dva asistující mladíci lože pokryté dlouhými hřeby. Poskakující silák bez sebemenšího zaváhání zalehl jak na břiše, tak i na zádech a nevydal ani hlásku. Pozvaná dívka, která si nejdříve naboso ozkoušela pichlavost lůžka, byla posléze vyzdvižena na záda ležícího. Nepříjemně mě na hrudi bodalo a začal jsem zkoumat, jak by mohlo být zamezeno penetraci. Za vlahého potlesku (protože publikum neumělo ocenit výkon) zmizela z pódia železná postel a v rukou pomocníka se objevil jakýsi prapodivný inštrument. Jednalo se o kulatou desku se sadou zatlučených stovkových hřebíků. Tu si umělec nedával na hruď či páteř, ale nasadil na hlavu. Na tu si pak opřel slečnu číslo dvě.
Dle výrazů mladé holčiny měla o fakíra strach. Nebylo to ale nic proti tomu, co následně předvedl se sadou mečů. Opět vyzval jednu sedící, aby ověřila ostří a ta souhlasně kývala. Meče byly ostré. Asistenti je zapasovali do konstrukce dlouhé zhruba jeden metr a mistr si na ně opět lehl. A k zatěžkávací zkoušce nepozval jednu anebo dvě dámy, ale rovnou všechny. Z nichž jedna z nich byla uvelebena na dřevěné sesli. To už jsem plácal rukama ostošest. S mečem ale prováděl ještě jednu skopičinu u které se mě (a nejen mě) dělalo špatně. Svým tělem - rukou, krkem a pak jazykem se pohyboval po ostří, že bylo téměř vyloučeno, aby nedošlo ke zranění, anebo v některých případech amputaci. Julinka bořila svůj obličej do rukou, Terezka pozorovala představení s odpudivým šklebem.
Pak se v hledišti znovu objevili animátoři za jasným účelem. Hledali další oběti. A než jsem stačil poznat, že hledají muže, už mě jeden z nich táhl za ruku dolů. Dalším odchyceným byl Petr, pak zástupce národa Ukrajinského, Polského a jeden (zřejmě) Turek. Byli jsme postaveni hezky do řady. S Petrem jsme se vzájemně povzbuzovali a utěšovali, že se snad nestane nic zlého. Za naše breptání jsme byli pokáráni. Naším prvním společným vystoupením byla minuta ztrapňování. Sandokan, který byl na prknech velmi slyšet, ale hlavně cítit na nás pět vymyslel úkoly, jež nešly splnit. Po mě chtěl zopakovat anglickou větu, která nedávala smysl a navíc mi svou stavbou připomínala jazykolam. Teplé podnebí, žhnoucí světlomety, ale hlavně tréma způsobily, že ze mě lilo.
Když jsme se vystřídali v prvním kole všichni, přišel další level. Fakír, který odhodil svůj turban mě vyzval, abych zaujal strnulou, ne moc originální pozici. Jednu nohu jsem měl nakročenou dopředu, ruku nataženou dopředu a v pase jsem byl ohnutý. Musel jsem připomínat supermana snažícího se vzletět. Silák se pak postavil přede mě, nalepil se na mě, vyzvedl mě na svá ramena a přepochodoval se mnou po rozmláceném skle. Pak mě hodil jednomu z animátorů do náručí. Pohyby připomínající zajisté zraněného brouka jsem se z úchopu vymanil a pokusil se prchnout. Bohužel marně. Byl jsem odchycen a navrácen k ostatním.
Kráčení po střepech předvedl ještě jednou. Tentokrát popadl umělec rovnou dva chlapy. Petra (to nebyl žádný drobek) a metrákového obra. Bez sebemenších potíží si je hodil na záda a vesele si tancoval po rozlámaných lahvích. Co jsem si stačil všimnout, při nevěřícném zírání, byl elegantní úprk jednoho z pozvaných. Nikdo ho však nešel hledat. Dál jsme už nebyli potřeba, nicméně jsme museli setrvat na pódiu a vytvářet zvukovou kulisu nadšení (publikum stále nereagovalo). Show směřovala do finále a v rukou dvou mladíků se objevily ohně a lahve se čpící tekutinou. Začal jsem mít strach o vlasy a další ochlupení. Kromě plivání ohně do dálky a do výšky, jsme měli možnost být svědky i zhášení a opětovného zažehnutí louče pouhým dechem a zapálení cigarety na vzdálenost dvou metrů. Jen je nutné dodat, že tu cigaretu měl v ústech jeden z pomocníků.
Najednou se na jevišti objevili i animátoři a přidali se k ohnivému představení. Připadal jsem si jako na koncertu Rammstein (a to jsem tam nikdy nebyl). Smrad z petroleje, anebo čím se to nalévali a horko plamenů dosahovalo pro mě kritické hodnoty. Toužil jsem zmizet, ale nebylo kudy. Nakonec jsem se ale dočkal. Oheň se proměnil v čoud a všichni cirkusáci se začali uklánět. Zvýšil jsem frekvenci tleskání a pomalu ale jistě se i s Petrem sunuli k levé straně pódia. Naše zaječí úmysly již nikdo nepřekazil a my jsme se zdraví a lehce flambovaní navrátili ke svým rodinám. Petrova mladší dcerka plakala, já jsem od Julinky a Terezky obdržel velké obětí. Svěřily se mi, že o mě měly strach. Fakt, že já jsem ho měl taky, jsem nepřiznal.
