Za dveřmi cestovky nás přivítal usměvavý mladík, který holkám rovnou nabídl několik listů papíru a pastelky. Zřejmě se s rodinnými návštěvami nesetkal poprvé. Zatím co si holky čmáraly, my se usadili do pohodlných křesel a shrnuli, co bychom chtěli a o čem jsme přemýšleli. Definitivně jsme se rozhodli pro Tunis. Pro Evropany nikdy nenavštívenou Afriku (prý) přijatelnější stát. Mladík nám oznámil, že Egypt by nám doporučil až po první návštěvě černého kontinentu. Tuniská republika byla prvním stupínkem při zvykání. Pak k nám střídavě mluvil a ukazoval snímky na obrazovce. Většinou mluvil v superlativech a naše obavy (z jiné kultury) víceméně vyvrátil. Dlouho v hledáčku byl a konečným vítězem se stal resort Thallasa Sousse. Pochopitelně do rozhodnutí zasahovaly i naše holky. Ty měly ale jasno hned, kvůli obrovskému, barevnému aquaparku s bohatým výběrem atrakcí. Že byly vodní radovánky i naším záměrem jsme jim neříkali. Během pobytu jsme měli možnost využít i výletů. Domů jsme odcházeli se smlouvou v deskách, plní nadšení i lehkých obav. Byl konec dubna.
Zakoupením zájezdu jsme se zmocnili, jak jsme později objevili, i dost silný motivační nástroj. Pokaždé, když jsme řešili nechuť potomků plnit domácí úkoly, laxní přístup k učení, anebo nepříliš povedenou písemku, stačilo poukázat na možnost storna zájezdu a bylo hned všechno v richtiku. Až se kolikrát zdálo, že odstoupení od smlouvy je na denním pořádku. Ale holky přinesly v poslední školní den jedničky od shora až dolů a tak bylo jasno. K moři pojedeme.
Abychom si mohli dovolené užívat i my, rodiče, čekala nás výměna již prošlého pasu a študování místních zvyklostí. Lucka, která se do hledání pustila s plnou vervou zjistila snad vše, co se najít dalo. Že se v zemi platí Tuniským Dinárem (který má hodnotu zhruba sedmi Korun), co si do země můžeme dovést a co naopak vyvézt nesmíme, kolik co stojí a jak se chovat. Troufám si říci, že jsme o cestování do této destinace měli zjištěno skoro všechno.
Balení nebylo nijak náročné a složité. Do kufru putovalo cokoliv, co mělo velmi krátké, anebo žádné rukávy, holek všechny šaty, čtvery plavky a kila opalovacího krému. Manželka (vedena intuicí) se ale rozhodla nenandat všechno oblečení do velkých zavazadel. Zamyslela se nad alternativou, že bychom se nemuseli na Monastirském (kde jsme přistávali) letišti s nimi hned setkat. A co bychom pak na pokoji dělali? Do příručního batůžku jsme tedy přemístili to nejdůležitější. Tedy Terezčina muchlíka a zajíčka Julinky.
Prázdniny byly v plném proudu, dny trávené v práci střídaly dny volna a termín odletu se blížil. Nastalo devátého srpna, pátek. Protože nás odlet čekal až ve večerních hodinách, nemuseli jsme chvátat hned od rána. V jednom z informativních emailů, kterými jsme byli v průběhu čekání zásobeni, jsme byli vyzváni k samoodbavení. Protože zpráva slibovala bezchybný a ničím nerušený průchod na letišti, využili jsme toho. Po několika minutách klikání jsem obdržel zelenou fajfku a ujištění, že s námi počítají. Dobalili jsme, zavazadla opatřili zámky a novými (pro ty Lucka ještě běžela) visačkami a v půl čtvrté vyrazili na autobus.
Naše první kroky na Terminálu 1 (což byla velká změna) vedly k odbavení. Tam čekala spousta panelů a jedna paní v letištní uniformě jako dozor. Po delším laborování jsme zjistili, že svými silami nad přístrojem nevyhrajeme a museli jsme požádat o pomoc lidskou bytost. Ta nás mentálně navedla (očividně nemohla zmáčknout ani jeden čudlík) a když už to vypadalo, že máme vyhráno, bytost se odebrala pomáhat dalším zoufalcům. V tu chvíli jsem manželku překvapil přiznáním, že jsem do kufru zabalil i powerbanku. Než jsem elektronické zařízení z kufru vyndala uložil do batohu, počítač se odporoučel. Stáli jsme a čekali, na obličejích jsme si nastavili zoufalé výrazy. Druhý pokus (na jiném terminálu) dopadl dobře, oba kufry zmizely neznámo kde a my měli volné ruce. Jen Julinka byla krapet nesvá z obav, že svou panenku (spící uvnitř zavazadla) již neuvidí.
Protože Lucka nalezla informaci o možnosti pronést skrz osobní kontrolu pití pro děcka, byli jsme blíže k letadlu vpuštěni i s dvěma plnými půllitrovými lahvemi. Děcka ani manželka nepískala, já si musel sundat a zase nandat pásek. Na informativním panelu jsme objevili třiceti minutové zpoždění našeho letu. Do oblak se tedy nevzneseme v půl osmé. Několikahodinový pobyt na letišti jsme vyplnili pochodováním a hledáním krtečka, procházením a obdivováním "levných" cen obchodů a návštěvou dětského koutku a kantýny. Cena polévky, pití a dortíků byla více než příjemná a rozhodně nezapadala mezi ostatní cifry.
