Školení o řízení lodi proběhlo (na mou hlavu) velmi krátce. Radek se držel hesla, že není důležitá teorie, ale praxe. Asi pětkrát jsem měl dobrý pocit, že už smysl lodivoda chápu a pětkrát jsem jej rychle pozbyl. Díky mým chabým schopnostem jsme se neustále točili na hladině jak postřelená kachna. Svou zadáckou kariéru jsem ukončil zhruba deset minut po vyplutí s hlavou plnou vzteku a odhodlání dorazit do cíle pěšky, či plavmo. Na mé místo dosedla Lucka, která se k výzvám staví jiným způsobem. Plavba tedy znovu pokračovala. Leč s proudící vodou moje zakaboněná nálada neodplula.
Úsměv mi nevytvořilo ani naprosto nečekané setkání s Markétou, Márou a jejich Fílou. Ve svém vzteku jsem jen postřehl, že předjíždíme lidmi naložený raft. Jakmile jsme jej minuli, pronesl od tohoto směru mladý ženský hlas celé moje jméno. Nejprve jsem této události nepřisuzoval velkou váhu, protože jsem se domníval, že mé jméno mi dáma přečetla na zádech trička. Následně mi ale začala vrtat hlavou záhada, že zaznělo celé jméno, včetně příjmení. A ještě větším oříškem byla absence trička na mém těle. Nechápavě jsem zvedl hlavu a spatřil dávné přátele. Pozdravili jsme se, zamávali na sebe a předali si mezi čluny pár informací. Zjistili jsme, že stany máme téměř na stejném místě, oddělené pouze jedním malým brodem. Společný jsme měli i konec dnešní plavby. Na hodně velkou dálku (naše posádka pádlovala, jejich ne) jsme si slíbili, že se potkáme buď na jedné ze zastávek, anebo večer v kempu.
Naše lodička si díky spolupráci Lucky a Rádi plula hezky rovně, téměř bez úhybu. Tahle skutečnost, sluníčko na modrém nebi a možnost vykoupání se ve vodě mou náladu vylepšily. Palubu jsem opustil "na potápěče", chvilku se ráchal ve studené vodě, prováděl opakované pokusy o nalodění a zpětné zanoření do vody a mentálně se uzdravil. Poslední chybějící článek k dokonalému vyléčení mi poskytl lok meducíny.
Dno dnešní den nebylo tak blízko hladiny, jako v den předchozí, takže drhnutí jsme pociťovali velmi zřídka a roztlačovat jsme téměř nemuseli. Byla tedy spousta příležitostí ke kropení kolemplujících (o to se staraly naše nejmladší vodačky) a zpívání. Někomu naše počínání připadalo roztomilé, někomu nepochopitelné, či snad pohoršující, další střelbu anebo zpěv opětovali. Ať tak či onak, plavbu jsme si užívali. Naprosto bravurně jsme překonali všechny jezy a za obávaným "Papouškem" zaparkovali ve Vltavanu na oběd. Měli jsme obrovské štěstí, protože jindy mnohohlavá fronta u okýnka nebyla a my jsme si mohli objednat okamžitě. Jako více než otravné můžu uvést jen sdružení vos, které se neustále vznášelo blízko našich talířů a nápojů. K plánovanému setkání s Markétou a Márou nedošlo. Zřejmě jsme pádlovali velmi intenzivně, anebo chytli správnou vlnu.
