Na všechna cvičení jsem jezdil vždy s radostí, velkým očekáváním a rád. I když náplň programů se lišila, někdy byl týden napěchovaný akcí, jindy jsme se už druhý den nudili, vždy jsem se těšil na tu bandu lidí. Myslím si, že v tomhle prostředí byla skladba lidí tak rozdílná, jako nikde jinde. Sdíleli jsme spolu zimu, déšť, vedro, dlouhé pochody s ruksaky na zádech i nedostatek spánku. Jedli jsme z porcelánu, schoulení v prachu s ešusem v ruce, anebo se cpali za chůze. Byli jsme stráží v plotě, ozbrojeným doprovodem, záškodnickou skupinou, měli zmalované obličeje anebo se potili pod pláštěnkou s plynovou maskou na obličeji. Děr, které jsme vytvářeli do papírových, anebo plechových terčů (nebo mimo ně) byla spousta.

Nikdy jsem však nelitoval toho, že jsem součástí party lidí, na které byl spoleh, od kterých jsem se měl pořád co učit (nejen toho vojenského) a s kterými je dvacet čtyři hodin denně legrace. Ani teď toho nelituji a nevyčítám si, že jsem díky Lukášovi do tohoto spolku vstoupil a mohl ještě dlouho po opuštění základního vojenského výcviku hrdě nosit uniformu. Díky tomu jsem měl v rukávu bohatou zásobu příběhů a zážitků, s kterými jsem se mohl chlubit. Ale na posledních pár cvičení jsem nebyl ve své kůži a sám sobě pokládal opakovaně otázku, proč tam jsem a jestli to má pro mě ještě smysl.

Moje nepravidelná účast si totiž vybrala svou daň v podobě vědomostních a zkušenostních mezer. Začal jsem slýchávat, že daná věc byla vysvětlena a procvičována minule (na cvičení, kde jsem nebyl) a zatímco ostatní fungovali automaticky, já tápal, zmateně pobíhal a ptal se, co mám dělat. Zatím se mi nestalo, že by mi moje nedostatky dal někdo najevo, ale já cítil, že odstup od ostatních narůstá a zatímco jsou oni secvičení, já zaostávám. A nejednalo se jen o praktické činnosti. Jednalo se i o sociální kontakt. Tiše a smutně jsem poslouchal historky, které přestávaly býti společnými. Navíc postupně ubývalo starých mazáků, kteří k jednotce nerozlučně patřili a po kterých se mi čím dál více stýskalo.

Konečné rozhodnutí přišlo na jedné noční hlídce, kdy jsem koukal do tmy, poslouchal ticho lesa přerušované občasným chrápáním a přemýšlel. Proč jsem desítky kilometrů od své milované rodiny a dělám něco, co mi nepřináší radost? Není náhodou na čase přenechat pobíhání po polích s kvérem v ruce mladším, ambicióznějším, energičtějším a zkušenějším? Po návratu domů jsem vyštrachal smlouvu a našel její platnost. Kontrakt končil poslední srpnový den letošního roku. Ve spárech armády jsem měl být ještě deset měsíců. Na jedné straně nejsem zastánce nějakého vzdávání a předčasného opouštění, na straně druhé jsem nechtěl zabírat místo jiným a otravovat ostatní členy otráveným obličejem.

Napsal jsem tedy na KVV dotaz, za jakých podmínek můžu být uvolněn ze služebního poměru. Odpověď přišla brzy, nicméně neposkytovala mi k ukončení mnoho možností. Je jasné, že tříletá služba vlasti není zájmový kroužek, z kterého se dá jen tak narychlo odhlásit. Rozhodl jsem se vytrvat až do konce smlouvy a ukončit vojenský život neprodloužením závazku. V práci a doma to nepřijali zrovna s nadšením. Znamenalo to absolvovat ještě jedno cvičení. Ale v obou případech to byla přijato.

V polovině prázdnin jsem výkoňákovi vrátil 99% zapůjčených věcí. Některý materiál ode mě vůbec nechtěl, s některým byl problém ve velikosti. Počet kusů, pojmenování položky a její stav, všechno sedělo. Ale nějakou záhadou se mi montérky, které jsem měl na sobě pouze jednou scvrkli. Dvojice číslic uvedených za krkem neseděla. A tudíž se nejednalo (papírově) o tutéž nafasovanou věc. Kde budu hledat padesát let staré maskáče, netuším. Zřejmě ukončím svou vojenskou kariéru se zpronevěrou.

Všem bratrům (myšleny jsou i vojákyně) ve zbrani děkuji, že jsem mohl být v téhle úžasné partě lidí. Zvláště u některých (doufám, že vědí, kteří to jsou) si vážím každé minuty, které jsem s nimi mohl bojovat. Doufám, že se budeme stýkat i dál a obyčejného civilistu nezavrhnete v zapomnění. Bylo mi ctí.

Končit - pozor - rozchod!