Bohužel ten druhý odhaloval jemné detaily. Samostatné lůžko nebylo nijak rozkládací a my jsme tedy usoudili, že na manželské posteli se máme uvelebit tři. Černý Petr padl bez losování na Julinku, která při spánku nevykazuje tolik pohybu. Dalším faktorem, že se v tomto bungalovu (jak bylo oficiální pojmenování) počítá pouze se třemi obyvateli, bylo množství polštářů, ručníků a osušek. Všechno bylo po třech. O dekách nemluvím, ty byly pouze dvě. Dcerky, které se mezitím chystaly do postelí zjistily, že prkénko není s mísou pevně a hlavně nerozebiratelně spojeno a uživatel při činnosti lehce plave. Kvůli značné únavě (bylo totiž dvacet minut po půlnoci) jsme nad vším tím zjištěním pouze mávli rukou, narychlo jsme vybalili a uložili se do postelí. Jak se říká, ráno moudřejší večera. Já jsem si dal pod hlavu alespoň holek cestovní nákrčníky.
Bohužel nám ráno neukázalo lepší barvy. Poté co nám budík otevřel oči jsem já pocítil v oblasti krční páteře nepříjemné bolení. Manželka se kvůli neustálému boji o deku také moc nevyspala. Obě naše dcerky vypadaly spokojeně a usmívaly se. Roztáhli jsme závěsy a nechali do pokoje vniknout již ostré Tuniské slunce. Bohužel jsme díky tomu objevili, že nábytek na terase není v nejlepší kondici a čistotou také neoplýval. Že na zdi chybí sušák (důkazy o jeho původní přítomnosti byly patrné) jsme zatím nevěděli. Oblékli se a vyrazili na snídani. Na tu jsme se těšili všichni.
Velkou, prosklenou a tedy i prosvětlenou restauraci jsme nalezli bez problémů. Tušili jsme jí hned u recepce a nemýlili se. Mezi stoly a u nich byl čilý snídaňový ruch. Společně jsme se odebrali na obhlídku pultů a prohlédli si vše nabízené. Nejblíže stolům byly salámy, sýry, máslo, zeleninové saláty, pomazánky a marmelády. U velkého sloupy byl stůl s pečivem a za ním dva rovnoběžné teplé pulty. Ve výdejním okně, nacházejícím se za rohem chystali pekaři nepřetržitě sladké croissanty, buchtu, rolky s čokoládou a kapsy. Pochopitelně nemohl chybět ani stůl s kovovými zásobníky na horkou vodu, kávu a mléko. Terasa, na kterou se chodilo přes zahradu navíc nabízela i možnost nechat si od kuchaře připravit palačinku, lívanec, anebo vajíčka na různý způsob. Nezbývalo nic jiného, než si vyzvednou talířek a nandat si dle chuti.
Každý si snídani připravil jinak a po jídelně se pohybovali každý sám. U stolu jsme se ale nakonec sešli všichni, popřáli si dobré chuti a pustili se do jídla. Ti z nás, kteří si na talířek naservírovali i salám anebo sýr, hořce litovali. Z čeho byl salám přesně nevím, ale jsem si celkem jistý, že kvůli němu nezahynulo jediné zvíře. Sýr známky "přírodna" také moc nevykazoval. Ostatní se celkem dalo i když nám přišlo líto, že k dispozici nebyl jediný kousek ovoce (byli jsme zmlsaní z předloňské dovolené).
Nerad bych tady začínal nějaké kulturní boje, vzbuzoval dojem začínajícího rasismu, anebo odsuzoval mimoevropské návyky, ale co nás hned při prvním jídle šokovalo bylo stolování některých hostí. Že spousta rodičů dosahuje vzornosti a spokojenosti svého potomka u jídla tím, že mu ke žvanci a hrnečku naservíruje ještě mobil, nás nepřekvapilo. Ale co pro nás bylo naprosto šokující, jak může stůl po odchodu strávníků (konkrétních) vypadat. Nastláno na stole i pod stolem. Původní barva ubrusu se dala určit jen podle cípu a mezi nánosem se povalovaly spousty nesnědeného, ale znehodnoceného jídla. Doslova jsem zíral na sedm vrchovatě nandaných talířů, které zbyly po trojčlenné rodině (dva dospělí a jedno čtyřleté dítě). Šok přerostl ve vztek, když se ihned dostavila servírka, zbytky z talířů seškrábla do koše na svém vozíku a celý ubrus zabalila do balíku a odnesla.
