Od prvního dne pobytu jsme byli náhodně zdraveni, oslovováni a zastavováni místními. Mladík (většinou) nám věnoval milý úsměv a po pozdravu následoval dotaz, odkud jsme. Pochopitelně jsme se hlásili k České republice a tak tázající pronesl několik slov v našem rodném jazyce (něco jako "ježíš-marjá, hezky česky" a podobně). Pak přešel rovnou k nabídce. Ta se týkala výletu na pirátskou loď, malování na obličej (pro naše dcery) anebo účast ve společenské hře v rámci animačního programu. Odmítat cokoliv bylo postupně náročnější a zdlouhavější. Obchodníci totiž rozšiřovali délku konverzace a tu a tam mi pokládali záludné otázky, do kterých jsem se leckdy zamotal. I přes nespočet pokusů musím ke své obhajobě uvést, že jsem podlehl pouze třikrát.

Jeden případ, kdy jsem se nechal ukecat a zlanařit, bylo hraní šipek v rámci dopoledního animačního programu. Mé přemlouvání dlouho netrvalo, protože je mi házení na terč daleko bližší a milejší než šplouchání ve vodě v rámci aerobiku, či poskakování na pěnové podložce v rámci cvičení. Poprosil jsem manželku, aby mi držela palce a odkráčel k připravenému terči. Kolem něj se tlačily dobré dvě desítky soutěžících a tak jsem měl strach, abych stihl oběd. Počítal jsem totiž s tím, že se bude hrát podle pravidel. Ale zmýlil jsem se. Snědý mladík v klobouku (zpod kterého mu vykukovaly melírované vlasy) prosadil vlastní pravidla. Každý hráč obdrží tři šipky z nichž jednu bude vrhat klasickým způsobem, druhou po několika otočkách během kterých budeme pokřikovat jako indiáni. No a při třetím, poslední pokusu, budeme stát zády k terči a šipku budeme házet mezi stehny (svými). Nadšení a radost mých spoluhráčů neznala mezí, lidé odpočívajících na lehátkách pár metrů za terčem se pomalu stěhovali do jiných částí areálu. Pochopitelně během turnaje nepadaly žádné rekordy. Pro některé se stalo úspěchem už trefení desky (ke které byl terč přimontován) prvním hodem. Byli ale i tací, kteří se trefili i mířící hlavou mezi koleny. Já jsem hodil krásnou jedničku a pak se dvakrát netrefil do terče. Na závěr nechyběla společná fotka s nařízeným nadšením.

Ještě než budu odhalovat další útrapy pobytu, nemůžu zapomenout na peripetie s polštářem a dekou. Jak jsem již uvedl, první reportování nedostatku bylo v sobotu dopoledne. Toho dne se nestalo nic. Abych si zcela nepochroumal páteř, složil jsem si pod hlavu deku nalezenou ve skříni (to taky moc nepomohlo), Lucka začala spát pod ručníkem. Pak jsem se na recepci znovu připomněl v neděli ráno. A stejný požadavek jsem vznesl i u pokojského. V obou případech bylo číslo našeho pokoje zaznamenáno na papírek. Ani dopoledne, natož dopoledne nepřineslo na naše lože nic nového. Až před večeří se Lucka rozhodla řešit tento problém radikálnější, kontaktovala delegáta a ten nám doporučil, abychom se ihned (zrovna jsem měl mastnou hubu) zastavili u recepce. Šéfovi prý nařídil nám vydat polštář a prostěradlo. Otřel jsem si ústa a rázným krokem jsme se vydali k pultu. Prvotní reakce bosse nás zaskočila. K ruce si vzal papír a zeptal se na pokoj. K tomu jsem pochopitelně nepřistoupil a odkázal se na nedávný telefonát. Pracovník se zamračil a vyzval nás, abychom ho následovali. Zmizel ve dveřích, něco tam kutil a po chvilce se vrátil s plnou náručí. Balíčku, který držel v rukou vévodil polštář, pod ním bylo složeno několik bílých textilií. Nadšeně jsem donesl nadílku na pokoj, polštář si nainstaloval do postele a prostěradlo (deku) připravil Lucce k užití. Protože mi bylo záhadou, co je ve zbytku, prozkoumal jsem to. K mému velkému překvapení jsem objevil osm kusů povlaků na polštář. Ale to už jsem se jen zasmál, lůžkoviny odložil a již dál neřešil.