I přes náskok nás tlačil čas. Stejně jako na začátku dobrodružství jsme i nyní byli odkázáni na odvoz. Jízdenky, jejichž držitelem byl Ráďa byly zakoupeny na konkrétní čas. Cestu do Krumlova i skrz něj jsme se tedy mohli kochat jen krátce a neustále u toho zabírat pádlem. Když nás klikatá vodní trasa provedla skrz město a my zaparkovali "U Trojice", oddechli jsme si. Stihli jsme to. Do správných rukou (s trochu zmateného pobíhání po mostě) jsme odevzdali zapůjčenou říční výbavu a posadili se na lavice u občerstvení. Jelikož Ráďa své sliby vždycky plní, objednal holkám (jako náhradu za pohár) porci palačinek. Objednat, znamenalo na místní poměry hlavně vystát v nekonečné frontě. Dcerky se však svých sladkých placek nedočkaly. Když už zaznělo z výdejního okýnka jejich číslo, dozvěděly se že palačinky nejsou a nebudou. Mají si prý podat reklamaci na přijmu. Radek vzal spravedlnost do svých rukou a směnil palačinky za zmrzlinu. Obě holky byly spokojené.
Autobus dorazil na čas a dovezl nás k Fíkovi. Převlékli jsme se a usadili se před své plátěné obydlí. Večeři předcházel ještě jeden slavnostní akt. Jiřinka byla Ráďou plácnuta pádlem a oficiálně tak prohlášena za vodáka. Fanfáry nebyly, nahradili jsme je bouřlivým potleskem a smíchem. A pak se zase jedlo a pilo, mluvilo a veselilo, holky si malovaly, anebo si hrály. Odpoledne přešlo ve večer, kemp se překvapivě tišil a my s Radkem jsme si tu a tam odběhli pro pivko a propovídali se až do pozdních hodin, kdy jsme osaměli. A i když se nám ještě moc nechtělo, rozhodli jsme se dlouho neponocovat a nakonec zalezli do spacáků také.
Neděle nám vstříc s hezkým počasím nevyšla. Bohužel stany zkropily ještě před jejím sbalením dešťové kapky. Ne moc, jen tak pro naštvání, aby byly spakované alespoň zavlhlé. Když už jsem se nadobro rozloučil s možností dalšího setkání s Markétou a Márou (kterým jsem psal ještě předchozího večera), začal mi zvonit telefon. A nebyl to nikdo jiný, než Markéta, tázající se, kde se přesně nacházíme. K setkání tak nakonec došlo. Znenadání se u našeho plácku objevila jak staří známí, tak i jejich syn. Ten se ovšem dlouho naší dospělácké konverzace neúčastnil a místo toho šel kopat s kamarády do mičudy. Povídali jsme si, vyprávěli si zážitky, vzpomínali a u toho balili. Mára nám totiž pomohl ze stanem. Společně jsme se pak dopracovali ke stejnému zjištění. Že bychom se měli zase vidět. A i když to přes těch dvě stě kilometrů není jednoduché naplánovat, není to rozhodně nemožné. Bohužel, jak se objevili, tak zase zmizeli. Měli své plány a my také.
Protože jsme slíbili, že Aničku na vlak dovezeme my, Ráďa s Jiřinkou se zcela zabalili a před cestou domů (která jim trvala zase ne-hezkých pár hodin) s námi ještě poobědvali u Jury. Následně jsme se za velkého objímání, potřásání a mávání rozloučili. Ráďa s Jiřinkou odjeli a ani my jsme na místě nezůstali dlouho. Čas, který zbýval Aničce k odjezdu vlaku, jsme se rozhodli trávit v hezkých uličkách Českého Krumlova. Kromě obdivování venkovních památek jsme si tu a tam zašli i do obchůdku a Aničku doprovodili téměř k nádraží. Tam jsme se rozešli i s ní. V téměř stejných šlépějích jsme se vrátili k autu, nasedli do něj a nechali se odvézt domů.
I když to byly jen neúplné čtyři dny, stačili mi načerpání nové radosti z toho, že jsme se všichni potkali. Jsem moc rád, že nám letos vyšlo počasí a voda byla stejně mokrá, jako před tím. Moc Vám děkuji za příjemný víkend a doufám, že se v podobné (příště snad zase s Martinem) sestavě brzo sejdeme znovu. Mějte se krásně a užívejte zbytek léta.