Po ulehnutí do postele jsem okamžitě usnul. Možná s pocitem, že je to naposledy, co se dělím o místo s dvěma dalšími. Páteční probuzení jsme svěřili na starosti budíku. Po snídani jsme na postel navršili všechny věci, které jsme si hodlali odvézt zase zpět domů. Obavy, abychom nenechali nic v šuplících byly marné, neboť se v pokoji žádné nenacházely. Mým úkolem (výzvou) bylo vměstnat všechno do obou kufrů. A vzhledem k tomu, že počet nových věcí se za pobyt zvýšil, měl jsem co dělat. S magnetkou problém nebyl, ale kam s kyblíkem, bábovkami a lopatkou?
Holky se mezitím šly koupat. Já jsem za nimi dorazil naprosto vyčerpán a zpocený, ale hlásil jsem, že máme sbaleno. Chvilku před jedenáctou (kdy byl check-out) jsme sebe a zavazadla přesunuli k recepci a čekalo nás několik hodin útrpného čekání. Pro první čekací fázi jsme zvolili místnost vzadu. Po obědě, na který jsme vyrazili trochu později než normálně jsme se usadili na dohled baru. Čas, který se zdál být nekonečný jsme vyplnili různě. Terezka se pustila do čtení (obrala mě o čtečku), stejně jako Julí a my s Luckou jsme si vyprávěli, chvilku hráli Žolíky a četli si otázky z vědomostních her. Vleklo se to, ale nakonec všechna zrnka písku propadla ze shora dolů.
Před odvozem na letiště se holky ještě převlékly a do autobusu ve tři čtvrtě na šest nasedaly v pohodlnějším. Cesta do Monastiru byla znovu klikatá a sbírali jsme během ní náplň do sedadel. Protože jsme seděli hned za řidičem (zřejmě na místech delegátů), měli jsme možnost pozorovat jeho nevraživost. Každý, kdo před koly autobusu přeběhl blízko, anebo špatně zaparkoval, si vysloužil nevraživý pohled, nehezké gesto a sérii slov (mě neznámých). Na letišti jsme pozbyli celkem rychle oba kufry a postoupili do veřejnosti nepřístupné zóny. Tam se ale tempo značně zpomalilo a my si všimli, že náš let je o hodinu zpožděn.
Prošli jsme si stánky se suvenýry (těch není nikdy dost - holky si pořídili náramky) a usadili se na lavičky, kde jsme zhltli bagety (od Hodňouska). S posledním soustem jsme se rozhlíželi po další cestě. Procházející delegáty Lucka vyzpovídala a my byli posláni do druhého patra. Tam jsme objevili vskutku ostražitého strážného. U jediného otevřeného vchodu seděl na židli muž v uniformě a vychutnával si cigaretu. Na naše nejisté kroky zareagoval úsměvem a pokynutím. Vstoupili jsme do sálu rozděleného páskami, kde byla prováděna pasová kontrola. Současně jsme nalezli odpověď na otázku, kam zmizeli všichni lidi z autobusu. Byly právě tady. Zařadili jsme se na konec nejdelšího hada a trpělivě čekali, až se dostaneme k okýnku. Samotný úkon nezabral mnoho času. Oficír si prohlédl naše obličeje a holkám věnoval trochu srandy. Do cestovních dokladů nám bylo věnováno razítko.
Odletová hala byla menší než ta v Praze. Ale ani tady pochopitelně nechyběla bezcelní zóna s cenami tak nízkými, že jsme na to buď neměli, anebo za to nechtěli utrácet. Zbývala poslední hodina. Lucka dočetla knihu a potkala se se svými známými, já pobíhal kolem oken ve snaze pořídit noční snímek plochy a pořídil holkám svačinu. Přičemž výběrem jsem se trefil pouze ve dvou ze tří případů. U Lucky jsem vybral naprosto špatně a vytvořil neúsměvnou atmosféru (když jsem svůj přešlap ospravedlňoval).
K dalšímu prodloužení zpoždění a jinému sociálnímu neštěstí již nedošlo. Přistavěný autobus nás dovezl k nastartovanému letadlu, my do něj vlezli, usadili se a spokojeně přeletěli Středozemní moře. Dcerky spaly, Lucka se o to jen marně snažila, já spokojeně klimbal a palubou se kromě nabídek občerstvení linul i dětský pláč (nekonečný). V půl třetí našeho času jsme dosedli na Ruzyňské letiště. Tentokrát byla radost z návratu daleko intenzivnější a procítěnější. Byli jsme rádi, že jsme v Evropě. Výstupní procedura byla podobná té Monastirské, jen jsme mohli mluvit, jak nám zobák narostl.
Ovšem při čekání na zavazadla nás čekalo překvapení. Na informačním panelu byla zobrazena informace, že naše kufry budou k dispozici za 45 minut. Bylo vidět, že spousta lidí bylo nespokojených. Ale nebyli jsme na tom tak špatně, jako let minulý. Ti přistáli o hodinu dříve a na svou bagáž stále čekali a informaci nedostali žádnou. Bylo chvilku před čtvrtou, když se pásový dopravník dal do pohybu a vydal nám obě naše zavazadla. V hlavě se mi začala rodit myšlenka, že díky pokročilé ranní hodině bychom se mohli domů dostat hromadnou dopravou. A skutečně. Cesta byla sice o třicet minut delší, ale o osm stovek levnější (jak jsme se od jednoho z taxíkářů dozvěděli). A to byl pádný argument.
Bylo tři čtvrtě na šest. Kufry jsme postavili do kouta, dali si malou sváču, převlékli se do pyžam a okamžitě usnuli. Na dovolenou budeme pochopitelně vzpomínat. Ukáže až čas, jestli to budou vzpomínky radostné a všem těm nepříjemnostem se zasmějeme, anebo se nás bude stále držet zklamání. Jedno ale zůstane stejné napořád. Navštívili jsme další kontinent.