K informacím o našem letu přibyl i gate. Přemístili jsme se tedy k onomu místu a vyčkali přistavení letadla. I když se na palubu mělo nastupovat po sekcích, zřejmě kvůli předcházení chumlu u dveří a pro plynulé nasedání, nemělo to na chování cestujících žádný vliv. Všichni se v transu narvali k bráně a hráli strkanou. My, jakožto poslední vyvolaní jsme prošli plynule a usadili se na svá místa. Následovalo divadelní vystoupení o poutání, nafukování vesty a unikání. Pak zařvaly motory, zem nám zmizela pod nohama a my se na dvě a půl hodiny ocitli ve vzduchu. Pohled z okna na rozsvícenou Prahu byl stejně hezký, jako na Monastiru. Hlavními aktivitami letu pro nás byla četba, poslech hudby a odpočívání. Jediný, kdo se nevěnoval poslední zmíněné byla Lucka. Ta byla holkám polštářem a sama nemohla zaujmout tu správnou spací polohu.
I když moje hodiny ukazovaly půl jedenácté večer, kvůli časovému posunu bylo 21:30. Pilot posadil éro hezky na zem a i přes to sklidil nepochopitelné zatleskání. Já se na opuštění letadla velmi těšil, protože mladík vrtící se na sedadle přede mnou mým kolenům způsoboval nemalé trable. Lucka bojovala s oběma mladými dámami, které nešlo vzbudit. Naštěstí se povedlo a všichni čtyři jsme se ocitli pod Tuniskými hvězdami. Jako facku jsme okamžitě pocítili vedro. Po schůdkách jsme se přesunuli do autobusu, který nás vyklopil u letištní haly. Šli jsme s davem, vyzvedli si kufry (kupodivu jsme se s nimi setkali), prošli pasovou kontrolou (snědý kontrolor s našimi dcerami dokonce skotačil) a dostavili se ke stánku označeném logem cestovní kanceláře. U něj nám slečna předala lejstro s několika informacemi, poukázala na zítřejší schůzku s delegátem a poslala nás k autobusové zastávce.
Všechno klaplo, my jsme prastarý dopravní prostředek s naším číslem nalezli, umístili kufry a posadili se na sedadla. Kromě nás se na palubu nalodila další spousta Čechů. Každý ovšem mířil do jiného hotelu. Projížďka nočním Tunisem odhalila nejen krásy měst, ale i polorozbořené budovy a časté skládky. Všude ale vládl noční ruch. Život místních jsme mohli pouze do té doby, než se okna autobusu zamlžila kompletně. Po třiceti minutách jízdy a několika zastávkách oznámil řidič jméno našeho hotelu. Byli jsme na konci dnešní cesty. Vystoupili jsme, popadli kufry a polospící děti a štrádovali si to skrz parkoviště a prosklené dveře k pultu recepce.
Naplno započala moje konverzace v angličtině. Hezky jsem pozdravil, představil se, podstrčil recepčnímu ubytovací voucher a vznesl prosbu k přidělení pokoje. Na oplátku jsem obdržel čtyři lupeny na vyplnění. Dopsat jsme měli jméno, příjmení a další osobní informace. S krapet zádrhely jsme potřebné data vyplnili a já je znovu odnesl mladíkovi za recepčním pultem. Ten všechno zkontroloval, spokojeně zabručel a vyzval mě, abych zaplatit vstupní poplatek - tedy vzdušené. Lucka, která byla za svou důvěryhodnost hlavní správkyní našich financí mi podsunula dvacku a já jí podal zaměstnanci. Částka, kterou jsme uhradit byla 16 EUR. Tunisan si bankovku vzal a pronesl k mým uším pro mě komplikovanou větu, z které jsem (i po zopakování) vyrozuměl, zda si přeji vrátit zbylou hodnotu ve stejné měně, anebo v jejich TND. Chvilku jsem přemýšlel a pak suverénně pronesl, že mi na tom nezáleží. Recepčnímu se rozšířil úsměv a velmi hezky poděkoval. Na pultík nepřistála ani jediná mince a já pochopil, že jsem se zmýlil.
Ťuknutím do malého zvonku přivolal recepční pikolíka, podal mu klíč od pokoje (prý naprosto dokonalého) číslo 235 a tím byla přijímací procedura u konce. Klučina vážící asi 30 kilo popadl oba kufry a vyrazil druhými prosklenými dveřmi. Protože cesta z recepce až před naše dveře nebyla z nejkratších (museli jsme obejít bazén), měli jsme možnost prohlédnout si areál. Ve větru se jemně pohupovaly palmy, tlumená světla ozařovala rozlehlý bazén a lehátka a kolem dokola byly postaveny jednopatrové, bílé domečky. Náš nosič se zastavil u správných dveří, odemkl a naše zavazadla postavil doprostřed pokoje. Protože ve všech článcích pojednávajících o doporučeném chování v Tunisku bylo doporučeno dávat všimné, odlehčil jsem Lucce o další jedno a půl Eura. Vstoupili jsme do našeho nového domova a spokojeně si oddechli. Jsme na místě.
Upozornění:
Pokud již máte do hotelu Thallasa Sousse zaplacený zájezd, prosím další pokračování nečtěte. Pokud se však k návštěvě teprve chystáte a nemáte zaplaceno, anebo zvažujete pobyt, netrpělivě očekávejte další díl.