Abychom se stačili před desátou hodinou, kdy byla schůzka s delegátem, ještě vykoupat, dlouho jsme se na snídani nezdržovali. Velmi poctivě jsme se napatlali padesátkou a s ručníky v plážové tašce se vydali hledat lehátko u bazénu. Těch bylo kolem vody umístěno vskutku hodně, ale na většině z nich byla provedena rezervace položenou osuškou. Nakonec jsme uspěli, věci uložili na jedno volné a okamžitě zamířili do vody. Ta byla čistá, mokrá a teplotou pro mě naprosto vyhovující. Ani teplá, ani studená. Jediné, co bylo líto nejen mě, ale hlavně holkám, byly zatím nefunkční skluzavky a tobogány. Když jsem se vydal pátrat po informacích, nalezl jsem pod schody atrakcí cedulku. Použití v době od sedmnácti hodin, až do osmé ranní je možné pouze na vlastní nebezpečí, protože plavčík nebude přítomen. Mrknul jsem na hodinky a zjistil, že je chvilku před devátou. Holky mé zjištění přijaly, ale radost rozhodně neměly.
Pár minut před desátou byla v recepci slyšet hlavně čeština. Kýváním jsme se pozdravili se spoluobčany-spolubydlícími a vyhlíželi delegátku. Když se dostavil příjemný chlapík připomínajícího Řeka v košili v barvách cestovní kanceláře s deskami v rukou a zeptal a oslovil nás, jeden z hostů ho upozornil, že zde čekáme na delegátku. Evidentně rodilý Tunisan se rozesmál a pronesl, že pokud čekáme dámu, mrzí ho že nás zklame, ale žádná dáma nedorazí. Jméno, které je uvedeno na pozvánce je mužské, patřící jemu. Pak nás pozval do zadní části, kde nebyl takový ruch jako u recepce. Bohužel zde zase nefungovala klimatizace.
Během hodinové schůzky jsme se dozvěděli snad všechno, co jsme se dozvědět mohli. Od organizace v hotelu, přesných časů jednotlivých událostí (kdy obědvat, kdy večeřet), nabídek výletů a možností pořízení suvenýrů. Pán, jehož jméno si bohužel nepamatuji (a nepamatoval jsem si ho ani pár vteřin po představení) usměvavě a vlídně vytvořil v mé hlavě pořádek. Dozvěděli jsme se, že dopolední svačina podávaná není. Odpolední ano. Barů je k dispozici spousty a jednou za pobyt můžeme povečeřet v jedné ze dvou místních restaurací. Popsal nám i široké okolí resortu, doporučil cukrárnu a k dobru dodal i informaci, kam naopak lézt nemáme. Na závěr vyzval všechny ty, kteří ještě nemají identifikační náramek (jako jsme byli my), abychom ho po ukončení schůzky následovali na recepci. Pak předal slovo nám. A na jeho hlavu se snesla spoušť námitek. Bohužel nebyli jsme jediní, kdo zaznamenal v pokoji závady. Ale podle toho, co jsme zaslechli jsme si rozhodně neměli nač stěžovat.
Jako vosy kolem opuštěné limonády jsme následovali delegáta k pultu recepce a všichni čtyři obdrželi náramek opravňující nás ke konzumaci jídla a pití. Lucka a já jsme byli dekorováni modrým (jakožto první obědová a večeřová vlna) a holky dostaly hnědý. Který neopravňoval držitele ke konzumaci alkoholických nápojů. Lucka ještě s delegátem otevřela problém chybějícího polštáře, ručníků a deky. Ten to ihned konzultoval s obsluhou recepce a výsledkem bylo zapsání našeho pokoje na papírek (velmi důležitý akt). Během našeho loučení (a děkování) s delegátem nám bylo kladeno na srdce, abychom přetrvávající nedostatky neprodleně řešili s ním.
Měli jsme za to, že všechno bude už jen hezky barevné, vyřeší se a my si dovolenou naplno užijeme. Při opětovném oblékání (a mazání) do plavek jsme si všimli, že zábavní aquapark, i tobogány u našich bazénů jsou v plném proudu. Proto jsme čas do oběda trávili u vody. Holky cákáním a potápěním, my plaváním.
Oběd a večeře probíhaly podobně jako snídaně. Jen s tím rozdílem, že kromě drobků se na některých ubrusech objevila i omáčka. Já jsem na rozdíl od zbytku rodiny ochutnal polévku. Na talíři jsme si pak přinesli od všeho kousek. Velký lákadlem byl pak sladký pult. Zjistili jsme ale, že rozdíly mezi jednotlivými zákusky jsou pouze v barvě. Na chuť to nemá větší vliv. Ale bylo hodně z čeho vybírat. A objevilo se zde i ovoce.
První den, seznamovací uběhl velmi rychle. Zažili jsme si co kde hledat a nastavili se nějaká pravidla. Jakých dobrodružství se ale ještě dočkáme jsme rozhodně netušili.