Celkem elegantně jsme vyřešili i problém s pitím. V rámci all-inclusive byly totiž nápoje podávány do plastových, zhruba deckových kalíšků. A to by se jeden uběhal při hašení žízně. Nechali jsme se tedy inspirovat ostatními, navštívili místní prodejničku se smíšeným zbožím a opatřili si čtyři kusy 250 ml kelímků. Personál se nijak kriticky netvářil a naléval i do našich nadstandardních. Někdy ovšem dost nelíbivým způsobem. Podávanými nealkoholovými nápoji (dle dostupnosti) byla Fanta, Sprite a Coca-Cola. Ty byly buď plněny přímo z lahve tak, aby sladká tekutina opatlala kelímek zvenku, anebo z automatu. Problém pěnění a nutného čekání byl vyřešen Šalamounsky. Obsluha točila sycený nápoj to nádoby, z které jej pak rozlívala do kelímku (pochopitelně s upatláním). Oranžový drink s bílou pěnou, který nelze označit za pivo mi byl v jednom případě podáván na dvakrát. Nejprve přelil barman do mého pohárku již načepovanou várku a vzápětí ji dotočil do hladinky. No v Plzni by měli vskutku radost. Prostá a obyčejná voda byla na vyžádání. Přeci jen, jednalo se o místo s nedostatkem. Abychom obdrželi jednu petku, nejprve jsme museli vystát frontu na recepci, požádat o lístek a s ním pak vystát frontu u baru. Ten však otevíral až v deset.

Za zdi resortu jsme se vydali dvakrát. Poprvé v pondělí, kdy jsme si šli obhlédnout suvenýry a zkontrolovat avizovanou cukrárnu se zmrzlinou. V druhém případě (čtvrtečním) to byla čistě výprava za účelem pořízení věcí na památku. Pokaždé jsme vyrazili za šera, po večeři. Sice ulice byla trochu ponurá a tajuplná, ale nízká viditelnost alespoň zakryla rozpadlé domy a skládky. Drželi jsme se přesně pokynů delegáta. Hned za bránou resortu jsme zahnuli vlevo a striktně se drželi na chodníku této strany cesty. Ne všechno, co jsme na dvoukilometrové (jeden tam, druhý zpátky) procházce viděli a cítili bylo příjemné. Na druhou stranu nelze říci, že bychom se prodírali džunglí. Bylo vidět, že se městský život nezastaví ihned po schovaným sluncem. Právě naopak. Z kaváren a restaurací, které jsme míjeli, zněl na ulici radostný výskot. Menší obchůdek se suvenýry, o pár metrů blíže k hotelu jsme sice navštívili, ale nenadchl nás. Druhý, před jehož vchodem postávali kamenní sloni, se nám zamlouval daleko více. Již při první návštěvě si Terezka vybrala líbivé tričko. Druhé navštívení bylo kromě dlouhého vybírání okořeněné i Terezčinou nutností navštívit toaletu. Personál byl více než ochotný a dcerku vystavit ostudě nenechali. Julinka, která přišla po chvilce se stejnou žádostí, to vydržela až domů. Zmrzka holky samozřejmě ochutnaly. A dle reakcí stál kopeček za každý dinár.

Rovnou můžu navázat tím, proč že jsme byli pro zmrzlinu pouze jednou když byla tak dobrá a proč jsem si musel složitě připravovat větu, že dcera potřebuje na záchod. Odpověď je jednoduchá. I přes veškerou opatrnost, konzumaci jen balené vody (včetně jejího používání při čištění zubů) a dalších restrikcí mé tři dámy navštívil Faraon se svou kletbou. Spotřeba ruliček papíru se značně zvýšila, stejně jako počet spláchnutí. Naštěstí začaly holky trpět až v druhé polovině (od středy) pobytu a při návratu domů k žádnému akutnímu řešení nedošlo. Já jsem zůstal ušetřen.

O naše pohodlí, žaludky a čistotu se staralo nespočet lidí. Z té obrovské skupiny jsme přicházeli do styku, anebo nám utkvěli v hlavě zejména tito:
Čičmunda - usměvavý hubený mladík s brýlemi na nose, který měl na starosti úklid našeho pokoje (a nejen jeho). Právě v jeho společnosti jsem si nejvíc procvičil angličtinu. Frekvence jím vypouštěných slov byla hodně vysoká. Na vstřebání, poskládání a následné přeložení věty jsem potřeboval více času, než byl čičmunda ochoten čekat. Vystřelil na mě novou dávku, přičemž lehce pozměnil slovosled. A já byl zase na začátku. Největší potupou pak byl jeho dotaz "do you understand?". Na druhou stranu musím podotknout, že díky němu jsme měli pravidelně vyměňované ručníky a uklizeno pokaždé, když jsme ho o to požádali.
Hodňousek - ne, opravdu není v názvu překlep. Tímto přídomkem označila Terezka staršího pána, který byl číšníkem. Pokaždé, když procházel kolem našeho stolu nás pozdravil, popřál nám dobrou chuť a pochválil naše holky. Na nikom nešetřil úsměvem. Opravdu galantně se k nám zachoval poslední den, kdy jsme ho požádali o laskavost. V den odletu byl naším posledním jídlem oběd, ale autobus byl přistaven až k večeru. Číšníka jsme tedy poprosili, jestli bychom nemohli holkám vzít na cestu dvě jablka svačině. Ta ležela již na talíři, protože Terezka pravidelně nosila ostatním překvapení. Muž se jen optal, jestli to skutečně stačí, pak se vzdálil a přinesl nám dvě bagety zabalené v papírovém ubrousku. Ty jsme si měli rychle schovat do batohu.
Merci beaucoup - byl zřejmě nejstarší člověk z personálu, jehož anglická jazyková výbava byla zřejmě ještě horší, než moje. Na starosti měl patrně úklid, neboť jsme ho potkávali hlavně s odpadky v ruce. Z jakého důvodu jsme mu padli do oka nevíme. Ale pokaždé, když nás potkal, zdvořile nám děkoval. Více slovních spojení, než "merci beaucoup" jsme z jeho úst neslyšeli.
Elegán s Hollywoodským úsměvem - pracoval za denním barem a již z dálky ho charakterizovala přesně česaná pěšinka. Objednávky přijímal s noblesou a nápoje servíroval gentlemansky. V obou případech s vydatnou dávkou milého úsměvu. Několikrát namíchal našim ratolestem pití obohacené o sirup a brčko. Když jsem požádal o kávu, nabídl mi ještě něco ostřejšího k tomu, anebo alespoň pivo.
Trpaslík - se holkám nejdřív vůbec nelíbil a měly z něj vlastně strach. Jednalo se totiž o liliputána, který se náhodně zjevoval v areálu. Po jedné návštěvě večerní zábavy Lucka s Terezkou zjistily, že se jedná o člena animačního týmu. Strach a obavy se rozplynuly, bohužel. Jednoho krásného dopoledne si to trpaslík štrádoval kolem našich lehátek a klasickým způsobem započal obchodní jednání. Tedy nejdřív pozdravení následované otázkou odkud jsme přijeli. Abych jedinci úplně nekřivdil, zavzpomínal ještě k událostem minulého večera, kdy vystupoval v představení. Když jsem mu jeho herecký výkon pochválil, vytáhl z ledvinky nadvakrát přeložený katalog triček a bez jakýkoliv okolků mi oznámil, že v prodeji spočívá jeho živnost. Mě, ani vedle sedící Lucce triko nenabízel, ale zaměřil se na naše princezny. Nejdříve poslal mě samotného, vybaveného vzorky, abych dcerám trička nabídl, ale když jsem přišel se zamítavou odpovědí (a to jsem je neovlivňoval), nechal si je zavolat. Samozřejmě holky svým okázalým působením nalomil a obě z nich zapíchly prstík ke konkrétním obrázku. Trpaslík si objednávku zaznamenal a poděkoval. Měl radost. Mě se radost vytratila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl cifru za jeden kus. Cena byla dvojnásobná, než jsem očekával.
Na závěr podotknu, že jsme se s výše uvedenými rozloučili nejen podáním ruky. Vzpomněli jsme si na prosbu delegáta, abychom byli k místním ohleduplní a uvědomili si, že pro nás nezajímavá částka (téměř drobné) může být pro někoho jiného štědrý dar. Jen trpaslík dostal přesně. Ten si poděkoval sám.

Zaměstnanců hotelu ochotných, milých a usměvavých jsme potkali velké množství. Ne z každým jsme měli možnost prohodit slovo (nebyla příležitost, anebo se to nehodilo) a ne všem jsme mohli dát pár drobných na přilepšenou. Bohužel na druhé straně hřiště existovala spousta hostí, kteří svá přání a objednávky prostě jen vyštěkla: "býr, vótr", anebo se ani nenamáhali otevřít dutiny ústní a jen ukazovali, co jim má obsluha položit na talířek. Protože jsme s některými z nich mluvili stejným (rodným) jazykem, byla mi hanba. Se svou angličtinou jsem na úrovni žáka základní školy, Lucka se anglicky nikdy neučila a slovní zásoba našich studentek se zatím omezuje na zvířátka a místnosti domu. Ale pronést "hello" a pousmát se jsme zvládli. A reakce na druhé straně pultu byla vždy stejná. Rty roztažené do úsměvu.

Moře nám bylo přístupno přes písčitou pláž. Krapet klikatou, nicméně pohodlnou cestou skrz resort. Během našich návštěv se nestalo, abychom nenalezli volné lehátka pod slunečníky. Je pravdou, že jsme vždy hledali v ošklivějším koutě pláže. Moře bylo teplé a pochopitelně slané. Pouze jednou jsme nalezli na stožáru žlutou vlajku. To když byla hladina hodně neklidná a vlny nebyly k jemnému pohupování na hladině nijak příznivé. Všechny pobyty na pláži jsme si užívali. Jak cachtáním, holky potápěním, opalováním či stavěním pískové pevnosti. Pravidelnou, ale ne zrovna chtěnou aktivitou bylo odmítání prodejců. Jeden nabízel čaj, další sladké pečivo, třetí osušky či sazenice palem. Právě posledně zmíněný (mladík) mi hodně napěnil krev. Když se během jednoho z našich plážových pobytů ukázal již popáté a vyžadoval se pozornosti pro své hadry, věnoval jsem se dál stavbě pískové stavby. On se k mé ignoraci postavil stejně a také jí ignoroval. Po pár vteřinách popošel k naší stavbě na centimetr a nakonec překročil hradby a postavil se hned vedle věže. Poprvé za svůj život jsem pronesl dosti agresivně (a snad i gramaticky správně) delší cizojazyčnou větu. Mladík s kyselým úsměvem odešel, aniž by hrad pobořil. Naštěstí pro něj. Na všechny ale naprosto spolehlivě platila procházející ostraha. Jakmile se objevil v dálce, zaprášilo se a maník byl v trapu. Holky pobyt v moři sabotovaly od objevení vyplavené modré (a velké) medúzy. Navíc obavy z mořského tvora posílila starší paní, která považovala za nutnost nám oznámit, že před chvílí objevila nedaleko břehu další dvě. K žádnému žahnutí naštěstí nedošlo.

Holkám se nejvíc líbil pobyt v bazénu. Chvilka opatrnosti z neznámého prostředí pominula velmi rychle a po chvilce už holky plavaly i v místech, kde nestačily. Také samotný vstup do vody si začaly velmi rychle zkracovat skákáním. Od jejich původního "kufru" se celkem bravurně posunuly k nácviku šipky. Tu Terezka vybrousila k dokonalosti a pustila se i do opravdového majstrštyku v podobě salta. Spíš než na hladině se holky pohybovaly hlavně pod ní. Někdy se zdálo, že brýle byly součástí jejich těla a pod ušima jim začínají rašit žábry. Ale pochopitelně jsme byli rádi, že se holky vody nebojí. Vodních radovánek jsem si užil i já, když jsem dělal holkám parťáka na atrakcích aquaparku. Povinnou výbavou na nich byl jedno, anebo dvouděrový nafukovací kruh. To sice znamenalo čekání, ale zážitek stál za to. Od obyčejného kroužení v tobogánu jsme měli možnost ochutnat i velikou U-rampu, která mi naháněla nehezké pocity v oblasti břicha. Tyhle drsnější kousky jsme jezdily jen s Terezkou. Julinka z toho neměla dobrý pocit a dávala přednost nižšímu levelu. Nadmíru si užívala prolézačky, tobogánečky, sprchovátka, skluzavky a obrovské převracející se vědro umístěné ve vodním světě pro menší. Maminka pár dní odolávala, neboť i ona není přívržencem stavu beztíže. Ale nakonec svůj strach překonala a několikrát se svezla jak s holkama, tak i se mnou.

Večerních zábav jsme se moc neúčastnili. Poprvé se holky ocitly na minidisco, když je odtáhl maskovaný klaun připomínající postavu z thrillerů. Vyrazil neznámo odkud a cestou posbíral všechny děti. Stejně jako ostatní, chytly se i naše dcerky, ale společná cesta skončila se slzami, protože je postavička ve žlutých kalhotkách zatáhla až do amfiteátru o jehož existenci jsme neměli ponětí. Šestice mladíků poskakujících po pódiu předtančovala dětem na známé i neznámé šlágry. K vidění byli slečny i mladíci, velcí i malí. Vše se vlnilo, skákalo a hulákalo v rytmu hudby linoucí se z beden. Mě se tyto aktivity, stejně jako následné pro dospělé naštěstí vyhnuly. Julinka byla totiž většinou unavená a po poslední dětské skladbě se dožadovala odchodu do postele. Utekl jsem tak karaoke, kvízu i jednomu divadelnímu okénku. Terezka byla držák a s maminou pár představení zkoukla. Většinou ale na pokoj přišly ještě během čtené pohádky.

Rozlehlé prostory recepce a přilehlých lobby (snad se tomu tak říká) jsme využívali kromě fasování vodního kuponu, čekání na cokoliv a vyplňování vstupního ubytovacího testu ještě k jedné bohulibé činnosti. Bylo to totiž jediné místo v resortu, které pokrývala wifi síť. Upozorním, že pokrytí nijak nesouvisí s rychlostí internetového spojení. Většinou po večeři jsem si nafasoval kafíčko, holky si objednaly limču a společně jsme zasedli do hlubokých, polstrovaných a pohodlných seslí v zadní části. Ano, tam kde jsme měli schůzku s delegátem a kde nefungovala klima. Lucka začala obstarávat komunikaci s domovinou. Odeslala babičkám, tetičkám a dalším osobám ze širokého odběratelstva zprávu o denní činnosti a nasosala novinky z rodné vlasti. My, protože holky si většinou posedaly kolem mě, jsme věnovali pár minut výuce anglického jazyka. I když dcerky více bavilo pozorovat tleskající sovu než lovit správná slova, byl jsem šťastný, že na to nejsem sám.